Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 19: "Strana nás odsoudila jako nepřátelskou skupinu a my jsme povinni tuto politickou linii dodržovat a nevyvracet"

Autor: Milan Vyterna | Publikováno: 29.7.2013 | Rubrika: Historie
Bolsevici

K pochopení situace obrovského množství politických vězňů, které komunistický režim zločinně ocejchoval z čistě ideolologických důvodů jako své nepřátele a uvrhl je až na celá desetiletí do temného, ponurého a krvavého světa trestních lágrů, mučíren a věznic, je třeba toto nelidské a absurdní prostředí popsat, definovat a v rámci možností vstřebat. Vskutku málokdo z desetitisíců osob zatčených, vyšetřovaných a neodvratně také odsouzených z rozličných vykonstruovaných politických zločinů předem tušil, co jsou komunisté zač a čeho všeho jsou schopni. Kromě nevelkého počtu jednotlivců, kteří v minulosti buď měli příležitost navštívit Sovětské Rusko (Sovětský svaz), nebo se ocitli v kontaktu s uprchlíky z této údajně nejsvobodnější a nejpokrokovější země světa, vstupovala drtivá většina politických vězňů do hrůzného světa komunistické „spravedlnosti“ zcela nepřipravena.

 

Po únoru 1948 začali do rudých kriminálů proudit lidé se značně naivními představami o výkonu spravedlnosti v novém, „lidově demokratickém“ zřízení. Přes excesy, kterých se komunisté a jimi ovládané bezpečnostní orgány již od května 1945 dopouštěli na různých skupinách německého, ale i českého obyvatelstva nebyl komunistický teror ve světle nadcházejících událostí zdaleka tak masově rozšířený a postihoval jen relativně malou část populace. Komunisté od počátků „pronásledovali“ a bez skrupulí vraždili své skutečné i domnělé ideologické nepřátele a přestože mnohé naznačuje, že respektování právních principů, občanských svobod a právního státu od počátku kolabovalo a bylo v zoufalé a beznadějné defenzívě, nešlo ještě o plošný útok proti demokracii a svobodě celého národu.

 

Veškeré zábrany komunistů padly již v prvních poúnorových dnech. Mnozí z pozdějších politických vězňů až neuvěřitelně dlouho setrvávali na svých pomýlených představách o tom, kam až jsou komunisté schopni a ochotni zajít. Spatřovali v nich pouze vyznavače určitých extrémních názorů, s nimiž povede „boj“ za více či méně obvyklých, civilizovaných poměrů parlamentní demokracie na půdě sněmovny, maximálně na stránkách novin nebo v relacích rozhlasu. Utěšovali se různými samospasitelnými představami a vírou, že komunisté jsou koneckonců spolubojovníci proti nacismu a fašizmu, kterým jde rovněž pouze o pokrok, o šťastnou, mírovou budoucnost státu a celého národa. Ve svém zatčení spatřovali omyl a nedopatření, které se jistě brzy vysvětlí. Vpravdě gestapácké metody komunistických orgánů moci jednak zůstávaly přísně utajeny před veřejností, jednak sami vězni si úporně namlouvali, že se jen souhrou otřesné náhody ocitli ve spárech jedné malé bandy narušených psychopatů, na které si budou moci stěžovat a vymlácená přiznání k sebeabsurdnějším zločinům odvolat nejpozději před řádným soudem.

 

Někteří se ještě po letech vazby v lágrech a věznicích zoufale drželi naděje na spravedlivou revizi svého procesu, sotvaže bude ta zřejmě poněkud rozsáhlejší skupina všehoschopných komunistických zrůd a bestií bude kýmsi odhalena a odstraněna. Častou iluzí rovněž bylo spoléhání se na tlak domácího a mezinárodního veřejného mínění, či vůbec na pomoc Západu. Netušili nebo spíše ani nechtěli tušit, že nejsou obětmi žádného excesu, nedopatření ani omylu nějaké ojedinělé zvrácené bandy uvnitř komunistické strany, ale že jsou touto stranou v rámci „třídního boje“ označeni za „reakci“ která má a musí být být rozdrcena a zničena tak, jak to komunističtí pohlaváři halasně vytrubovali již dávno před válkou a zejména po ní. Netušili, že komunisté v duchu své nelidské ideologie si třídní boj představují až příliš doslovně.

 

Pokud se pokusíme vcítit do situace politického vězně brzy po únorovém převratu, je snadné pochopit , že naděje na brzký zvrat poměrů, na revizi procesů a očištění nevinných obětí byla mimořádně silná. Miliony spolubčanů přeci nemohou mlčky připustit, aby statisíce nevinných lidí bylo z ideologických důvodů tak strašlivě mučeno, týráno a likvidováno v nelidských podmínkách trestnic a lágrů. Když se v letech 1950-1951 věznice začaly plnit prominenty komunistického režimu, začali političtí vězni absurdně věřit, že jejich nejtajnější sny došly naplnění. Hrůzovláda se hroutí, zločinci půjdou za mříže, právo se tedy vrací a oni se dočkají zadostiučinění. Z dnešního pohledu se tato naděje může jevit jako silně naivní, ale dobový politcký vězeň v ní skutečně viděl tuto toužebně očekávanou změnu s vírou v brzkou nápravu a odčinění hrozných křivd, které na něm byly spáchány. Ovšemže se ale nezměnilo vůbec nic a teror za mřížemi lágrů a věznic nabyl spíše ještě krvelačnějších forem.

 

První političtí vězni začali na jaře 1948 proudit do věznic (pomineme teď kárné a trestní lágry pro Němce a kolaboranty – např. první lágry na Jáchymovsku vznikaly již od r. 1945 pod sovětským přímým dozorem a pracovní sílu tvořili výhradně němečtí zajatci), kde drtivou většinu osazenstva tvořili kriminální zločinci, aktuálně doplnění odsouzenými kolaboranty a „kolaboranty“ na základě sporného, komunisty tolik zneužívaného retribučního zákona. Ten se ostatně po únorových událostech brzy používat přestal v přímé souvislosti s masově uplatňovanými obviněními z kolaborace s Němci, zrady či velezrady, špionáže a přisluhování nepřátelské mocnosti. Jak již zde bylo naznačeno, za základě „třídního principu“ poté došlo k diverzifikaci politických vězňů podle účelově vymyšlené klasifikace nebezpečnosti a postavení kriminálních zločinců jako „obětí kapitalismu“ se díky tomu výrazně zlepšilo.

 

Rozhodování o reálném výkonu trestu bylo dlouho ponecháno plně v pravomoci velitelů jednotlivých lágrů. Nadřízené orgány ovšem pravidelně a důsledně kontrolovaly, nakolik je „třídní přístup“ prováděn a s jakým efektem. V prvních letech komunistické diktatury byla převážně uplatňována zásada rozptylování politických vězňů mezi ostatní odsouzené a pravidelně tak docházelo k neuvěřitelným, absurdním setkáním, jaká by si nevymyslel ani nejtalentovanější dramatik. Hrdina RAF, nositel Řádu Britského impéria mjr. Josef Bryx tak byl odsouzen za pokus o opuštění lidově demokratické republiky, velezradu a špionáž na 10 let (později dostal za pokus o vězeňskou vzpouru, ve které figuroval nám již známý bachař strž. Petelík dalších 20 let a r. 1957 zemřel v lágru), stejně jako stíhač luftwaffe npor. Schübbel, který dokonce sdílel sousední pryčnu. Gen. V. Paleček zase vzpomínal, že v jáchymovském lágru „L“ byl zavřen s předním nacistickým ideologem A. Adlerem, kterého v Londýně zařadili do seznamu válečných zločinců. Metoda rozptylování se ale setkávala se stále většími obtížemi a záhy byla opuštěna jako „netřídní“.

 

Politických vězňů, třebaže mnozí byli formálně odsouzeni za vykontruované „kriminální zločiny“ byla nejpozději od r. 1950 tak výrazná většina, že o jejich efektivním rozptylování, ale ani o neprodyšné izolaci od „třídních obětí kapitalismu“ ze nedalo vážně hovořit. Přešlo se tedy k praxi, že všehoschopní kolaboranti a kriminální zločinci byli cíleně jmenováni do tzv. samosprávy. Kolaboranti dobře znali z dob okupace své „řemeslo“, kriminálníci se zase rádi chopili šance na přilepšení. A stačilo jen podle instrukcí bachařů provádět „třídní boj“ proti politickým vězňům. Zde je nutno znovu zdůraznit podstatně horší situaci vězněných žen, které vůči kriminálnicím nebyly v ženských věznicích nikdy ve většině a terorizování tak bylo přesně podle stranických ideologů znásobené na obou stranách pomyslných mříží. „Chováme se ted podle Gutha-Jarkovského, jsme dámy, je to stálá kontrola sebe sama. Říkáme tomu šustit hedvábím“ píše o snaze zachovat si lidsku důstojnost Dagmar Šimková.

 

Kolaboranti se stali osvědčenými a tvárnými nástroji v rukou bachařů, ale zpočátku existovaly i za mřížemi jisté ideologické rozpory. Věřící si příliš nerozuměli s materialisty, vojáci se distancovali od civilistů, statkáři od intelektuálů a zcela mimo všech stáli elitářští Svědkové Jehovovi. Vrcholem absurdity pak byli komunističtí funkcionáři, plníci kriminály od r. 1951.

S postupujícími měsíci a roky prožitého společného zoufalého utrpení se však jakékoli bývalé ideologické rozpory z polozapomenutého až nepravděpodobného života na svobodě stávaly zcela nepodstatnými. Svědčí o tom zejména pevná přátelství mezi frontovými vojáky z východní i západní fronty a občas došlo k jistému usmíření i s německými zajatci, kteří se provinili pouze svým etnickým původem. Naopak někteří přesvědčení nacisté i za mřížemi vypočítavě spekulovali se svojí změněnou situací a prohlašovali se, někdy úspěšně za socialisty, „pomýlené“ Hitlerovou nacionální interpretací. Vazba se postupně stala svými vnějšími projevy karikaturou života ve Velkém kriminále tohoto „lidově demokratického“ státu. Na budovách věznic se skvěla hesla jako „Komunismus – mládí světa“ nebo „Se Sovětským svazem na věčné časy!“

 

„Samospráva“ věznic a lágrů fungovala na stejných principech jako „svobodné volby“ do zastupitelských orgánů. Důležité bylo povrchní zdání demokracie nebo svobody, kterou se i dnes mnozí „nezávislí“ politologové, spisovatelé či novináři při svém rádoby kritickém zhodnocení komunistické diktatury nechávají až neuvěřitelně naivně ošálit. Diktatura vskutku nepotřebuje jakkoliv falšovat výsledky voleb, nebo k nim hnát své potencionálně nespolehlivé občany pod bajonety nebo hlavněmi ostře nabitých zbraní. Volební kandidáti jsou direktivně určeni a každý „rozumný“ občan díky svým trpkým životním zkušenostem dobře ví, že je volit zkrátka musí, jinak přijde rychle v té či oné formě pádný trest. Za mřížemi to snad bylo jen přímočařejší. Ti „nejlepší“ z vězňů byli do „samosprávy“ zkrátka velitelstvím jmenováni. Kápem v lágru Rovnost se stal kriminálník Houdek, který správně pochopil třídní požadavky, r. 1950 zinscenoval a poté udal „útěk“ 18 politických vězňů. V Jáchymovském ústředním lágru udělal kariéru „osvětáře“ prvorepublikový podřadný karikaturista Voborský, který došel se svými „uměleckými“ karikaturami uznání až za nacistické okupace a stejným způsobem sloužil za výhodné prebendy také komunistickému režimu.

 

Starším lágru Rovnost byl zase jmenován konfident gestapa Krčmár, odsouzený již. r. 1938 za velezradu. Praxe „převychovaných“ nacistů kulminovala v Leopoldově, kde se šéfredaktor fašistického plátku Vlajka Šotola stal předsedou „osvětového kroužku“, a získal si později takové uznání velitelství, že při různých příležitostech ke shromážděným vězňům pronášel úderné třídní proslovy. Podobné výhody si na Borech vysloužil kolaborant Somr, který se udáváním a špiclováním vypracoval k volnému pohybu po věznici. O titul nejnenáviděnějšího spoluvězně s ním soupeřil jen jiný konfident Fischer, který díky zkušenostem pronacistického úkoláře v Plzeňské Škodovce za války oddaně sloužil i nové vládnoucí kastě. Udával vězně obecně za „podvratné řeči“, za „simulování“ nemocí a úrazů, prozrazoval bachařům tajné úkryty zakázaných tiskovin, černého trhu s potravinami a cigaretami, ale pečlivě sledoval i dozorce, zda vůči vězňům neprojevují „netřídní prístup“.

 

Agent tajné služby Horthyovského Maďarska, poté spolupracovník gestapa B. Jeníček byl díky svým „bohatým“ protipartyzánským zkušenostem na lágru Nikolaj pověřen velením likvidačního přepadového komanda kriminálníků a okupačních zrádců. Komando bralo své nové třídní povinnosti velmi vážně a zůstávaly po nich desítky zmrzačených a těžce zbitých vězňů. Často byl ve svém vyžehleném pracovném mundůru i s hodnostními prýmky na rukávu spatřen ve společnosti nejbrutálnějších bachařů a účastnil se s nimi bujarých pitek i mimo hranice tábora. Později byl přeložen na Bytíz u Příbrami, kde mu zdatně sekundoval několikanásobný vrah Eichler. R. 1956 byl záhadně propuštěn a zřejmě pod novou identitou blahobytně dožil jako prominent režimu. V nám známém trestním lágru Mořina u Karlštejna byl kápem zase vrah, F. Pytlík, který mlátil vězně při každé příležitosti vždy, když nebyl zcela namol opilý. Podobný případ je znám i z „poklidných normalizačních časů“, kdy se vedoucím samosprávy na Borech stal perverzní vrah (Rozčtvrcovač) Smožanica. Za speciální služby velitelství obdržel volné návštěvy, pravidelné vycházky do města a později dokonce jezdil i na dovolenou. Vždy se ke svému osvědčenému a blahobytnému „fleku“ včas navrátil.

 

Praxe, zejména v bití lidí byla pro „samosprávu“ mimořádně žádoucí a vítaná. Velitel ženské věznice v Pardubicích kpt. Koblížek si z výběru spolupracovnic udělal hotovou vědu. Zval si na osobní pohovory negramotné a všehoschopné cikánky, kuplířky, násilnické psychopatky, ideálně vraždkyně a za jisté protislužby jim přímo nabízel uvolněná místa v „samosprávě“.

V celém kontextu je nutné si uvědomit, jaký propastný rozdíl byl mezi obyčejným vězněm a vězněm přiděleným někam do skladu, do spisovny nebo dokonce k „samosprávě“. Vězeň, který si vysloužil takovouto důvěru velitelství měl i na tom nejnižším postu skutečně nevídané a téměř aristokratické výhody, o kterých se nikomu z ostatních nemohlo ani zdát. Obvykle vždy měli lepší ubytování, ošacení a obutí, netýkalo se jich vyhánění na denní či noční nástupy, dostávali mnohem větší a přednostní porce stravy, nadto měli táborové poukázky na nákupy ve zdejší kantýně, více či méně neomezený pohyb po táboře a byli pochopitelně vyřazeni z nepřetržitého kolotoče ponižování, týrání a bití praktikovaného bachaři.

 

Nebylo ovšem snadné si tyto výhody vysloužit. Křivý, či zcela ohebný charakter a schopnost páchat jakékoliv ničemnosti byly často základním předpokladem. Ne vždy ovšem bylo možné a funkční určit k sebeméně náročnější intelektuální práci ve skladové evidenci nebo dokonce na spisovně pologramotné primitivy z řad kriminálníků a se zatnutými zuby sem občas byli jmenováni i někteří političtí vězni. Nikdy to ovšem nebylo zadarmo a tito jedinci pak složitě balancovali na ostří nože. Měli sice možnost pronést vězňům léky z ošetřovny nebo jídlo a cigarety z táborové kantýny, mohli přenášet i motáky, ale podle četných svědectví žili trvale „s krkem v oprátce“. Bachaři si také pravidelně chodili vybírat svoji „protislužbu“ a bylo tedy nutné mít vždy připraveny nějaké bezcenné informace nebo udání na ty vězně, kteří si nějaký kázeňský táborový trest svým vypočítavým, nečestným, podlým jednáním skutečně zasloužili. Také o nich věrně píše ve svých autobiografických románech z uranových lágrů proslulý český spisovatel Karel Pecka.

 

Nečekanou intelektuální „posilu“ dostala velitelství lágru od r. 1951 v podobě odsouzených stranických funkcionářů. I za mřížemi nakonec soudruzi neopomněli tvrdě zápolit o vrcholné posty v nových podmínkách. Groteskních forem např. nabralo soupeření bývalého krajského tajemníka KSČ Solaře z Ústí nad Labem s krajským tajemníkem Sobotkou z Jaroměře o post „vedoucího pracovního kroužku“ v lágru Nikolaj. Psali o sobě nebo proti sobě dlouhé dopisy velitelství, nebo rovnou na ministerstvo prošpikované citáty klasiků marxizmu/leninismu, ba organizovali i jakési stranické aktivy, které provolávaly slávu tomu kterému z kandidátů. Bohužel procesy proti komunistickým nomenklaturním kádrům získaly i v „kapitalistickém“ zahraničí nezaslouženou aureolu těch nejhorších zločinů komunistického režimu. Lví podíl na tom měla masa levicových západních intelektuálů, pro které nikdy nebyla akceptovatelná sebemenší kritika až nábožně fanaticky udržovaného obrazu socialistického ráje ve Východní Evropě. Nenechme se mýlit povrchním zdáním ryze „kapitalistického“ Západu .Marxistická levice tam díky bezbřehé svobodě, nevídaným lidským a občanským právům byla vždy velice silná a velice hlasitá. Současná žalostná podoba EU je toho chmurným a vítězným dokladem

 

Statisíce emigrantů, které nešlo ignorovat, byly pro francouzské, italské či britské levičácké trubadúry vždy jen důkazem „spravedlivého vyhnání představitelů buržoasie“ či „reakce“. Obrovský rozsah zatýkání, následného nelidského mučení, týrání a ponižování rozsáhlých celých sociálních a profesních skupin obyvatelstva v komunistických zemích bagatelizovali nebo rovnou odmítali připustit se stejným třídním zápalem jako naši bolševici. Sice na tyto unikátně vyšinuté pachatele univerzálního „dobra“ zapůsobila jako ledová sprcha odhalení Stalinových nezměrných zločinů a jejich „pokroková“ argumentace dočasně zmírnila tempo, avšak žádné skutečné vystřízlivění z rudých krvavých ideálů se ani na opěvovaném Západě nekonalo. Typickým příkladem je právě účelově sebeoslavné „odhalení jistých deformací a excesů“ v komunistických zemích pocházející od těchto „pokrokových“ individuí. Za oběti politických procesů byli vytrvale prezentováni jen Slánský a spol., tedy argumentace totožná s bývalými i současnými omlouvači a obhájci komunistického teroru. Pro levičáka je ovšem nepřípustné pochybovat o postulátech své „jediné pravé“ víry a uznat, že poprava Rajka, nebo Slánského či Reicina má mezi obludnými komunistickými zločiny právě tak nevýrazné místo jako poprava říšského vedoucího SA Ernesta Roehma nacisty.

 

Žádná kniha o československé podobě komunistické smrtící mašinérie se nedočkala po celém světě tolika překladů a tolika vydání jako „Doznání“ od Arthura Londona, zaníceného, již předválečného komunisty, který spadl do soukolí procesu se Slánského spikleneckým centrem a patří jí tedy jisté uznání i v této studii. Jeho poměrně obsáhlá zpověď se zabývá zejména psychologií vyšetřování a vazby a svojí zoufalou beznadějností, marností veškerého vzdoru a odporu vůči drtivé mašinérii anonymní moci se blíží až kavkovskému nahlížení světa. London ale přesto nikdy nepřestává být komunistou, nemilosrdně „odhaluje deformace“ a nepřestává věřit v brzkou obrodu všedobré a naprosto bezchybnatelné Matky Strany jako nejpokrokovější síly v lidských dějinách. Zabývá se výhradně svízelným postavením bývalých vrcholných komunistických aparátčiků ve vazbě a oceňuje např. bývalého nár. dem. poslance V. Klímu, který před vězni vystoupil v jeho prospěch. Nikde ani stín pochyb, nikde připuštění viny jak Matky Strany, tak konkretních osob na osudech všech nekomunistických obětí třídního teroru.

 

Je třeba zdůraznit že na zatčených komunistech pohlavárech nebyly nikdy aplikovány postupy obvyklé na třídních nepřátelích. Nikdy se nedočkali krutého a nepřetržitého mlácení, mučení a mrzačení všemi myslitelnými způsoby. Aniž bychom chtěli popírat zločiny na nich spáchané, žádný z nich nebyl ubit při vyšetřování k smrti, žádný z nich nestál nahý v zimě na mrazu, žádný nebyl přibit na vrata ani spouštěn do vany s fekáliemi. Jak již bylo dříve předestřeno, soudruzi byli „týráni“ zcela jinými způsoby a přestože někteří vzpurně odmítali přiznat svoji roli „zrádců dělnické třídy“ byli nakonec věru dialekticky přesvědčeni, že vinni jsou. London je v knize šokován tvrzením vyšetřovatele, že někteří z jeho soudruhů, jako Reicin,. Šváb či Clementis, tito strůjci a protagonisté komunistického teroru se neprodleně po zatčení přiznali ke všem obviněním. Až po dlouhé době pochopí, že právě tito donedávna všemocní strůjci, nikoliv pouze dobře informovaní ideologové „třídního boje“ věděli až příliš důvěrně jak nesmyslné je před Stranou cokoliv zapírat.

 

Ačkoliv London jistě nebyl prototypem komunistické mlátičky, osobně páchající všemožné nelidské zločiny na „třídním nepříteli“ nejpozději od poválečného období však musel být dobře informován o skutečné náplni komunistické ideologie – uchvácení absolutní moci za jakoukoliv cenu. London se v knize stylizuje do role jakéhosi obyčejného proletáře, kterého si všemoudrá Matka Strana vybrala za dlouhou, poctivou práci pro lid do vrcholné stranické funkce. Jde o obvyklý a vědomý klam, jakého se dopuštěli a dopouštějí dojemně často všichni komunističtí „pamětníci“ Vždy prý údajně pocházejí chudých poměrů, vždy celý život jen obětavě pracují pro jiné a jsou snůškou těch nejbáječnějších moráních a charakterových vlastností. Tak i London vypráví, jak byl „vyslán“, asi stopem do Španělska, aby zde v řadách republikánské gardy v zákopech bojoval proti Frankovým falangám. Tento vzorový obraz frontového bojovníka poněkud narušilo svědectví skutečného interbrigadisty Oty Hromádka: „London určitě nesloužil u žádné jednotky. My, vojáci ze zákopů jsme o něm nikdy neslyšeli ani vypravovat“. Sám London v knize později zdůrazňuje svoji práci pro Kominformu a častý styk se sovětskými zpravodajci. Nebudeme zde spekulovat o jeho pravé roli v interbrigádách. Skutečnost se dodnes skrývá v neodtajněných archívech NKVD (KGB).

 

Komunisté ve vazbě rozhodně byli ve značně schizofrenní situaci. Konfrontováni se samým nejhlubším, značně ponurým dnem lidově demokratické „spravedlnosti“ docházeli buďto jako London k absurdnímu odhalení fraškovitého pozadí „vyšetřování a odhalování nepřátelské činnosti“, ve které vůbec nebylo důležité zda se obviněný skutečně dopustil nějakých jemu připisovaných zločinů, nebo se mu přizpůsobili se skutečně stranickým přístupem. London tak konstatuje, že „Když chce Státní bezpečnost získat doznání, získá je. Kdo je určen k odsouzení, je odsouzen.“ Naopak gen. J. Pavel, jakýsi vůdce komunistů v Leopoldově vydal toto závazné stanovisko : „Strana nás odsoudila jako nepřátelskou skupinu a my jsme povinni tuto politickou linii dodržovat a nevyvracet. Nesmíme se za žádných okolností sdružovat s NEPŘÁTELI, se kterými jsme zde zavřeni“. Hromádko k tomu říká : „Komunisté se nejvíce báli, že by jim jednou mohla Strana vytýkat kladný poměr k reakci!“

 

Ostatní vězni komunisty přijímali v chladně a zdrženlivě. Nejkrajnějším projevem odporu bylo obvykle jen pohrdání a morální odsouzení. Nějaké organizované násilí proti vězněným komunistům se dělo jen vyjímečně, obvykle jen jako dodatečná osobní pomsta nařízená shůry. Bratr Rudolfa Slánského Richard byl v Leopoldově spolu s E. Goldstükerem napaden údajnými třídními nepřáteli (vězni ovšem věděli, že jde o provokaci bachařů) a od lynčování je zachránili – katoličtí kněží! L. Pluhař v Jáchymovské vězeňské nemocnici s úžasem zjistil, že dostává dárky na přilepšenou zejména od „třídních nepřátel“.Také Hromádko vzpomínal v tomto duchu na Leopoldov a později na lágr Rovnost, kde fyzické útoky proti vytipovaným komunistům vedl odsouzený bývalý brněnský Stbák Havlíček. Nic to nezměnilo na faktu, že většina odsouzených a uvězněných komunistů, propouštěných pozvolna od r. 1957 do r. 1963 (kdy byl mezi posledními „ze zdravotních důvodů“ propuštěn i A. London) odcházela „na svobodu“ jen s pocitem nezasloužené křivdy a s pevnou, neutuchající vírou v neomylnou a nechybující Stranu.

 

psáno pro ePortál.cz

 

Čtěte také: 

 

Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 15: Přečtěte si skandalní závěry Pillerovy komise a ztratíte zbytek iluzí

 

Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 14: „Ty vaše velezrádné pikle s tím Holanďanem jsou jen taková omáčka. Vaší skutečnou vinou jsou styky s E. Benešem a J. Masarykem!"

 

Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 13: Že práva v Plzni byla fraška? V tom případě se přečtěte něco málo o Právní škole pracujících“ v Hoříně u Mělníka

Klíčová slova: komunismus  | totalitatismus  | Gottwald
4098 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Čtěte také

ePortal.cz

64. pohlaví je lidským právem!Kdovíjak by to v Listopadu asi dopadlo, kdybychom o pravdoláskařích už tenkrát věděli, co o nich víme dnes? Je načase se těmhle hrobařům demokracie se vší vážností postavitNa cestu do nového otroctví se vydáme sami. Extrémní měnová i fiskální expanze umožňují maskovat rozměr hospodářské katastrofy, kterou umělé globální zastavení ekonomiky přineslo a přineseInflace se probouzí pomalu a jistěEU zrušila právní státy

euPortal.cz

Autor dopisu generálů: Občanská válka? Francouzský národ je na konci sil. Kdo za to může? 500 no-go zón, už i na venkověPodpořte prosím EUportal.cz

Eurabia.cz

Jak si s námi vytřel Západ zadek a okradl nás o naše zlatoAnglická škola se omluvila za karikaturu Mohammeda. Slíbila, že se to již nestane

FreeGlobe.cz

Budou nám taky měřit penisy?Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Na co všechno mají propagandisté ČT žaludekMezi morem a covidem, aneb zrození a smrt evropské civilizace

eOdborar.cz

Rusko usilovně buduje výrobny vakcíny proti koronaviruEU kašle na Evropany. Dovoluje vyvážet vakcíny z Evropy pryč a Evropané mají umírat

ParlamentniListy.cz

„Migranta do každé rodiny!“ Babiš a Piráti. Soudem rozdmýchané téma. Jak to může skončit? Cyril Svoboda tušíPoslanec Španěl z volebního výboru: Odpovím bez vytáček, změny v ČT budou nutné!
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění