Je tu však ještě jedna záležitost, která osobě Barrosa v očích profesorů nepřispěla - Barroso byl označen za podporovatele „genderismu“. Těžko říct, co vše lze pod tento pojem zahrnout. Přípona -ismus nevěstí nic dobrého, napovídá, že se z neorganizovaných snah o rovnost pohlaví stala ideologie snažící se o změnu poměrů, a sice nikoliv pouze kulturních a sociálních, ale také trestněprávních a jazykových. Genderismus vychází z domněnky, že ženství a mužství nám pouze implantovala společnost. Dále se také domnívá, že biologické pohlaví lze překonat možností svobodného výběru - jinak řečeno, na poruchy pohlavní identity nahlíží jako na normu, která by měla být společnosti přijímána nikoliv jako porucha (ba mnohdy dokonce oslavována). Odpůrci jej naopak obviňují ze snahy o vykořenění člověka, rozbití rodiny a varují před sociálním anarchismem. V katolickém Polsku se jedná o ideologii pochopitelně větší částí společnosti nevítanou.

Barroso nakonec obdržel jen jakousi medaili, jejíž udělení nemusel rektor konzultovat s ostatními profesory. Tuto maximálně trapnou situaci se Nowak snažil na poslední chvíli ještě zachránit, když vydal prohlášení, že aktivní politik nemůže čestný doktorát obdržet (ačkoliv se tak v minulosti několikrát stalo). Nedá se však tvrdit, že by to pomohlo situaci uklidnit - Barroso byl opravdu předtím informován, že mu bude udělen čestný doktorát, načež profesoři zamítli jeho udělení. Lze sice úspěšně pochybovat o tom, že celá záležitost předsedu Evropské komise nějak osobně zasáhla, několik pozitivních aspektů zde však přece jen nalezneme. Stateční profesoři si stáli za svým přesvědčením, čímž dokázali, že mají páteř. Nepodlehli politickému ani mediálnímu tlaku; rektor se nakonec podřídil hlasu většiny.

Jak známo, malé příčiny mívají často velké důsledky. Polsko možná vyslalo do Bruselu jistý, byť nepatrný, signál, že být loajálním partnerem ještě neznamená ztratit svou tvář.