"Vražděte Židy! Všechny je zlikvidujte!", povykovala tato lidská zrůda a strýc pozdějšího nobelisty. Znáte jeho příběh?

Autor: Milan Vyterna | Publikováno: 5.4.2014 | Rubrika: Kulturní válka
Islam want to dominate

Nejpozději od nechvalně proslulého Stalinova protižidovského běsnění v SSSR ve 20tých letech se jako temná, pochmurná nit táhne dějinami (nejen) pravověrně komunistické, ale obecně levičácké nestoudné lhaní, využívající krajně primitivistické protižidovské hysterie, přisuzující Židům - jako jednotlivcům i celku - nejodpornější a nejzavrženíhodnější lidské vlastnosti, všemožnou zkaženost, nelidskost, ba dokonce vrozenou krvelačnost - a to vše „v odvěké židovské touze k získání světovlády“. Naprosto neskutečný podnět k tomu nejsprostšímu protižidovskému lhaní dala 2. světová válka. Samozvaní antižidovští proroci na obou stranách oceánu začali již pár let po jejím skončení chrlit (staro)nové, drzé, sprosté a hloupé konspirační teorie, popírající holokaust a naopak „dokazujících“ na základě šílených výmyslů spolupráci, ba spojenectví těch prokletých, všezlých a všespiklých Židů s nacisty. Židé nebyli nejtragičtějšími oběťmi této války, Židé ji připravili, zaplatili, rozpoutali, jsou (opět, jako vždy a za cokoliv negativního v dějinách) jedinými a univerzálními viníky!

Pamětníci mají ještě v živé paměti spisky i „našich“ nejpokleslejších stranických ideologů. Z těch známějších jmenujme V. P. Borovičku, který ve svých choromyslných, účelově stvořených „senzačních odhaleních“, dospěl nejen k blábolům o židovském spiknutí Hitlera, Himmlera a Eichmana s dalšími (světovládnými) Židy, ale dokonce k „faktům“, jak ve „skutečnosti“ Hitler vycvičil, vyzbrojil a tajně (?!) posílal do Palestiny již před válkou (pozor, jen pro silné žaludky!) „židovské divize SS“, aby tam vraždily mírumilovné muslimské Araby a založily fašistický stát Izrael! Podobné nestoudné a zvrácené idiotské výmysly žijí - jak známo – dodnes. Jaká však je historická skutečnost?

Mohamed Amín al-Husajní (: ???? ???? ???????, 1897 – 4. července 1974), známý také jako Hadždž Amín al-Husseiní, byl člen prominentní arabské jeruzalémské rodiny al-Husajní, arabský nacionalista a náboženský vůdce institucionalizovaný v době britské mandátní Palestiny. Husseinovci byli jedním z nejbohatších a nejmocnějších soupeřících klanů v osmanské provincii známé jako Judská část Palestiny. V letech 1922 až 1948 zastával úřad Velkého jeruzalémského muftího, a byl vůdčí postavou odporu proti tzv. sionizmu a tedy vůči zřízení jakéhokoliv židovského státu v Palestině.

Hadži Amin al-Husseini díky svému původu studoval náboženské právo na univerzitě Al-Azhar v Káhiře a navštěvoval „Istanbul School of Administration“. V roce 1913 šel do Mekky na pouť, čím si vysloužil čestný titul "Hadždž". Dobrovolně vstoupil do osmanské turecké armády za 1. světové války, ale již roku 1917 se vrátil do Jeruzaléma, kde změnil strany, aby pomáhal vítězícím Britům. Získal si pověst násilného, fanatického antisemity a byl Brity uvězněný za vyvolávání arabských útoků proti Židům již roku 1920 (tzv. Hebronský masakr), při němž bylo v srpnu masově povražděno 64 ortodoxních Židů. První vysoký komisař Palestiny, sir Herbert Samuel přicestoval do Palestiny 1. června 1920. Byl slabým administrátorem, až příliš připravený na kompromis a ustupoval extrémistické nacionalistické arabské minoritě, vedené Hadži Amínem al-Husseiním. Když starý arabský muftí Jeruzaléma v roce 1921 umřel, Samuel byl již natolik ovlivněný antisemitskými náladami svých představených i svého personálu, že omilostnil al-Husseiního a v lednu 1922 ho ustanovil za jeruzalémského muftího a dokonce "objevil" nový titul Velký Muftí.

Současně ho jmenoval prezidentem nově vytvořené Nejvyšší muslimské rady Waqf. Al-Husseini se tedy stal náboženským i politickým vůdcem zdejších Arabů. Jmenování mladého al-Husseiniho bylo „plodnou“ událostí. Před jeho nástupem k moci tu byly aktivní arabské frakce, které podporovaly kooperativní rozvoj Palestiny, zahrnující Araby i Židy. Ale al-Husseiní nic z toho nechtěl, a byl oddaný myšlence vyhnání Židů z Palestiny jakýmkoliv způsobem a bez jakéhokoliv kompromisu. Al-Husseini představoval nový druh propagátora militantního palestinského arabského nacionalizmu, koncept, který zde byl dosud neznámý. Arabové byli totiž vládnoucí tureckou (osmanskou) mocí utlačováni stejně jako Židé, což je paradoxně do 20. století stavělo na stejnou stranu pomyslné barikády. Když se Amin dostal k moci, začal kampaň teroru a zastrašování proti komukoliv, kdo odporoval jeho neomezené vládě a jeho metodám.

Vyzýval k zabíjení Židů při každé příležitosti, ale stejně útočil i na Araby, kteří nepodporovali jeho kampaň fanatizmu, nenávisti a násilí. Husseiní nebyl ochotný vyjednávat či hledat smíření. Jediná představa míru v jeho divoké mysli fanatického primitiva byla na mrtvolách všech „psů nevěřících“, v prvé řadě Židů. Nepochybně ale mistrně ovládal i umění přetvářky a nejednou si dokázal naklonit vysoké britské představitele v Palestině, přesvědčit je o své naprosté loajalitě, potřebnosti až nenahraditelnosti k britským zájmům na Středním východě. Z té doby také pochází jeho charakteristický výrok: "Zapamatujte si, že toto byla a zůstane arabská země. Všichni cizí okupanti a sionisti, budou do posledního muže zmasakrovaní. Nechceme žádný (západní) pokrok, žádnou prosperitu. Osud této země rozhodne meč“. Jak prorocká slova!

Roku 1929 podnítil další velké útoky proti Židům v Palestině. Začaly poté, co Al-Husajní falešně obvinil Židy ze znesvěcování mešit lejny a prasečí krví, dokonce údajnou rituální vraždou při zdech mešity Al-Aksá. Arabské davy volali: "Izbah Al-Jahud!" – "Zabíjejte Židy"! Po velkém zabíjení Židů (zvláště v Jeruzalémě), muftí masově rozšířil fotografie povražděných Židů s vyhlášením, že toto jsou mrtví Arabové, "povraždění Židy“! Represálie takového rozsahu již britské správní orgány nemohly ignorovat a Hadži Amín byl odsouzený britským soudem na patnáct let nucených prací. Místní justice, ovládaná antižidovskými proarabskými názory jej však nechala záměrně utéci do Sýrie a brzy poté byl omilostněn a vrátil se zpět do Jeruzaléma. Zpočátku sice musel čelit odporu místní Vysoké rady muslimů, která ho označila za vraha a zločince. Hadži Amín byl ale Vysokým britským komisařem potvrzený za Velkého Muftího Jeruzaléma, a jeho kritikům bylo nepokrytě vyhrožováno smrtí ze sílícího panarabského tábora muslimských radikálů, nakloněných Aminovi.

Významný z ideologického hlediska byl muftího studijní pobyt v Saúdské Arábii začátkem roku 1930, kde se setkal s řadou význačných tehdejších arabských vůdců a nejradikálnějších duchovních představitelů. V srpnu 1936 šest prominentních arabských vůdců vytvořilo Vysokou arabskou komisi, s Velkým muftím Amínem Al-Husajním jako premiérem, a vystoupili nepokrytě proti údajné "britské podpoře postupu sionistů v Palestině". Dosavadní otevřeně promuslimské sympatie britských úřadů byly pro ně nepodstatné. Není to zase až tak překvapivé, stejnou rétoriku používají i dnešní představitelé islámského fašizmu, jakož i jejich euroameričtí obhájci. Každý, a nemusí to být nutně Žid, kdo nepodporuje plošné vyhlazení Židů či aktuálně zničení izraelského státu je „sionista“. V tomto měsíci také propukly první nepokoje v Jaffě, čímž začalo tříleté období násilí a občanské války v Palestině, který je mezi historiky známý jako "Arabská revolta".

Počty přepadávaných Židů šly rychle do tisíců a zabitých jich bylo např. jen v říjnu přes 300. Vysoká arabská komise s Husseiním v čele vedla tuto teroristickou válku záměrně proti židovským, později i proti britským cílům. Díky ideologickému krytí "boje za islám" Husseiní zkonsolidoval svoji moc nad palestinskými Araby kampaní vražd Židů i neposlušných význačných Arabů, rekrutováním ozbrojených milicí a shromažďováním peněz z celého muslimského světa díky protižidovské a protizápadní propagandě. New York Times napsaly 14. července 1939, že al-Husseiní, Velký muftí Jeruzaléma, úspěšně přesvědčil britské úřady v Palestině, že pouze on dokáže upokojit masy arabských muslimů, tvořících většinu obyvatel Palestiny, že pracuje jak v zájmu britské vlády, tak palestinské britské správy a proto by měl zůstat prezidentem jak Arabské nejvyšší rady, tak výboru Waqf.

Britové ovšem nemohli zcela přehlížet plánovité zabíjení Židů Araby a brzy obnovili proti údajným „ojedinělým arabským banditům“ represivní operace.. Při rychle rostoucím počtu zabitých a zraněných i mezi britskými vojáky a policisty nebylo možné situaci dále bagatelizovat a přičítat ji pouhé kriminalitě. Židům bylo dokonce umožněno vytvoření Židovské (pomocné) policie, mající chránit židovské komunity před vražednými útoky zfanatizovaných arabských milicí. Objevily se také zárodky židovských militantních organizací jako Hagana, které začaly na arabské vražedné útoky odpovídat stejným způsobem. Zde je třeba zdůraznit, že David Ben Gurion, politický představitel a budoucí první prezident Izraele odmítal teroristické útoky proti Arabům (tj. proti arabským neozbrojeným cílům) a takovéto útoky dokonce trestal.

Roku 1937, po návštěvě Adolfa Eichmanna a Herberta Hagena v Palestině, Velký Mufti vyjádřil svoji solidaritu s Německem, přičemž formálně požádal Třetí říši, aby se postavila proti vytvoření židovského státu, zastavila imigraci Židů do Palestiny a poskytla zbraně jeho arabským milicím. Všem jeho požadavkům bylo vyhověno a Arabové dostávali od Německa (později i z Itálie) již zcela pravidelně zbraně i peníze na genocidní protižidovské operace. Britská správa na toto centrálně organizované násilí opět odpověděla jen zatčením několika pouličních vrahů jako prostých kriminálníků. V duchu této politiky britské bezpečnostní složky například pozatýkaly členy arabské „Strany obrany“ tvořené a financované klanem Našasbibi, rivaly muftího ambiciózních mocenských zájmů, kteří byli označeni za hlavní viníky protižidovských vražedných pogromů. Nikdo z Husseiního hrdlořezů nebyl zatčen, natož souzen, ač vlna skutečně masivních organizovaných pogromů byla téměř výhradně jeho dílem. V trestním táboře pro Araby na Sinaji bylo r. 1939 90 procent vězňů z klanu Našasbibi a 10 procent z dalších menších klanů, ale ani jeden člen muftího milicí.

Nebyla to ale jen britská koloniální správa, která muftímu aktivně pomáhala uchopit absolutní moc nad Araby v Palestině. Komunistická strana Palestiny, organizovaná za spoluúčasti SSSR, vydala již po prvních velkých útocích na Židy r.1929 prohlášení, které konstatovalo že „revoluční hnutí není možné bez protižidovských pogromů“. Někteří arabští komunisté dokonce požadovali nepřetržité vyhlazování Židů a pokládali na rozdíl od britských úřadů Husseiniho za „příliš umírněného“. Roku 1935 arabští komunisté prohlašovali, že „sionisté zabíjejí Araby“ a připojili se k muftího lživé propagandě podle hesla „Zloděj křičí,chyťte zloděje“. Rok nato následovaly přímé rozhovory mezi al-Husseiním a předáky arabských komunistů o spolupráci při terorizování Židů a tak se stal např. lídr arabských komunistů Nimr Uda šéfem muftího tajné služby a další takový soudruh, Fuad Násir, vojenským velitelem jižního Západního břehu (West bank).

Promuslimské postoje orgánů britské správy se nijak netýkaly muftího panarabských a džihádistických plánů. Po pokusu o atentát na generálního inspektora britské policie, nehledě na vraždy stovek Židů, ale i Arabů se postavení Velkého Muftího stalo neudržitelným. Přišel o svůj post prezidenta Arabské nejvyšší rady, o členství ve výboru Waqf a (po varování z britského konzulátu) byl nucený uprchnout do Libanonu a později do Sýrie, tou dobou pod francouzským mandátem Společnosti Národů. Britové vyhlásili Arabskou nejvyšší radu za ilegální a její členové, spolu s např. arabským starostou Jeruzaléma byli rovněž přinucení k odchodu do exilu. Tím však britské úřady považovaly záležitost za uzavřenou a jejich proarabská a tedy antižidovská politika nedoznala žádných podstatných změn.

V jejím duchu přicestovali z Británie členové parlamentní vyšetřovací komise, dle svého předsedy nazvané později Peelova komise. Již r. 1937 ve svých doporučeních komise dospěla k porušení mandátu Společnosti Národů z r. 1922, který předpokládal rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část, a jako „Domov pro Židy“ doporučila mnohem menší území v jižním Judsku. Velikou roli tu hrála zjevně antisemitská orientace britské globální politiky, mající uspokojit situaci nejen v Palestině, ale i na evropském kontinentě. Protokoly Peelovy komise poskytují věru nevídaná odhalení. Např.z výslechu Auni Beje Abdul Hadiho, místního kmenového vůdce obviněného z protižidovských pogromů : „Palestina? Neexistuje taková země! Palestina je pojem, který si vymysleli sionisté. V bibli není žádná Palestina. V koránu není žádná Palestina. Palestina je nám cizí“! Nejen britské úřady a tisk se tedy v této době o Palestině a Palestincích zmiňovaly výhradně jako o židovské zemi a o Židech.

Komisi, sledující „vyšší politiku“ zjevně připadaly dosavadní závěry vyšetřování „nepokojů v Palestině“ nedostatečné a roku 1938 dále výrazně omezila předpokládaný „Judský domov pro Židy“. Tzv. Bílá kniha, závěrečná zpráva Peelovy komise vydaná r. 1939, konečně již zcela zavrhovala myšlenku „Domova pro Židy“ a doporučovala radikálně omezit na vládní úrovni židovskou imigraci do Palestiny. Šlo o pozoruhodnou, byť nevědomou shodu s požadavky al-Husseiního vůči Německu a Itálii.

V Libanonském a později syrském exilu se vypovězený Velký muftí omezil jen na čilou korespondenci a osobní schůzky se svými přívrženci a sympatizanty v arabském světě, jako náboženský vůdce již otevřeně vykládal muslimské „svaté“ texty ve prospěch nacizmu a fašizmu. Zdůrazňoval ideologickou shodu nacizmu a islámu a velebil Hitlerovo dílo Mein Kampf. Díky jeho činorodému ideologickému vedení stále pokračovaly útoky proti Židům v Palestině a po celém arabském světě. Po roznícení 2. světové války v Evropě a zvláště po pádu Francie, když byla nástupnická vichistická vláda „Svobodné Francie“ nucena otevřeně kolaborovat s hitlerovským Německem se muftí stal ve francouzském syrském protektorátu váženou a velice mocnou osobou. Šance k osobní angažovanosti ve „svaté“ válce, jak ji on viděl, se naskytla r. 1940, kdy ve shodě s Hitlerovým hlavním stanem přímo zaútočil na britské pozice na Blízkém východě.

Když 3. dubna 1939 zahynul při automobilové nehodě irácký král Ghazi I., stal se regentem jeho čtyřletého potomka (později krále Faisala II.) emír Andul Illah. Ten jmenoval v dosud probritském Iráku novým premiérem Rašída Aliho al-Kayláního, sympatizanta nacistického Německa i fašistické Itálie a udržujícího velice úzké styky právě s al-Husseiním. Velký muftí přicestoval počátkem r. 1940 do Baghdádu a ač oficiálně nebyl nikým pověřen, začal ihned vystupovat jako představitel nové irácké vlády. Vydal z titulu své náboženské funkce fatwu, vyzývající muslimy k boji proti Židům a Britům a k aktivní podpoře nového režimu v Iráku. Zásadní zvrat v politice nové irácké vlády a královského regenta velice znepokojil britské představitele, kteří měli v dosud spojeneckém iráckém království značné ekonomické zájmy (od 20. let se slibně rozvíjela těžba ropy u Kirkúku) a rovněž menší vojenské posádky. Protesty britských představitelů zcela logicky nebyly vyslyšeny a al-Kaylání ve spolupráci s al-Husseiním požádali Hitlera o pomoc při „vypořádání se s Židy“ také v iráckém království.

Hitler odpověděl muftímu stejně souhlasně jako r. 1937 do Jeruzaléma. Vůdci bylo v této souvislosti nabídnuto zásobování jejich armád iráckou ropu, ruku v ruce s tzv.znárodněním britských ropných firem a vyhnáním britských vojenských posádek. Hitler a Mussolini vypočítavě kalkulovali s rychlým a naprostým úspěchem svých jižních armád a jejich zásobování iráckou naftou se jevilo jako velice slibné. Po porážce a faktickém zhroucení italských vojsk, zejména po britském protiútoku do dosud Italy držené Lybie v prosinci 1940 následovaly tvrdé ekonomické sankce Britů proti Iráku. Z toho důvodu se náhle proti svým chráněncům obrátil i královský regent Abdul Illah. Odvolal 31. ledna 1941 al-Kayláního z funkce. Po neúspěšném pokusu o atentát na Illaha, organizovaném al-Husseiním, však opět povolal al-Kayláního (zjevně pod hrozbou fyzické likvidace), zpět do čela vlády. Jedním z jeho prvních kroků bylo vyslání iráckého dělostřelectva proti britské letecké základně v Habbaniji mající vyhnat Brity, označené za strůjce atentátu na královského regenta z Iráku.

Hitler také nehodlal opustit slibného spojence a podpořil jej útoky sil Luftwaffe ze syrských letišť. Zejména vylodění Rommelova Afrikakorpsu v únoru a březnu 1941 v Libyi a jeho bleskový postup na východ skutečně sliboval účinnou pomoc potácejícímu se arabskému fašistickému státu v Iráku. Po zastavení Rommelovy ofenzívy u Tobrúku a Al-Alameinu byla britská odpověď rychlá a zdrcující. Již v lednu utrpěly italské síly v Etiopii likvidační porážku, a po rozdrcené iráckého útoku na Habbaniji obsadili Britové Basru. V květnu byla proněmecká irácká vláda svržena a al-Kaylání uprchl do Saúdské Arábie. Tou dobou v Iráku také operovala (s vědomím Churchillovy vlády, která jen díky němu konečně opustila radikální antižidovské postoje) bojová skupina židovské militantní organizace Irgun pod velením Davida Raziela, vyslaná do Iráku násilně odstranit Husseiního, jako vrchního organizátora protižidovských pogromů po celém arabomuslimském světě. Po nešťastném zásahu a usmrcení Raziela bombou z německého letadla se z Iráku stáhla. Regent Abdul Illah poté obnovil spojenecké vztahy s Brity. Povstání „Svobodných Francouzů“, kteří za britské podpory rychle obsadili dosud vichysty ovládaný Libanon a Sýrii, učinilo definitivní konec plánům nejen Hitlera a Mussoliniho, ale také Velkého muftího al-Husseiního.

Z Baghdádu uprchl muftí před Brity nejprve do Iránu, který byl v té době také pod silným nacistickým vlivem, ale již v říjnu musel přes Turecko a Albánii zmizet do Itálie. Po vzájemné dohodě totiž spojenecká vojska Británie a Sovětského svazu vstoupila 24.srpna 1941 na íránské území, rychle obsadila strategicky významná města a komunikace a donutila tak šáha Rezá Páhlavího k abdikaci. Nový šáh Muhammada Réza Páhlavího přistoupil k politickému odklonu od mocností Osy a ke jmenování nové vlády. Muftí s předstihem uprchl přes Turecko a Albánii nejprve do Itálie a po několika týdnech zamířil na vůdcovo pozvání do Německa. 28.listopadu 1941 se pak uskutečnilo muftího vskutku památné setkání s Adolfem Hitlerem v Berlíně. „Vůdce“ německého národa přijal muftího se všemi poctami jako skutečnou hlavu spojeneckého státu a německá nacistická propaganda věnovala setkání mimořádnou pozornost a náležitě ji využila.

Hitler byl muftím poctěn titulem „čestný muslim“ a muftího obdařil titulem „čestný Árijec“. Později nazval Hitler al-Husseíniho dokonce “arabským fuhrerem“. Při setkáních s dalšími nacistickými pohlaváry byla rovněž konstatována naprostá shoda v cílech a prostředcích arabského nacionalismu a německého nacizmu, namířeného v prvé řadě proti Židům, ale také proti občanům Velké Británie a USA. Na Hitlerův nátlak muftí později rozšířil svoji nepřátelskou rétoriku i proti Sovětskému svazu. Jako Hitlerův osobní host dostal al-Husseiní luxusní ubytování a neomezenou hmotnou a finanční podporu (Jen jeho osobní plat činil 50 000 říšských marek. Pro srovnání základní plat polního maršála činil 25 000 říšských marek) se kterou založil v prosinci 1942 „Centrální islámský institut“ v Berlíně. Institut pod jeho vedením ve své deklaraci ihned odsoudil „agresi“ Židů, Britů, Američanů a Rusů proti Arabům(!) Zpočátku se věnoval především šíření nacistické propagandy na Balkáně a v jižních oblastech Sovětského Svazu, v radiových vysíláních na Střední východ pokračoval ve výzvách k masovým útokům proti Židům i spojeneckým silám ve zdejším prostoru.

„Arabové, povstaňte jako jeden muž a bojujte za svá svatá práva! Zabíjejte Židy, kdekoliv je naleznete! Potěší to Alláha, historii i náboženství! Posel Alláhův pravil : Vy budete bojovat proti Židům až do té doby, dokud se neskryjí mezi skálami a kamením! Pak skála a kámen promluví – Otroku Alláhův, skrývá se za mnou Žid, přijď a zabij ho!“ Při své diverzní činnosti využíval přitom svých bohatých styků a kontaktů v arabském světě a do konce bojů v Africe poskytoval mocnostem Osy čerstvé zpravodajské informace. Zbraněmi a penězi zásoboval muslimské radikály po celou dobu války. Britové také zadrželi německé letadlo, dopravující do Palestiny kromě obvyklého nákladu stovky kilogramů jedu k otrávení pitné vody pro Židy. „Na nebi Allah, na zemi Hitler“ bylo sjednocujícím heslem arabských pronacistických fundamentalistů na celém Blízkém východě a v severní Africe. John Gunther z Inside Asia v té době napsal „Současným nejvýznamnějším arabským hrdinou je pravděpodobně Adolf Hitler“.

Hitlerovi al-Husseiní slíbil, že pro něj zverbuje půl milionu arabských vojáků, ale zhroucení fronty v Africe mu splnění plánu znemožnilo. „Arabská brigáda“, vytvořená z několika tisíc arabských uprchlíků a emigrantů, sice skutečně založena byla, ale po odeslání na východní frontu beze stopy zmizela na kavkazské frontě (tedy pravděpodobně zcela zničena). Díky muftího masové propagandě, kterou šířil po celé Evropě díky množství spolupracovníků od zpravodajců, jednatelů až po místní kmenové vůdce, byla německá armáda na jihu Ruska a na Kavkaze přijata zdejšími muslimskými kmeny jako spojenec a osvoboditel. Na muftího výzvy se formovaly i pomocné bojové jednotky. Z nich za zmínku stojí zejména „Ázerbajdžánský batalion“, který byl za bojů na Kavkaze dokonce vyznamenán velitelstvím německé armády.

Poté, co jej Heinrich Himmler jmenoval gruppenführerem SS, začal osobně organizovat muslimské SS jednotky, ze kterých byla nejpočetnější 13. divize SS Handžar, ale nikoliv jediná. Na Balkáně operovaly také muslimské SS divize Skanderbeg a Kama zejména proti Židům, ale cíleně i proti slovanskému obyvatelstvu. Velkou péči nový generál SS věnoval v této souvislosti také spřízněnému ustašovskému Paveličovu režimu v Corvatsku. Podle Encyklopedie holokaustu je vedle Paveliče také bývalý Velký muftí Jeruzaléma osobně zodpovědný za usmrcení 800 000 Jugoslávců různých národností, z toho 200 000 v největším ustašovském táboře smrti Jasenovac. Muftí se také osobně angažoval proti spojenci navržené výměně evropských Židů za německé vojáky zajaté spojenci v dosavadním průběhu bojů. Přesvědčil Hitlera o propagandistické nepřípustnosti podobného kroku, dohody dosaženo nebylo a došlo jen k výměně několika špiónů.

Průkazně se mnohokrát sveřepě angažoval v odsunu zejména Židů z různých, Německem okupovaných nebo ovládaných balkánských zemí do vyhlazovacích lágrů. Kniha holocaustu jej činí osobně zodpovědným za zplynování nejméně 400 000 těchto Židů. V roce 1943 srdečně poblahopřál H. Himmlerovi k „památné“ likvidaci již 3 000 000 Židů. Pro balkánské muslimy založil muftí v Berlíně školící středisko pro imámy v bojových oddílech a Hitler mu vyšel vstříc. V arabském vydání Mein Kampfu byly Hitlerovy rasové koncepty upraveny do podoby souhlasící s muslimskou ideologií a arabským nacionalizmem a Himmler vydal zvláštní předpis pro muslimské divize SS: „Všem muslimským členům Waffen SS a policie musí být zaručena jejich nepopiratelná práva při praktikování jejich náboženských pravidel. K zodpovědnosti bude brán každý důstojník SS za nejpřísnější dodržování tohoto privilegia. Vyhověli jsme volání muslimských vůdců, kteří se k nám připojili v nenávisti ke společnému židovsko – britsko – bolševickému nepříteli v úctě a věrnosti tomu, koho si nade všechno váží, k našemu fuhrerovi Adolfu Hitlerovi“.(Islam under the swastika od Carla K. Saviche)

Husseiní zverboval pro Hitlera po jižní Evropě nejméně 30000 vojáků. Někteří Arabové byli údajně i mezi posledními věrnými, bránícími vůdcův Hlavní stan v Berlíně.V norimberských procesech právní zástupce Eichmanna, Dieter Wisliceny (následně také popravený jako válečný zločinec) vypovídal: " Muftí byl jedním z iniciátorů systematického vyhlazování evropského židovstva a byl Eichmannovým a Himmlerovým spolupracovníkem při vykonávaní tohoto plánu. Byl jedním z Eichmannových nejlepších přátel a neustále ho vyzýval na zrychlení vyhlazovacích opatření. Slyšel jsem ho, jak se jiným přicestovavším Arabům chlubil, že v Eichmannově doprovodu inkognito navštívil plynové komory v Osvětimi“. Není náhodou, že po jeho příchodu do Německa byla přijato mnohem tvrdší opatření proti Židům vrcholící v „Konečném řešení židovské otázky“ Jak uvádí historik Josef Schechtman „ Nevíme,jak významnou úlohu sehrál al-Husseiní při formování tzv. „Konečného řešení“, ale máme mnoho svědectví z první ruky, jak muftí velice usiloval o znemožnění imigrace evropských Židů“.

Před kapitulaci nacistického Německa 1945 se Husseiní pokusil prchnout (již před Hitlerovou smrtí) do Švýcarska, byl však identifikován jako nežádoucí vysoký hodnostář nacistického režimu a vrácen do Německa. Tam byl krátce uvězněn Francouzi, ale za nevyjasněných okolností uprchl na falešné doklady do Egypta (12. srpna 1947 poděkoval francouzskému ministerstvu zahraničí za „pohostinnost a podporu“!), kde byl za nedůstojného mlčení britských orgánů masově přivítán jako národní hrdina. Jeho odsouzení k trestu smrti např. v Jugoslávii, ale také v Norimberku za válečné zločiny mu byly (oprávněně) k smíchu. Nejen Francouzi, ale opět i Britové (po odstoupení W. Churchilla, proslulého výrokem „Islám je pro člověka tím, čím je pro psa vzteklina“) jasně demonstrovali, že nemají v úmyslu dopustit potrestání tohoto válečného zločince. „Zhoršení vztahů s arabskými zeměmi", nebylo v zájmu ani jedné z těchto spojeneckých mocností.

Právě v Egyptě měl bývalý Velký muftí Jeruzaléma již připravené bezpečné útočiště a rovněž není náhodou, že jej sem následovali i další četní nacističtí pohlaváři. Zejména Johann von Leers se jako imám Omar Amin později velmi angažoval v propagaci nejnásilnější aplikace muslimského náboženství. Další nacisté a SSmani pracovali ve vládních i bezpečnostních službách egyptského státu. Nacistický válečný zločinec Husseiní se stal okamžitě vůdčí postavou poválečného boje proti „sionizmu“. Poté, co bylo přes rozhodný odpor některých antižidovských delegátů v OSN přeloženo obrovské množství důkazů o aktivní účasti Husseiního nejen na holocaustu, ale i na dalších válečných zločinech, dokazující navíc aktivní styky dalších tzv. palestinských představitelů s nacisty, ztratil zde až hysterický odpor proti zřízení Izraelské republiky veškerou podporu.

Husseiní po akčním přesídlení do Gazy sponzoroval ze svých tučných nacistických kont válku proti právě zrozenému Izraeli. Ihned také jmenoval „palestinskou vládu“, které pochopitelně předsedal. Osobně udílel pokyny generálům panarabské „Svaté války“. Po porážce intervence zaměřil pozornost na jordánské království. Když jordánský král Abdulláh (v té době byl Jeruzalém pod jordánskou správou) zamítl Husseiního požadavek na obnovení svého titulu i funkce Velkého muftího Jeruzaléma, a po jmenování Husama Jarralaha zosnoval Hadži Amin 20. července 1951 královu vraždu. Nový král Talál I. odmítl povolit Amínovi al-Hussenimu i pouhý návrat do Jeruzaléma. I král Husajn I. o rok později tento zákaz potvrdil. Věděl velmi dobře, že bývalý Velký muftí by pouze exponoval násilí a nenávist jak proti Židům, tak proti jeho zemi svými koncepcemi Velké Palestiny (včetně Jordánska) jako islámského fašistického státu. Na nátlak egyptského presidenta Násira, usilujícího o vytvoření „Sjednocené arabské republiky“ rozpustil Husseiní r. 1959 konečně svoji již zcela formální „palestinskou vládu“.

Huseiního vliv na arabskou politiku byl od počátku obrovský a jeho dozvuky trvají dodnes. Byl zakladatelem Arabské ligy a Arabské vysoké komise. Jeho zlověstná směs islámského nejtvrdšího fundamentalismu, arabského nacionalizmu a nacizmu stále inspiruje různá radikální hnutí na Blízkém východě. Nacistická, islámsky a arabsky orientovaná skupina „Mladý Egypt“ využívala již od svého založení r. 1933 muftího protižidovskou propagandu, a nacistické slogany. „Jeden vůdce, jedna strana, jeden národ“ skandovali egyptští nacionalisté při pochodňových pochodech v Káhiře. Její vůdce, Gamal Andul Násir, provedl r. 1952 puč, a jako prezident získal do svých služeb např. také Ottu Skorzenyho či Joachima Daumlinga, bývalého vedoucího gestapa v Düsseldorfu pro vybudování „efektní“ tajné služby Egypta.

Další budoucí arabský vůdce, Anvar Sadat byl natolik ovlivněný muftího propagandou, že byl Brity za války uvězněn jako nacistický špion a na jaře roku 1945 dokonce führerovi napsal dopis počínající slovy „Můj drahý vůdče, z hloubi srdce Vám blahopřeji. Ačkoliv se zdá, že jste poražen, ve skutečnosti jste vítězem. Dosáhl jste rozkolu mezi starcem Churchillem a jeho spojenci, syny satanovými. Německo vyhraje, protože jeho existence je nutná k zachování světové rovnováhy. Německo se znovu zrodí naproti silám Západu i Východu. Nebude míru, dokud se Německo znovu nestane tím, čím bylo.“ I zakladatel syrské nacionalistické strany Baas, Sami al-Joundi po válce vzpomínal : „Zbožňovali jsme nacisty. Byli jsme ponoření v nacistických knihách a výzvách. Byli jsme první, kdo pomyslel na přeložení Mein Kampfu do arabštiny. Kdokoliv, kdo v této době žil v Damašku, byl svědkem našeho zápalu k nacizmu“.

Hadži Amin al-Husseiní zemřel v exilu v Bejrútu v roce 1974. Po svém odchodu roku 1937 se do Jeruzaléma nikdy nevrátil. Místo lídra radikálních nacionalistických Arabů převzal jeho synovec Mohammed Abdel-Raouf Arafat As Qudwa al-Husseini, daleko více známý jako Jásir Arafat.

Citáty:

„Vyhlašuji tímto Svatou válku moji muslimští bratři! Vražděte Židy! Všechny je zlikvidujte!“

(článek převzat a přepracován z autorova staršího textu na wikipedii)

Čtěte také: 

Arabové ve službách Hitlera

Židé staví byty, Arabové odpalovací zařízení

Náckové a komouši vlastně Židy milují!

Klíčová slova: nacismus  | islám  | Adolf Hitler  | Islamismus
13833 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Čtěte také

ePortal.cz

Propaganda na výbornou: Jak to funguje u ČTV případě, že by se nepodařilo déle sehnat více peněz, činnost Eportalu bude ukončenaPodle michprdů má uvědomělý lid vyjít do ulic a manifestovat své odhodlání nejít cestou našich kolegů z V4 Maďarska a Polska Ti, kteří v této volbě prohráli, spustili spolu s Milionem chvilek na dr. Křečka a na výsledek této volby neskutečně agresivní útokVelký Bratr nám dýchá na krk. Celá Evropa se pomaličku mění na zónu, v níž se sleduje a eviduje vše

euPortal.cz

Vatikán přispěl z výnosu Svatopetrského haléře peníze na film s explicitní homosexuální scénou Ty sadistické loupeže ve Švédsku, jejichž oběti jsou brutálně pokořeny a pomočeny imigranty, jsou důsledkem konzervativního krácení daní před 10 lety, objevuje jejich pokrokový premiér

Eurabia.cz

Muslimové a přátele islámu z TOP09 volí v Teplicích na senátora neomarxistu BergmanaStatistika : Švédsko je už z 1/3 nešvédké

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Čeho všeho se chvilkaři budou muset ještě dopustit, než na ně padne zákon?Levice opustila pracující třídu a přeběhla k migrantům, k LGBT a posedlostí Gretou, hořekují švédští komunisté

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

To podělali? Milion chvilek: Jasné informace. Nebudou rádiČT měla fungovat jen dočasně! Ladislav Jakl odhalil, o čem se mluvilo po roce 1989. Mnozí nebudou rádi
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění