Nátura odboráře není sice pochopitelná, ale s takovými lidmi je člověk český, formovaný tisíciletím útlaku a nesvobody, v podstatě tak trochu Husita stříknutý bolševikem, smířen. Jsou dokonce i odboráři, kteří opravdu dělají něco pro své ovečky. Zdeněk Škromach k nim nepatří. Je to jen nevýkonný křikloun, který se naučil mluvit a po celý život s tím putuje po politických a odborářských kancelářích. A nic za ním není.

Křiklouni jsou většinou vybaveni schopností bořit. Nakonec povšimněte si, že nejvíce práce je odjakživa vidět za těmi, kteří toho moc nenamluví a už vůbec se nesnaží své okolí překřičet. Jak se praví v Bibli: " ... hradby Jericha padly pouhým křikem. Pouhým křikem. Ale pouhým křikem nové nepovstanou. Pouhým křikem se nic nepostaví, ani když ten křik je ta nejvroucnější modlitba ke Všemohoucímu."

Zdeněk Škromach je křikloun. A lhář. Lhal i včera z televizní obrazovky a ze své abdikace na post místopředsedy strany udělal korytozachraňující divadelní představení. Mělo to vypadat tak, jakoby na obrazovku vstoupil opravdový rovný chlap, takový co má koule a..: "to vám tady, milí voliči názorně ukazuji, protože odstupuji, odstupuji pod nátlakem, není to fajn, ale odstupuji s rovnými zády a s pohledem upřeným přímo do kamery. A pochopitelně s úsměvem."

Ve skutečnosti to byl procítěný veletoč, který mu má zajistit pokračování politicko-odborářské kariéry. Je celkem jedno, co to bude. Nakonec on se někde zašije, možností je hodně, může být poslancem, senátorem, europoslancem, odborářským bossem, čímkoliv, kde stačí jen mluvit a ve skutečnosti nedělat nic. A to byl cíl jeho včerejší srdceryvné sebeprezentace.

Zdeněk Škromach mohl ukázat, že je kus chlapa, ale až příliš bylo v jeho obličeji vidět zděšení a strach o korýtko. Alibismus, lež a slabost. Na obrazovce byl jen krásný exemplář politického slizkého hada. Chlapa bez koulí. A bohužel je nejen v socdem takových exemplářů mnoho. A dokud tam budou, mnoho se v kultuře řízení věcí veřejných nezmění.