Drogová prohibice jako fašistický pohrobek
Tento článek píši jako stručnou reakci na příspěvek paní Freiové k drogové problematice. Důslednější rozebrání mých argumentů lze nalézt v článcích „Mýtus drogového harakiri“ a „Opiový mýtus socanské inkvizice“, které mi v nedávné době vyšly na www.eportal.cz.
Na paní Freiovou je tak trochu těžké vůbec reagovat. V závěru například píše: Bývá mi smutno, když vidím texty psané mladými lidmi, propagující legalizaci drog. Nejen proto, že se autoři v řadě věcí mýlí a na své omyly mohou doplatit. Otázka legalizace drog patří totiž k agendám, u nichž centrální média připouštění prakticky jen jeden názor (pro legalizaci) a ten prosazují jako správný. Mladý člověk, který na tuto taktiku naletí, se nenaučí střízlivě a věcně diskutovat, nenaučí se hledat jádro problému... Přitom v celém článku není vůbec řečeno, jakých to omylů jsem se vlastně vůbec dopustil. Celá argumentace paní Freiové je vedena v nejistém, pochybovačném a typicky konzervativním duchu logicky vyvrcholená tezí: V každém případě je břemeno důkazů na té straně, která žádá změnu, ne na té, která chce uchovat tradiční postoje. To je naprosto absurdní. To je úplně stejné jako by kritik otrokářství měl dokazovat otrokářům, že se bez tradičního postoje k černochům nezhroutí plantážní hospodářství... Každý jen trochu sečtělý čtenář navíc ví, že drogová prohibice není žádný tradiční postoj, ale výsledek socansko-fašistického etatismu minulého století a jeho perverzní touhy „ochraňovat neuvědomělé socánky“ před jimi samými... A proto třeba dokazovat někomu, že po zrušení drogové prohibice se ze všech lidí nestanou feťáci, už vyloženě nepatří do seriózní diskuse.
Ať se na mě paní Freiová nezlobí, ale mám pocit, že snad moje články ani vůbec nečetla. Protože moje argumenty jsou naprosto odlišné od těch, které se prezentují v centrálních médiích nebo které šíří různí marihuana free aktivisté. Na rozdíl od nich já diskutuji právě to jádro problému, které leží v právně-filozofických kořenech a zdrojích státní prohibice a jejích logických důsledcích v realitě kolem nás. Nechci nikoho intelektuálně podceňovat, ale právě hodně těch tzv. pro-marihuana legalizaci aktivistů či diskutérů takhle hluboko nejdou. Sice správně říkají, že není dobré potenciálně kriminalizovat faktickou většinu dnešní mládeže, nicméně vůbec nebrojí proti odstranění drogové prohibice jako takové. Celé to pak vypadá, že je to z jejich strany spíše motivováno touhou po potenciálně levnějším „hulču“, což je sice zřejmě správná úvaha, nicméně to celý perverzní kruh prohibice vůbec nijak neřeší. Nechápu jak někdo může argumentovat tím, že porovnává účinnost či závislost z marihuany, heroinu, alkoholu, cigaret apod. a pak brojit za legalizaci jenom marihuany. To je absolutně neprincipiální postoj, kterému se každý zastánce drogové represe musí vyloženě smát. To je jako lobbovat u inkvizitora, aby trestal pouze menší okruh kacířů...
Místo toho, by se mělo poukazovat na směšnost a primitivnost inkvizice a prohibice jako takové. Přitom musí být úplně jasné, že například trestat někoho inkvizicí za kacířství a prohibicí za drogy vychází ze stejných filozofických a myšlenkových kořenů kolektivismu jako trestat někoho za to, že je žid nebo kapitalista. Ono ostatně všechno se vším souvisí. Největší zavádění všech možných prohibicí přišlo právě během vrcholu korporativistického fašismu v 1. pol. 20. století. Americká prohibice alkoholu tehdy byla zřejmě jen takovým „módním“ výstřelkem té doby. Proto je zároveň možné říci, že dnešní celosvětová drogová (a nejen ta) prohibice je v jistém smyslu fašistickým, socanským a klerikálním pohrobkem touhy trestat za individualismus. Nepřekvapivou ironií osudu je, že na drogové prohibici dnes nejvíce vydělávají ty nejprimitivnější klerikálové v Asii a korporativistické klany v Jižní Americe.