Takhle žertuje Fidel Castro. A očividně se mu to vyplácí

Autor: Milan Vyterna | Publikováno: 7.8.2013 | Rubrika: Ostatní
socialismus

Kuba, tato jedinečná, úchvatná a pohostinná perla Karibiku získala v očích levičáků bohužel zcela nezaslouženě vyvolené místo jako kdejaký relevantní krvavý režim „pokrokových“ masových vrahů a teroristů instalovaný na horách mrtvol v libovolné části světa. I zde se nám předestírá jednoduchou levičáckou optikou navozený obraz „dobra“ (tzv. vykořisťovaných), a „zla“ (jakýchsi vykořisťovatelů, buďto přímo nastolených, nebo alespoň podporovaných kapitalisty a imperialisty z USA , či „USSA“ abychom neopomněli současnou komunistickou rétoriku). I zde se zčistajasna, podle marxleninské ideologie ovšem nedvratně vynořil z lidu neomylný, univerzálně dokonalý a pochopitelně všemi horoucně milovaný vůdce, který utlačovaný lid konečně osvobodil a nastolil mu zářné zítřky blahobytu a míru.

 

Vůdce samozřejmě nutně musí pocházet z tohoto lidu a to za každou cenu a tedy i z Fidela byl násilně a účelově stvořen jakýsi pouhý syn rolníka, utlačovaný proletář z utlačované třídy. Ve skutečnosti se ovšem tento „lidový vůdce“ narodil jako prvorozený syn bohatého statkáře 13. srpna 1926, který navštěvoval prestižní a pochopitelně placenou jezuitskou kolej pro synky z lepších rodin. Později vystudoval na havanské univerzitě práva, obklopen přinejmeším dostatkem, které mu jeho statkářský původ zajišťoval. K dokreslení falešného obrazu tzv. kubánské revoluce a Fidelovy role při její realizaci tedy bylo a je nutno především převrátit na hlavu celé dějiny tohoto regionu. Levičácká historiografie při tom pochopitelně využila nesporného faktu krutého španělského kolonializmu, který se hodí do zdeformovaného obrazu světových dějin jako křiklavý příklad boje dobra se zlem. S koncem španělského koloniálního panství pak již přímo propuká ideologické znásilnění dějin.

 

Kuba měla vzhledem ke své poloze v Latinské Americe vždy unikátní postavení po stránce hospodářské i politické, které se významně obtisklo i do událostí 20. století. V koloniálních časech byla hlavním a oboustranným překladištěm zboží, správním centrem a také první zastávkou španělských kolonizátorů Nového světa Sice zde rovněž došlo během španělské kolonializace velkých karibských ostrovů k vyhlazení původního indiánského obyvatelstva, nikdy se zde ale neujal ryze plantážnický způsob hospodaření. Dovoz otroků z Afriky tedy nikdy nenabyl takových rozměrů jako na sousedním Haiti, Portoricu či Jamaice a černoši (cca 10%), ale ani mesticové (cca 25%) tedy nikdy netvořili (a netvoří) většinu zdejší populace. Administrativní potřeby centra španělské koloniální říše si také překvapivě vynutily vyšší obecnou vzdělanost a Kuba tedy patřila mezi její nejvyspělejší oblasti.V první polovině 20. století zde dokonce byla vyšší gramotnost než v samotném Španělsku.

 

 

Právě nedaleké Spojené státy dodaly v 19. století rychle přibývajícím kubánským vlastnecům zářivý příklad, čeho lze dosáhnout ve svobodné zemi svobodných lidí. Iniciátory kubánského národního hnutí, požadujícího na mateřském Španělsku zrušení či omezení nesmyslných celních a daňových bariér, které znemožňovaly hospodářský rozvoj země, se tedy rovněž staly střední a vyšší vrstvy, nikoliv snad otroci či chudí zemědělští nádeníci. Až později vlastenci požadovali i politické reformy, jistou formu autonomie a především odvolání všemocných, zkorumpovaných a hrabivých koloniálních úředníků. Až poté, když všechny tyto oprávněné požadavky byly trvale arogantně odmítány, nebo došlo k „reformám“ které zemi ještě více vysávaly, nabyl ozbrojený odpor převahy, sebevědomí a stále rychleji se rozšířoval. První prohlášení nezávislosti r. 1868 provedl se svými stoupenci bohatý latifundista M. Cespédes a na obranu zformoval z propuštěných otroků, ale zejména z drobných rolníků první národní vlastenecké oddíly. Španělská armáda sice toto povstání nakonec utopila v krvi, statkářské aristokracii poskytla jisté ústupky, ale zásadní problem zůstal nevyřešen.

 

Po vyhlášení druhé války za nezávislost r. 1895 již byla půda připravena a staří veteráni vedli do zdánlivě beznadějného boje své syny a vnuky. V řadách povstalců tentokrát z vlastního ušlechtilého přesvědčení stanuli mezi jinými zejména dobrovolníci z USA, do země různými pokoutními cestami proudily zbraně, výstroj a léky a vzdálenému Španělsku proto přes veškerou zoufalou snahu brzy došly síly držet Kubu nadále v područí. Z této role ušlechtilých osvoboditelů, kdy nezávisle na sobě občané i vláda Spojených států poskytly kubánskému osvobozeneckému hnutí masivní pomoc, byla levičáky účelově vyrobena imperialistická agrese směřující k „neokolonialistickému uchvácení kubánského přírodního bohatství“, k „neokolonialistickému vykořisťování kubánského lidu“. Z historie byla zcela vyloučena jak účast tisíců amerických dobrovolníků, nasazujících z vlastního přesvědčení v kubánských džunglích dlouhé roky život za ideály svobody a demokracie, tak rozsáhlá materiální a finanční pomoc, které se kubánskému povstání z USA dostalo a zejména rozhodný vojenský a politický nátlak, který v odpověď na stupňující se represálie koloniální armády na Kubě (údajně až 400 000 zmasakrovaných civilistů) vyvinula americká vláda.

 

Po nasazení amerického válečného loďstva na podporu povstalecké armády byli Španělé na hlavu poraženi a v červenci 1898 donuceni ke kapitulaci. Mírovou smlouvou z 10. prosince 1898 se Španělsko vzdalo Kuby (a též Portorika). Následovala r. 1901 časově neohraničená smlouva o pronájmu bývalé španělské pevnosti Guantanámo na východě ostrova (původně také základny Bahía Honda na západním pobřeží, kterou USA později opustily výměnou za rozšíření Guntanáma) a 20. května 1902 byla vyhlášena kubánská republika. Nad odchodem poražené koloniální armády a představitelů španělské moci pochopitelně bděla americká armáda. Podle známých levičáckých lří a pamfletů by však neinformovaný čtenář usoudil přinejmenším dobytí a uchvácení země nepřátelskými silami. Americká armáda se na základě uzavřených dohod r. 1902 stáhla a na v historicky prvních svobodných volbách se stal presidentem Tomás Estrada Palma.

 

 

První známou ikonou kubánských (a nejen kubánských) komunistů z tohoto období je tzv. básník José Martí. Syn z dobře situované rodiny byl r. 1870 zatčen za pobuřování, odsouzen do tábora nucených prací a po roce deportován - do Španělska. Tam jej stihl opravdu hrozný trest za vlastizrádnou činnost, dal se zapsat na univerzitu, vystudoval práva a filosofii a údajně se naučil hned několik světových jazyků. Jistě nesmírně strádal, neboť několik let strávil cestami po západní Evropě a ve styku s podobnými salonními revolucionáři z lepších rodin se seberozněcoval do svého pokrokového boje za práva proletariátu vůči zlým kapitalistům, imperialistům a neokolonialistům. Posléze se tento dojemný proletář usadil v Mexiku, ve kterém s místními levičáckými teroristy plánoval „Nuestra Ameriku“, jakýsi socialistický latinoamerický superstát, který neodvratně zničí nikoliv místní utlačovatele, ale centrum všeho zla – Spojené státy. V Mexiku se samozvaný proletář se oženil (svými vlastními slovy) s „květem kreolské buržoasie“ Carmen Bazánovou. Brzy ovšem začal šířit své „verše“ plné pohrdání k „frivolní buržoustce, kterou pohrdá“. Když r. 1878 podepsali vůdci kubánských rebelů s generálem Camposem dohodu, zaručující mimo jiné amnestii, vrátil se na Kubu.

 

Zde záhy sesmolil spisek „Kuba v okovech“, zaměřený na propagaci svých socialistických panhispánských vizí, a kubánští vlastenci jej po zásluze označili za „nebezpečného blázna“. Těžce uražený Martí emigroval tentokrát do New Yorku. Zde se proslul novými, originálními revolučními fejetony, šířenými socialisticko/teroristickým podsvětím, jako „Životě v útrobách Netvora“. Ve skutečnosti byl nadšený, a v dopisech se posmíval „hloupým“ kapitalistům, kteří mu v baště své moci dovolí myslet si, říkat, a psát cokoliv se mu zachce. Jeho nenávist s postupujícím šílenstvím, umocněným syfilitickou paralýzou dravě rostla, USA byly už nejen Netvorem, ale Goliášem, chobotnicí tisknoucí do svých chapadel, směrem k nenasytným kapitalistickým chřtánům ubohou maličkou Kubu a vlastně veškerý latinoamerický lid. Hospodářské sankce USA proti Španělsku již viděl jen svojí pokřivenou, choromyslnou optikou a mimořádný záchvat zuřivé zášti mu způsobil návrh několika amerických senátorů odkoupit Kubu od Španělska podobně jako Floridu začátkem 19. století.

 

Zavržen rodinou vlastní i manželčinou r. 1891 „v zoufalství a bez peněz“ založil na Floridě Revoluční stranu Kuby a nutil zdejší Kubánce platit jakési členské příspěvky do „stranické pokladny“ na financování revoluce. Kdo odmítl, toho prohlásil za zrádce národa. Stále hlasitěji propagoval, že národy Latinské Ameriky se musí především spojit v boji proti všezlu jménem USA. Nejpozději v této době byl proto také dokonce sledován agenty tajné vládní služby. Jak odporné! Této obskurní postavě ovšem nelze upřít, že svým násilnickým vizím neochvějně věřila doslova až za hrob. Martí se 11. dubna 1895 vylodil v provincii Oriente a 19. května byl v jakési potyčce zastřelen. Jeho výstřední až obskurní osobnost se tak konečně mohla stát Modlou socialistických, poté komunistických zločinců. Jeho ideovým pohrobkem se stal další „proletářský“ student opět z dobře situovaných poměrů Julio Mella

 

Získal si velký vliv ve studentských spolcích prosazováním nedotknutelnosti univerzitní půdy. Nepolitická činnost byla ovšem jen zástěrkou a po udělení autonomie kubánské univerzitě prezidentem Zayasem r. 1923 založil Univerzitní výbor José Martího, který již r. 1925 vystoupil s protesty proti zvolení nového „proamerického“ prezidenta Machady. „Kuba vstoupila do noci“ zavřískal Mella a založil s vůdcem rudých odborů Balíněm Komunistickou stranu Kuby. Společně se netajili plány na komunistickou revoluci, zavraždění presidenta, nastolení „obrody“ formou ozbrojeného povstání, bombových útoků a vražd představitelů demokratické vlády. Komunistické strana byla zakázána i se svým revolučním tiskem a kromě jiných vůdců rudého teroru byl zatčen i Mella. Stalo se však něco neuvěřitelného. Zlý diktátor Machada rozkázal Mallu propustit a dovolil mu emigrovat do Mexika. Tak hrozně trpěli pod ohavnou proamerickou Machadovou diktaturou také kubánští soudruzi, soudruzi!

 

 

Zde se Mella, pro neinformované zřejmě jen čirou náhodou stal okamžitě generálním tajemníkem komunistické strany Mexika, která vedla atentáty a vraždami „proletářský“ boj proti vládě vojenských presidentů Obregona a Callese, Když byl 10. ledna 1929 Mella údajně jen „pro ženské sukně“ v Mexiku zatřelen, komunisté ihned rozšířili pověst o vražedném spiknutí Machady a „mezinárodních“ imperialistů. Ve skutečnosti ale Machada, podobně jako jiní diktátoři nelibě nesl zejména hospodářskou moc a vliv Spojených Států a vzhledem k chronické neschopnosti všech diktátorů vidět zásadní problem zaostalosti své země sám v sobě, snažil se urvat si z národního bohatství co nejvíce do vlastní kapsy. Dělal svévolné zásahy do hospodářství země, poškozoval zahraniční i domácí investory či po nich vyžadoval úplatky či jiné protislužby. Bezohledně potlačoval každý projev nesouhlasu a jakoukoliv politickou opozici, za čež byl ve Svobodném světě tvrdě a nevybíravě pranýřován v tisku i v parlamentních a vládních kruzích.

 

Nevyhnutelným důsledkem diktátorovy stoupající neoblíbenosti v opravdu širokých vrstvách obyvatelstva byl vojenský převrat z 12. srpna 1933, po kterém bylo Machadovi doporučeno vzdát se úřadu. Prozíravě uposlechl a s napěchovanými zavazadly opustil zemi. Narychlo jmenovaný president Cespédes (potomek zmíněného národního hrdiny) dlouho nevydržel. Již 4. září provedl seržant Fulgencio Batista nový kasárenský převrat a ve shodě s havanským Directoriem, sdružujícím protimachadovské skupiny z různých společenských a sociálních vrstev byl úřad presidenta svěřen obecně uznávanému profesorovi havanské university Grau San Martínovi. Na latinoamerické poměry šlo až o neuvěřitelně poklidný převrat, „revoluce“ se zde obyvkle praktikovaly zcela jiným stylem, a Kuba bohužel neměla být brzy vyjímkou.

 

Fulgencio Batista vyšel ze skutečně skromných, tzv. proletářských poměrů. Nejsnadnějším a na Kubě i nejbezpečnějším způsobem obživy byl vstup do armády, čehož mladý Fulgencio využil. Panský styl života se mu pochopitelně zamlouval, neměl však styky, postavení ani peníze. Napřel své úsilí v oddané službě vyšším štábní důstojníkům, k budování chybějících výhodných styků, které by mu dopomohly ke služebnímu a platovému postupu. Přes veškerou snahu, pracovitost a úslužnost v poměrném pohodlí štábních kanceláří byl však po 9 letech služby pouze seržantem. Zde konečně pochopil, že takto se do důchodu těžko dopracuje k vyšší hodnosti, tomu odpovídajícím příjmům a společenskému postavení. Jako netypické dítě své země a své “maňana“ kultury byl dostatečně podnikavý i schopný k naplnění svých mocenských ambicí. Po bleskurychlém, žalostném zhroucení Machadova režimu se Batista neprodleně chopil šance a dosud neznámý četař se vypracoval na vedoucího představitele a mluvčího protimachadovských poddůstojníků, jejichž jménem šířill nedůvěru vůči vyšším důstojníkům, spjatým s režimem a díky tomu se stal i hlavní jednatelem s Direktoriem.

 

Ku příležitosti svržení presidenta Cespédese byl zvláštním výnosem Direktoria jmenován plukovníkem kubánské armády (tzv. Ejercita). Aniž musel vést krvavý převrat tak typický v latinoamerických zemích, se dosud neznámý míšenec (s kreolsko/afro/čínskými předky) stal vlastním přičiněním prakticky přes noc nejvlivnějším kubánským důstojníkem. Dal odvolat či penzionovat své nedávné velitele, kteří buďto uprchli již s Machadou, nebo se vesměs spořádaně a dobrovolně vrátili na své latifundie, a všem tak dal zřetelně najevo, kdože je nyní skutečným vůdcem Ejercita. Rooseweltova vláda ale odmítla uznat jmenovanou vládu presidenta San Martína. Batista tedy vycítil šanci posílit svůj politický vliv a začal agitovat pro celonárodní demokratické volby, které posílí prestiž Kuby na mezinárodním poli. Znovu vynikl při komunisticko/anarchistických bouřích r. 1935, inspirovaných obdobnými boji v Mexiku a dalších podobných zemích, proti povstalcům nasadil Ejercito a údajné národní povstání v ulicích Havany rozdrtil silou.. Za zásluhy o republiku byl povýšen na generála.

 

 

R. 1938 jako vojenský představitel spřátelené země na oslavách dne příměří ve Spojených Státech při rozhovorech s presidentem Rooseweltem potvrdil své úsilí při demokratizaci kubánské politiky. Téhož roku byl tedy po volbách složen nový parlament, který podle amerického vzoru dal Kubě jednak demokratickou ústavu a následně generál Fulgencio Batista bez problémů r. 1940 vyhrál presidentnské volby. Za pět let ze seržanta presidentem. V nové funkci se oženil s představitelkou zdejší aristokracie Martou Mirandovou, čímž si splnil poslední ze snů z mládí. Marta podle svého křesťanského vychování a přesvědčení zahájila rozsáhlou humanitární kampaň, navštěvovala venkovské fary, jesle, nemocnice, starobince a školy, všude rozdávala před fotoaparáty novinářů podepsané šeky. Komunistický tisk ovšem nešetřil útočnými výpady před touto„přetvářkou a falší“ „Buržoustka vydělává tři milióny dolarů ročně a trpícímu lidu rozdává almužny!“

 

Po vypuknutí světové války Batista formálně vyhlásil válku Japonsku, Německu a Itálii, Ejercito se však pochopitelně žádných vojenských operací nezúčastnilo. Když r. 1944 v presidentnských volbách zvítězil opět profesor San Martín, Batista s rodinou odcestoval na Floridu. Podle komunistů „užívat si naloupeného bohatství vydřeného z kubánského lidu“. R. 1948 se presidentem stal Prío Socarrás. Přes veškeré negativní jevy, jako byla zejména korupce, znežívání úřední moci a rozkrádání veřejných prostředků šel „karibský ráj“ i za Socarráse mílovými kroky hospodářsky kupředu. Průmysl, založený na zpracování tabáku, cukrové třtiny a v menší míře též mořských produktů byl nevýrazný, zemědělský venkov také nedoznal výraznější změny, zato Havana rostla přímo před očima. Statisíce turistů z Evropy i Ameriky vyžadovaly rozsáhlé a moderní zázemí, vznikaly desetitisíce nových pracovních míst v hotelích, restauracích, v dopravě a službách, budovala se dopravní infrastruktura, usnadňoval se i přístup k vzdělání chudším vrstvám. Turistický průmysl vyžadoval stále větší množství gramotných, vzdělaných a inteligentních lidí, nejen zaostalých zametačů a uklízečů.

 

Jelikož komunisté širší vrstvy svoji krvelačnou agitací trvale spíše odpuzovali (přesto se však komunista stal 2x i členem vlády), mluvčím opozice se stal předák tzv. Partido Auténtico Eduardo Chibás, který svoji výmluvnou a přesvědčivou kritiku vlády završil vystoupením z vládní strany „Auténtico“ a založením Ortodoxní strany. Když byl r. 1948 odsouzen za urážku presidenta republiky ke 180 dnům vězení, posílilo to nesmírně jeho popularitu a při návratu z vězení byl přivítán obrovským jásajícím davem. Vášnivě kritizoval všechny negativní jevy současné kubánské společnosti. Jako favorit blížících se presidentských voleb zintezivnil svojí politickou činnost a zostřil svoji rétoriku k téměř revoluční hysterii. Když ale měl 5. srpna 1951 v předeslaném veřejném rozhlasovém projevu předložit své důkazy proti podvodům, korupci a rozkrádání financí presidentem a jeho ministry, vyřkl pouze temperamentní výzvu národu k povstání a střelil se do břicha. Několik dní zápasil na přední havanské klinice o život a 16. srpna zemřel. Šokující událost vedla k novým spekulacím o motivech jeho sebevraždy

 

Ortodoxní strana měla sice díky obrovské popularitě stále nejlepší předvolební preference, nenašla však osobnost Chibasových rozměrů. Potřebovala a hledala tedy spojence kde se dalo. Nakonec byl do čela strany postaven jistý Agramonte, bezvýrazná a ubohá Chibasova náhrada Při svých vystoupeních a projevech jen stále hloupě opakoval jeho nejbojovnější hesla a jeho jediným předvolebním trimfem bohužel byla Chibasova „mučednická“ smrt. V lednu 1952 se z dlouhé dovolené vrátil generál Fulgencio Batista a ihned obnovil své staré styky v Ejercitu. Podle komunistů tak ovšem učinil „v žoldu amerických imperialistů“ a výhradně proto, že Agramontovi slíbila předvolební podporu za hospodářské, ale zejména politické reformy kubánská komunistická strana. 9. března 1952 se v Batistově sídle „Kuquine“ sešla generalita Ejercita, Batista jako uznávaný vůdce rozdělil úkoly a do rána byly zabezpečeny všechny strategické body a komunikační uzly metropole armádou. V hlavních havanských kasárnách Columbia promluvil 10. března Batista k vojsku a dal se provolat presidentem.

 

 

Není účelem zde tuto jistě reálnou diktaturu hodnotit. Batista jistě diktátorem byl a neváhal přilepšit si především do vlastních kapec. Byl rozhodným odpůrcem komunismu, nedopouštěl se žádných excesů, neobchodoval se zbraněmi, drogami ani s bílým masem, a přestože byl pod palbou kritiky jak zahraničních vládních i nevládních orgánů a institucí za porušování lidských práv a za korupci, patřil ve srovnání s jinými diktátory téměř k lidumilům. Velkou pozornost věnoval budování turistického průmyslu, který pochopitelně nesl velké výnosy jemu samému, radikálně však zvyšoval zaměstnanost a životní úroveň v celé zemi. Stoupal národní produkt, rozšiřovala se silniční a železniční síť, postupovala elektrifikace, rostlo havanské mezinárodní letiště, kolen staré Havany rostla nová sídliště a stavby občanské vybavenosti. Inu, podle zakázeného komunistického tisku se Kuba stala „hnijícím bordelem Spojených Států, královstvím drog (!) a hracích automatů!„ „V New Yorku kapitalistické cestovní kanceláře nabízejí sexuální turistiku v diskretních budovách Havany, kde jsou nebohé kubánské ženy nuceny prodávat imperialistům svoji počestnost!“ „Američtí gangsteři (čili hotelové ochranky) hlídají havanské bordely a hráčská doupata, kam prostí Kubánci nesmějí (!) a podplácejí policii aby neviděla ta zvěrstva!“ Odporné, otřesné!

 

O událostech (očištěných od marx/leninského balastu) během Batistova uchopení moci nám poskytují svědectví uveřejněné vzpomínky Fidelových stoupenců, těchto “vlasteneckých, pokrokových“ a hlavně protiamerických bojovníků. R. Quitart po zprávách z Havany zamířil s dalšími dobrovolníky v Santiagu ke kasárnám Ejercita, přihlásit se do armády a bránit republiku. Nestalo se nic. Velitel kasáren byl poddústojníky internován a dobrovolnícim byli vyzváni, aby se rozešli domů. Tiskař J. Ponce byl v Pinar del Río požádán „pokrokovými studenty“ k vytištění revolučních letáků. Po jejich zveřejnění byl zatčen, zbit a odsouzen – na jeden a půl měsíce do vězení! Pak se vrátil ke své práci v v tiskárně. Absurdní, uvědomíme li si děsivý teror a existenční likvidaci celých rodin „provinilců“ po libovolných kumunistických převratech kdekoliv na světě. Zde, v řadách radikální frakce Ortodoxní strany se také poprvé reálně setkáváme s tehdy ještě nekomunistou Fidelem Castrem. Jako vůdce „revolučních studentů“ Havanské univerzity zavrhoval „zrádné“ návrhy vedení strany obrátit se „na páky amerického imperialismu“ jako OSN nebo Organizaci amerických států a vyzýval k celonárodnímu ozbrojenému povstání proti Batistovi, „loutce amerického imperializmu“,

 

Oficiální linii Ortodoxní strany, politického odporu proti diktaturě označil za oportunismus. Jeho původně jen studentští stoupenci se také v této době začali titulovat jako fidelisté Zde někde počala svůj život legenda o chudém, proletářském, pokrokovém vůdci lidu Fidelu Castrovi. S prodejcem amerických (jakých také jiných) vozů J. Oropesem se „chudý“ právník Castro sešel ku příležitosti koupě „starého ojetého automobilu“ a také zakoupil kupodivu zánovní Buick. Okamžitě se shodli „v nenávisti k diktatuře (ačkoliv Batista ještě dlel na Floridě, co na tom), kapitalismu a imperialismu“ Superlativy, zanechané komunistickými bardy v oslavných análech nabývají nechtěně groteskních forem, Kdo z pozdějších nejbližších Fidelových soudruhů nebyl krásný, jasný, vznešený, ušlechtilý, jemných rysů, přemýšlivého úsměvu, ten byl alespoň všemi oblíbený vtipálek, vzdělaný ideolog nebo alespoň přátelský a soucitný soudruh který by rozdal i poslední košili,. Nade všemi ovšem mocně kraluje Fidel. Ten má „řecký profil a hromovou vznešenost (zbystříme pozornost) Jupitera Olympského!!!“

 

Ztělesněním Batistovy diktatury byla pro fidelisty tajná služba SIM. K boji si „chudý“ Fidel objednal dvě vysílačky. „Proč dvě?“, tázal se jej Abel Santamaría. „Protože jednu nám SIM sebere“, odvětil vtipný Fidel. Ano, skutečně SIM zasáhla a vysílačku spiklencům sebrala. Prokletý imperialismus! Ku příležitosti výročí Chibasovy sebevraždy spiklenci zintenzivnili svoji činnost, psali a rozmnožovali útočné články vyzývající k „celonárodnímu povstání“. Strašlivé SIM zasáhlo, na „udání zrádce“ vtrhlo do redakce, rozbilo kopírku i psací stroj(!) a zatklo většinu fidelistů. Fidel (opatrný, prozíravý) unikl. Trpěli v kobkách SIM skoro celé tři dny, uráženi a vysmíváni (jak nechutné) a byli – propuštěni. Soudruzi se poučili a vstoupili do přísné ilegality. Založili tajnou organizaci Moviemento, jejímž cílem se stala ozbrojená akce, její duší pochopitelně Fidel Castro. Se svým „starým“ Buickem brázdil ulice Havany a organizoval „revoluční mládež“ ke svým záměrům a cílům.

 

Fidel měl skutečně těžkou práci. Musel ovládnout a pod svojí neotřesitelnou moc soustředit velice různorodé síly. Od chudých bezzemků, zemědělských nádeníků z nezaostalejších provincií, přes jakýsi proletariát, nejrozmanitější škálu úředníků, živnostníků,dokařských dělníků, účetních, šoférů, dobře situovaných synků ze středních vrstev až po zanícené marxistické ideology z univerzity. Pozvolna se v touze po moci vypočítavě přikláněl k marxistickým revolučním heslům, která mu získávala nejpočetnější vrstvu přívrženců z řad revoltující havanské mládeže. Fidel se na stovkách svých ilegálních vystoupeních a proslovů nechával sám opájet vizí krvavého povstání, neodvratného povraždění všech stoupenců Batistovy diktatury, tohoto ztělesnění „kapitalismu a imperializmu“ a postupně, velice zvolna působil na své různorodé posluchače nutností nedvratné krvavé lázně, která jediná může a musí zajistit „svobodu všemu kubánskému lidu“.

 

Nešlo o nijak jednoduchý úkol. Mezi fidelisty, natož mezi jejich sympatizanty se i podle jejich vlastních vzpomínek nacházela řada slušných lidí odmítajících údajně pokrokové povraždění stovek, možná tisíců lidí, kteří ani jim osobně, ani nikomu jinému nic neudělali. Daleko lépe se teoretizovalo než konalo, dobře se vykřikovala hesla o revoluci a povstání, než došlo k prvním pokusům o vojenský výcvik. Mnozí pochopili, že Fidel míní své výzvy k boji až příliš konkretně, mnozí jiní chápali že s dvěma puškami a třemi pistolem, tvořícími arzenál Moviementa těžko můžou vážně zahájit povstání proti Batistovu režimu. „Nebyli to dobří revolucionáři“ prohlásil např. o své první revoluční buňce o deset let později jeden z čelních fidelistů E. Tizol. „Dnes jsou všichni v Miami a chystají invazi!“. Také další fidelisté si později stěžovali na řadu „zrádců“, kteří náhle přestali navštěvovat ilegální schůze, či které dokonce museli vyloučit pro „nepokrokové, oportunistické názory“. Velkou příležitostí k demonstraci síly, kterou hodlal Fidel upevnit svoji moc se stalo sté výročí narození José Martího 28. ledna 1953. Čtyři sta dobrovolníků svolaných Moviementem uspořádalo pochodňový průvod (?!) od havanské univerzity k památníku José Martího, vykřikovali hesla o revoluci a odstranění Batisty. Po násilném ukončení této provokace byly rozšířeny letáky dramatizující „ukrutností“ Batistovy policie.

 

psáno pro ePortál.cz, obrázky pochází z fotoarchivu Josefa Provazníka

 

Čtěte také: 

Usvědčující fotografie,které byste měli videt

Fidel Castro: Evropskou unii mám rád

Proč se děti prominentních komunistů stávají vyznavači kapitalismu?

 

 

Klíčová slova: socialismus
6126 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Čtěte také

ePortal.cz

64. pohlaví je lidským právem!Kdovíjak by to v Listopadu asi dopadlo, kdybychom o pravdoláskařích už tenkrát věděli, co o nich víme dnes? Je načase se těmhle hrobařům demokracie se vší vážností postavitNa cestu do nového otroctví se vydáme sami. Extrémní měnová i fiskální expanze umožňují maskovat rozměr hospodářské katastrofy, kterou umělé globální zastavení ekonomiky přineslo a přineseInflace se probouzí pomalu a jistěEU zrušila právní státy

euPortal.cz

Piráti v sombrerech: Transgender exempláře obsazují pozice. Budou si depilovat nohy? Revoluce žere vlastní děti. Feministky ostrouhajíPodpořte prosím EUportal.cz

Eurabia.cz

Premiér Orbán vyzval v 7 bodech reformě EU!Jak si s námi vytřel Západ zadek a okradl nás o naše zlato

FreeGlobe.cz

Budou nám taky měřit penisy?Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Na co všechno mají propagandisté ČT žaludekMezi morem a covidem, aneb zrození a smrt evropské civilizace

eOdborar.cz

Rusko usilovně buduje výrobny vakcíny proti koronaviruEU kašle na Evropany. Dovoluje vyvážet vakcíny z Evropy pryč a Evropané mají umírat

ParlamentniListy.cz

„Migranta do každé rodiny!“ Babiš a Piráti. Soudem rozdmýchané téma. Jak to může skončit? Cyril Svoboda tušíPoslanec Španěl z volebního výboru: Odpovím bez vytáček, změny v ČT budou nutné!
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění