Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 15: Přečtěte si skandalní závěry Pillerovy komise a ztratíte zbytek iluzí

Autor: Milan Vyterna | Publikováno: 29.4.2013 | Rubrika: Historie
Bolsevici

 

Zdaleka nejen pod vlivem sovětského „vzoru“ a sovětských „poradců“ byli právě advokáti snad nejpronásledovanějším terčem komunistické protijustiční zášti. Silnou roli zde hrály i osobní motivy vedoucích představitelů strany a jejich živelný a zuřivý odpor k úspěšným, bohatým a především vysoce vzdělaným a inteligentním lidem, kteří v prvorepublikovém období často veřejně kritizovali a zesměšňovali vyfabulované až vylhané, povrchní, tendenční, argumentačně a faktograficky vyprázdněné základy marxistické ideologie a co ještě hůře, jejich hrůznou sovětskou aplikaci. Advokacie, coby svobodné povolání bylo jako „hnízdo buržoustského volnomyšlenkářství“ po převratu zrušena zvláštním vládním výnosem a v rámci dozoru nad nebezpečnými právníky byly zřízeny tzv. advokátní poradny. Advokáti, stejně jako ostatní „buržoustští“ pracovníci justičního aparátu byli tvrdě persekuováni a kriminalizováni, a řada jich jen se štěstím včas uprchla za hranice před šibenicí. Vedoucí straníci jako o závod již před Únorem vystupovali se záštiplnými nenávistnými projevy jak k jednotlivým kauzám neprávem obviňovaných „kolaborantů“, tak obecně k advokacii jako „nepřátelům lidu“ či „republiky“. Prvním nařízením Čepičkova „obrozeného“ MS tedy byl zákaz advokátní praxe pro všechny bývalé i současné obhájce „kolaborantů“, zrádců a špiónů.

 

Po masivních čistkách a vlnách zatýkání zůstal v Praze 1 činný obhájce na 5 000 obyvatel a v regionech až desetinásobně více. Ministr Čepička ovšem stále nebyl spokojen a vystoupil 21. listopadu 1949 ihned s úderným proslovem, kde přirovnával „některé advokáty“ ke kolaborantům, nacistům a špionům, které obhajují. 6. března 1950 vystoupil znovu v národním shromáždění a napadl advokáty jako zrádce, kteří obhajují nepřátele republiky bez zřetele k zájmům pracujícího lidu a lidově demokratického zřízení. Někteří přistupují „k šejdířským praktikám, kdy zločinně používají citáty ze spisů, projevů a děl klasiků marxismu /leninizmu, a osočují dělnickorolnické kádry bezpečnosti a justice z neznalosti ideologie i procesních postupů. Netrpte jim tyto neplechy! Pokud přestupují meze obhajoby nepřátel našeho zřízení, jak se dozvídáme, bude nutno přikročit k mnohem tvrdším opatřením!“

 

Tvrdší opatření skutečně přišla a nemůžeme se divit, že advokáti byli násilně odsunuti až na samé dno společnosti a následně se jejich funkce v procesu se stala pouhou ryzí formalitou. V pozici obhájce „nepřátel republiky“ nešlo v krvelačné atmosféře 50tých let vskutku o nic záviděníhodného a zbývající advokáti si velmi dobře uvědomovali, že jsou ve svých funkcích doslova za trest a od jejich klientů je dělí velice chatrná hranice. Byli trvale pod důkladným dozorem Stb a jejích špiclů a velice dobře věděli co je po nich vyžadováno. Nikoliv obhajoba klienta podle prvořadé zásady právního státu – presumpce neviny, ale aktivní spolupráce s prokurátorem a celou vražednou komunistickou mašinérií v krvelačném honu proti „nepřátelům lidu“. Přestože se „nová krev“ v řadách advokacie zaníceně a přesvědčeně pouštěla do svého smutného a neblahého díla a s třídním zápalem se snažila naplnit ideál „dělnickorolnického“ obhájce, kdy se prokurátor s obhájcem před soudním senátem často přebíjeli v návrzích nejukrutnějších trestů pro obviněné, zbavit se cejchu podezřelých, či sympatizantů k nepřátelům režimu nebyla pro tyto pěšáky režimu nijak „snadná práce“.

 

Skutečně ani nacisté nedokázali tak důsledně vymýtit celou jednu sociálněprofesní skupinu obyvatelstva. Advokátů s doktorandskými tituly bylo během pouhých 2 let v táborech nucených prací i v „prostých věznicích“ tolik že pro ně neblaze proslulý K. Šváb uvažoval zřídil samostatný lágr. Již zmíněný nedostatek zejména obhájců způsobeným jejich plošným vražedným pronásledováním byl následně uměle udržován po celou dobu komunistické vlády. Občan musel být utvrzován v jistotě, že jakmile jednou spadne do hledáčku „bezpečnostních“ orgánů, horkotěžko jej vůbec někdo bude hájit a pokud ano, nikoliv v jeho zájmu. Přestože post obhájce byl po celých 40 let nejnižší v hierarchii komunistické „justice“, kam se ještě v 70 tých a 80tých letech posílalo za trest za různé mravnostní, majetkové a morální delikty, přestože se naopak mezi „obhájci“ objevila řada skutečně mimořádně krvelačných a zavilých komunistických fanatiků, skutečných „vrahů v talárech“, nikdy to nebylo vládnoucí arogantní moci dost a punc neloyality k režimu advokacii zůstal natrvalo.

 

Svobodný výběr obhájce obviněným byl samozřejmě vypuštěn z právního řádu a v pozdějších úpravách nepřehledně zkomplikován doplňujícími vyhláškami a nařízeními např. „o přístupu ke státním tajemstvím“. Řada advokátů, kteří dost servilně a pokorně nespolupracovali s orgány bezpečnosti a prokuratury toto osvědčení nevlastnila, vlastnit ani nemohla a byla tak zlegalizována praxe 50tých let, kdy obhájce byl klientovi úřední mocí zkrátka autoritativně a účelově přidělen. Jak konstatuje závěr Pillerovy komise „Vlastní obhajoba obviněného byla vyloučena už ve stadiu vyšetřování, které bylo jeho nerovným zápasem s vyšetřujícími orgány, kteří zcela otevřeně odmítali jakýkoliv jeho styk s obhájcem s tvrzením, že obviněný se může hájit před soudem.“ Běžně se tak vězni setkali se svým obhájcem na pár minut pod dozorem pracovníka bezpečnosti až těsně před procesem a šlo většinou z dnešního pohledu o neuvěřitelné setkání oběti s dalším z jeho krvelačných nepřátel, s dalším z jeho katů.

 

„Pročítáme li závěrečné obhajovací řeči, je někdy značně obtížné odlišit je od formulací prokurátora“ konstatuje Pillerova komise. V nových podmínkách se rychle aklimatizovali i někteří prvorepublikoví advokáti a tak když Jaroslav Tomčík naivně informoval r. 1950 někdejšího proslulého komunistického advokáta dr. T. Bartoška o bestiálním zacházení s vězněnými vojáky a žádal jej o intervenci u ministra národní obrany L. Svobody, neuspěl. To byl ovšem jen začátek. V následných politických procesech advokáti věrně poslouchali instrukce a nařízení prokuratury, a to obvykle jen ústní formou. Za Slánského procesu měli pokyn zatajovat klientům, že jsou předem odsouzeni na šibenici, zdůrazňovali jim „v jejich vlastním zájmu spolupráci s vyšetřujícími orgány“ a odrecitování „svých vlastních výpovědí“. „Jen dobré chování může příznivě ovlivnit rozhodnutí soudu!“ řekl A. Londonovi dr. Růžička. Také dr. Synek zdůrazňoval „spolupráci“ obviněného před soudem, neboť jinou polehčující okolnost nevidí. Totéž nahlas vyslovil při své závěrečné „obhajovací“ řeči.

 

To byli ale pouzí posluhovači. Elity komunistických „obhájců“ byly podstatně drsnějšího ražení. Takový dr. Bartoš si vydobyl reputaci při „obhajobě“ amerického novináře Oatise, u něhož za „prokázanou špionáž“ žádal trest smrti. Jako osvědčený „obhájce“ byl tedy pochopitelně nasazen do dalších procesů, stejně „hájil“ Slánského i Závodského a proto když byl přidělen Bedřichu Kopoldovi, ten jej nevídaně statečně před soudem odmítl slovy „Pan obhájce nehájí mne, ale obžalobu!“ Ovšem marně, soud žádost obviněného vůbec nevzal na vědomí Dr. Bartoš svými závěrečnými slovy „ačkoliv můj mandant svoji vinu zatvrzele popírá, dopustil se zločinů které obžaloba uvádí a které vyšetřování prokázalo. Zaslouží trest smrti, ale svoji vinu může odčinit při doživotní práci v uranových dolech“ obhájil Kopoldovi „pouhých“ 18 let za velezradu.

 

Překvapivě vstřícný byl naopak dr. Aron k obviněnému ing. Josefovi : „Vůbec nevím jak vás mám obhajovat, vůbec jsem neviděl spisy!“. Bylo běžnou praxí že obžaloba se obžalovanému, natož obhájci zásadně neukazovala, uslyšeli ji až po soudem a s celým spisem se mnohdy oni, nebo pozůstalí seznámili až po mnoha letech např. při rehabilitačních procesech. Pokud se „čirou náhodou neztratil“. Osamocení hrdinové, kteří prošli tvrdými kádrovými čistkami po Únoru, a kteří se snažili najít jakékoliv skuliny v nastálém krvelačném a výsostně neprávním řádu museli počítat s tvrdou odezvou a vskutku v řadě případů brzy následovali své klienty do věznic a koncentračních táborů.

 

Mezi nimi má čestné místo dr. Rastislav Váhala, neúnavný a svědomitý obhájce gen. H. Píky. Neopomněl při vlekoucím se procesu žádnou, ani sebemenší příležistost k protestům, stížnostem a k upozorněním na procesní chyby, na porušování platného právního a procesního řádu, a statečně čelil smrtonosné komunistické mašinérii, pevně odhodlané brutálně zničit a fyzicky eliminovat nikoliv jen své nepřátele, ale všechny morálně a charakterově pevné, statečné a nezlomné muže i ženy. Přes Váhalovy protesty a stížnosti nebyl povolán ani jediný svědek obhajoby, bylo znemožněno i konfrontovat svědky obžaloby s obviněným, všechny důkazy a svědectví v generálův prospěch byly zamítnuty a neodvratitelný trest smrti byl vykonán. Dr. Váhalovi bylo poté znemožněno dále vykonávat advokátní praxi, mnohokrát byl vyslýchán a živil se až do Pražského jara manuální prací.

 

Jistého úspěchu kupodivu dosáhl dr. J. Zajíček r. 1949 při obhajobě gen. Vladimíra Přikryla. Tento hrdina z východní fronty(!) se měl překvapivě rovněž dopustit špionáže, spiknutí a spolupráce s imperialistickou mocností. Jelikož na jeho odsouzení měl osobní zájem R. Slánský, nad jehož hvězdou se již stahovala soudružská smrtící mračna, jím požadovaný trest smrti nebyl Stranou akceptován. Přikrylův rozsudek zněl na 9 a půl roku vězení, a poté co byl překvapivě povolán jako svědek k procesu právě se R. Slánským (ohledně záhadné smrti J. Švermy za SNP), byl ze zdravotních důvodů propuštěn a za Pražského jara rehabilitován. Podobných osamocených úspěchů obhajoby nebylo mnoho, ale jejich morální imperativ je tím významější. Čím méně byl ten který politický proces Stranou sledován, čím nižší stranické a bezpečnostní kádry byly pověřeny jejich režií a průběhem, tím spíše mohl obhájce lavírovat a intervenovat v zájmu svého klienta. Ovšem vždy na velice tenkém ledě. Dr. Civín např. dosáhl v Litoměřicích r. 1952 snížení navrhovaného trestu řádové sestry C. Ječmenové z 8 na 3 roky. Brzy také sám stanul před tribunálem za „spiknutí s vatikánskými špiony“.

 

V nejvýznamnějších, bedlivě a pozorně sledovaných politických procesech, přikázaných z Moskvy (tedy od NKVD/MVD/KGB) nacházíme pravidelně stále totožná jména soudců, prokurátorů i obhájců. Dokonale spolehlivých, osvědčených a prověřených kádrů měl zkrátka režim k dispozici jen omezené množství a stranický zájem nepovoloval spoléhat se při procesech prvořadého propagandistického rázu na pasivní režimní loutky, které budou pouze zastrašené či zkorumpované. Méně podrobně vypracované scénáře některých vedlejších politických procesů, při kterých navíc často docházelo k protichůdnému střetu pravomocí různých mocenských klik ve vrcholných stranických a státních orgánech umožňovalo v následných letech některým alespoň elementárně čestným a statečným advokátům hájit zájmy svých klientů a vymoci jim poněkud mírnější rozsudky. Že i v těchto případech nešlo o příliš čisté záležitosti dokládá i pozoruhodná mlčenlivost těchto obhájců (pokud se toho vůbec dožili) jak za Pražského jara, tak mnohem později po „Sametové revoluci“.

 

Ne všichni obhájci ovšem uzavírali s prokurátory či s Stb nějaké „špinavé dohody“. Herečka Jiřina Štěpničková (obžalována a „usvědčena“ r. 1952 za pokus o opuštění republiky z velezrady a špionáže na 15 let) dosvědčila za Pražského jara statečnost své obhájkyně dr. L. Turečkové (statečně hájila již např. „vatikánské špiony“ při procesu 31. 3. – 5. 4. 1950, která se domáhala svého práva nahlédnout do obžalovacího spisu, zaručeného jí platným trestním řádem natolik vehementně, že byla z případu odvolána, stanula před kárnou komisí MS, kde byla donucena k odchodu z advokacie k vhodnějšímu uplatnění - strojírenské dělnice. Tito stateční advokáti využili zdánlivého uvolnění atmosféry po údajném pádu kultu osobnosti v letech 1955 – 1957 a pokusili se dosáhnout revizí nedávných procesů a zejména rozsudků.

 

Ovšemže šlo jen o formální, teoretickou kritiku jakéhosi „kultu osobnosti“, o odsouzení „jistých přehmatů“ pramenících z osobních vad některých jedinců, kteří se vetřeli do čisté a neposkvrněné Matky Strany. Kroky ke skutečné nápravě nevídaných, masových a hrůzných komunistických zločinů nebyly učiněny žádné. Chyba byla v systemu, ne v jednotlivcích, v samotné nenávistné a vražedné komunistické ideologii vyrábějící cíleně, záměrně a masově justiční vrahy sebejisté vlastní nepostižitelnosti. Generální prokurátor J. Bartuška v červnu 1957 osobně zaútočil na „některé advokáty, kteří se pokoušejí uplatňovat otázky procesních záruk úzce a jednostranně v zájmu obviněných (!), čímž proti sobě stavějí zájmu jednotlivce a zájmy společnosti (!!)“. Žádná obroda, žádná náprava se pochopitelně konat nemohla a nesměla. Kapři si rybník sami nevypustí. I formální kritika „zneužívání pravomocí“ vzala rychle za své, Strana zmobilizovala své síly a jak již bylo řečeno v předchozích kapitolách, rychle a důrazně připomněla všem složkám státní moci, že je jedinou „vedoucí“ silou ve státě. Umělci, advokáti, novináři a další naivní kverulanti, kteří se dožadovali informací, odkrytí a potrestání nedávných obludných justičních zločinů, zejména konkretních viníků byli kombinací hrozeb, trestů, osobních postihů či úplatků, politikou cukru a biče umlčeni a „reformovaná“ Strana obnovila svou absolutní moc nad všemi složkami státní moci.

 

Stran advokacie byl obnoven seznam osob „způsobilých“ k určitým kauzám v nejvyšším státním zájmu, Stb zmobilizovala síť udavačů a donašečů, na pracovištích i v bytech nespolehlivých advokátů byla instalována odposlouchávací zařízení a za nevhodnou aktivitu hrozil advokátům okamžitý vyhazov. Za příklad nám opět poslouží proces proti spisovateli J. Benešovi v létě 1967. Jeho první obhájce dr. Milata byl pod tvrdým nátlakem prokuratury a bezpečnosti donucen odstoupit. Dr. J. Tauš (obhájce v církevních procesech r. 1950, později vyšetřován a vězněn na Ruzyni) byl za své protesty proti porušování trestního a procesního řádu předvolán opět před kárnou komisi, která mu za „nepravdivá osočování soudu a nevhodnou argumentaci“ pozastavila členství v advokátní komoře. Na rozkaz presidenta A. Novotného podal nato náměstek MS dr. Číhal žalobu na dr. Tauše, ale neuspěl. Novotný si poté dotčeně postěžoval předsednictvu ÚV KSČ, jak je nemile překvapen, že se zde nacházejí takoví demokrati (!), zastávající se jakéhosi Tauše, který obhajuje jakéhosi Beneše.

 

Za „normalizace“ v 70tých letech se komunistická arogantní moc vrátila k osvědčenému stylu své práce, k zastrašování, terorizování a kriminalizování všech svých kritiků a oponentů. Vznikla dokonce paradoxně jistá neformální samostatná profese – advokát disidentů. Ve velmi těsném prostoru, který čestnému a statečnému advokátovi ponechával komunistický „právní“ řád se pokoušeli usvědčit moc z porušování jejich vlastních zákonů. Po zatýkání v řadách signatářů Charty 77, později a dalších iniciativ a občanských sdružení mimo oficiální struktury se advokáti, jako dr. D. Svačina běžně setkávali až po dvou třech měsících vazby a opět jim nebylo umožněno dříve nahlédnout do obžalovacích spisů. Již jsme zmínili případ dalšího „advokáta disidentů“ dr. J. Danisze, který byl za stížnosti proti bití a mučení svého klienta nejen trestně stíhán za „útok an veřejného řinitele“, ale rovněž mu bylo pozastaveno okamžitě členství v advokátní komoře.

 

Stejně byl znemožněn výkon advokátní praxe dr. J. Čarnogurskému v Bratislavě rozhodnutím dr. M. Horňáka ze dne 14. dubna 1981 za to, že zastupoval Jána Labudu a D. Šingolovou obviněné z „povracení republiky“ tím že opisovali a rozšiřovali texty nezávislých autorů. V odůvodnění stálo že „postupoval v rozporu s právním pořádkem, socialistickým právním vědomím a zájmy socialistické společnosti“ Jistě obdivuhodná upřímnost, ovšem výsostně neprávního charakteru. Kromě kosmentických úprav se na tvářnosti komunistické justice za 40 let nezměnilo zhola nic.     

 

psáno pro ePortál.cz

 

Čtěte také: 

 

Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 14: „Ty vaše velezrádné pikle s tím Holanďanem jsou jen taková omáčka. Vaší skutečnou vinou jsou styky s E. Benešem a J. Masarykem!"

 

Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 13: Že práva v Plzni byla fraška? V tom případě se přečtěte něco málo o Právní škole pracujících“ v Hoříně u Mělníka

 

 

Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 12: Vina slovenského buržoazního nacionalisty dr. Gustáva Husáka byla jasně prokázána dobrovolným přiznáním

Klíčová slova: totalitatismus  | Gottwald
5683 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Čtěte také

ePortal.cz

64. pohlaví je lidským právem!Kdovíjak by to v Listopadu asi dopadlo, kdybychom o pravdoláskařích už tenkrát věděli, co o nich víme dnes? Je načase se těmhle hrobařům demokracie se vší vážností postavitNa cestu do nového otroctví se vydáme sami. Extrémní měnová i fiskální expanze umožňují maskovat rozměr hospodářské katastrofy, kterou umělé globální zastavení ekonomiky přineslo a přineseInflace se probouzí pomalu a jistěEU zrušila právní státy

euPortal.cz

Autor dopisu generálů: Občanská válka? Francouzský národ je na konci sil. Kdo za to může? 500 no-go zón, už i na venkověPodpořte prosím EUportal.cz

Eurabia.cz

Jak si s námi vytřel Západ zadek a okradl nás o naše zlatoAnglická škola se omluvila za karikaturu Mohammeda. Slíbila, že se to již nestane

FreeGlobe.cz

Budou nám taky měřit penisy?Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Na co všechno mají propagandisté ČT žaludekMezi morem a covidem, aneb zrození a smrt evropské civilizace

eOdborar.cz

Rusko usilovně buduje výrobny vakcíny proti koronaviruEU kašle na Evropany. Dovoluje vyvážet vakcíny z Evropy pryč a Evropané mají umírat

ParlamentniListy.cz

„Migranta do každé rodiny!“ Babiš a Piráti. Soudem rozdmýchané téma. Jak to může skončit? Cyril Svoboda tušíPoslanec Španěl z volebního výboru: Odpovím bez vytáček, změny v ČT budou nutné!
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění