Až donedávna bylo v Evropě, a vlastně i mimo ni, jen velice málo lidí, kteří by v euru nespatřovali něco, co přinese jednotlivým členským zemím nesmírný prospěch. Do počátku světové finanční krize se jednotlivé vlády těšily z možnosti levněji se zadlužovat, zatímco investoři severních států eurozóny si užívali na první pohled nerizikových investic ve státech jako je Řecko nebo Portugalsko. Vše zdánlivě fungovalo, a těch několik hlasů, jež varovaly, že růst postavený na euru je falešný a že levné a dostupné zadlužování postupně zavádí vlády do dluhové pasti, skoro nikdo neposlouchal.

Finanční krize odstartovaná krachem hypotečního trhu v USA, jenž smetl světový peněžní systém jako domeček z karet, si samozřejmě vybrala svou daň se všemi úroky. To, co dosud vypadalo jako zdroj levného financování štědrého státního rozpočtu, se nakonec stalo pastí, z níž není úniku: vlády, zvyklé bezuzdně utrácet v době konjunktury, samozřejmě o to víc utrácely v době krize. Postupně se zadlužené státy eurozóny dostaly na pokraj bankrotu, aniž by mohly situaci řešit devalvací - Evropská centrální banka, ve snaze politický projekt společné měny zachránit a vyhnout se státním bankrotům, euro nesmyslně nafoukla, což se sice zatím neprojevilo na cenové hladině, ale naprosto nesmyslné ceny státních dluhopisů jsou neklamným důkazem, že se děje něco vážného.

To všechno je všeobecně známo, a stejně tak dobře je znám celý mechanismus, který společnou měnu, která vlastně sama o sobě byla postavena mimo normální tržní zákonitosti, zničil.

Pro premiéra Fica, jakožto pro socialistu, je samozřejmě společná evropská měna něčím velice lákavým a žádoucím. Protože socialisté nenávidí trh, spatřují ve společné měně jen dobrý prostředek, jak trh podkopávat a ničit, a navíc, protože euro je přece jen řízeno ECB, se zbavit odpovědnosti. Z jeho výroku však plyne, že jeho motivem patrně nebude jen nenávist vůči trhu, ale i hloupost. Pokud by totiž premiér Fico věděl, jak fungují peníze, nemohl by riskovat, že by někdo z jeho výroku poznal, jak to s eurem vlastně je. Je sice možné, že většina veřejnosti, včetně médií, si Ficova slova vyložila jako naprosto kategorickou obhajobu výhod eura. Oponentům společné měny však Fico sám dal argument proti ní. Tedy, přesněji řečeno nedal, ale spíše potvrdil a odsouhlasil to, co odpůrci eura tvrdí již velmi dlouho.

Řekněme, že ve chvíli zavedení eura na Slovensku se cenová hladina pohybovala na nějaké výši stanové souběžným kursem, podle kterého se určitou dobu slovenská koruna řídila. Výměnou koruny za euro se pouze přepočítaly ceny, ale Slovák si za svůj plat koupil stále víceméně to samé. Nyní, pokud by Slovensko euro opustilo a navrátilo se ke koruně, by se slovenská národní měna měla, podle premiéra Fica, o 40 % devalvovat. Znamená to tedy, že za těch pár let ztratilo euro 40 % své hodnoty, a pokud by se nyní chtělo Slovensko vrátit ke koruně na původním kursu, vzrostly by ceny o 40 %.

Jinak řečeno, díky euru si nyní Slováci žijí o 40 % nad svou skutečnou ekonomickou výkonnost, a tento relativní blahobyt je pouze falešně maskován nafouknutím eura. Přitom tato ekonomická výkonnost není vlastně nijak zázračná, životní úroveň na Slovensku rozhodně nevzrostla o 40 %. Lze tedy uvažovat, že nafouknutím eura došlo pouze k růstu státního, neproduktivního sektoru, který si díky společné měně může levně půjčovat? Nebo že vstupem do eurozóny se na Slovensku ztratil bezpočet produkčních a investičních příležitostí, takže třebaže se díky euru žije v podstatě nad poměry, zničením příležitostí zůstala životní úroveň v podstatě stejná? Anebo lze uvažovat, že euro je vysoce inflační měna, a tato inflace teprve postupně prorůstá celou eurozónou a je zatím z větší části ukryta ve státních dluhopisech? Hádám, že na všech těchto možnostech je přinejmenším kus pravdy a vzájemně se doplňují. A všechny v součtu znamenají pro jakoukoliv národní ekonomiku smrtelné nebezpečí.

To všechno samozřejmě může po určitou dobu fungovat. Evropská centrální banka má v rukou bezpočet nástrojů, pomocí nichž může problémy zametat po určitou dobu pod koberec - jak vidíme z celých dějin centrálního bankovnictví, které jsou v podstatě dlouhou řadou řešení, z nichž každé znamená jen masivnější a zároveň zoufalejší ničení peněz. Krach eura, který je v podstatě nevyhnutelný, a jediné, co by jej mohlo odvrátit, je znárodnění finančního sektoru a masivní zestátňování (Kypr je možná nyní pro EU jakýmsi cvičištěm, podobně jako jím bezesporu bylo i Řecko), všechny plány regulátorů bez milosti smete, a odkryje skutečný stav ekonomiky všude, nejenom v tragicky zadlužených zemích jako je Španělsko nebo Itálie, ale i v těch, které euro přijaly o něco později a nestihly se zadlužit tak moc - jako je například Slovensko.

Pro premiéra Fica by nemělo být otázkou, zda má smysl opustit euro a co by to znamenalo pro kurs znovu zavedené národní měny, ale co bude Slovenská vláda dělat, až se eurozóna rozpadne. A že se rozpadne, na to může premiér Fico vzít jed. V tuto chvíli by náklady pro Slovensko činily 40 % hodnoty měny. Kolik to může být za deset let? Nebo za patnáct? Navíc ve chvíli, kdy opuštění společné měny nebude možné provést jako něco cíleného a v podstatě poklidného - jako tomu bylo například při rozdělení československé koruny. Tyto otázky by si měli slovenští politici klást každý den, a ještě daleko častěji by si je měli klást jejich voliči.

Nás ostatní, kteří jsme se dosud do pasti společné evropské měny nechytili, by Ficova slova měla důrazně varovat. Sice si můžeme myslet, že jsme v bezpečí, protože maastrichtská kritéria stejně nikdy nesplníme, a vláda ČSSD, která nás čeká po příštích parlamentních volbách, nás svou dluhovou politikou od eura ještě vzdálí, ale nemělo by nás to ukolébat.

Za prvé, o euru nebudeme rozhodovat sami. Podle smluv máme povinnost euro bez řečí přijmout, jakmile splníme podmínky. Nemáme dojednané žádné výjimky, které by nám dovolovaly schválit přijetí eura ať už parlamentem nebo všelidovým hlasováním. Za druhé, mějme na paměti, že euro nemá za cíl zbořit bariéry mezi státy ani zjednodušit obchod. Má především unifikovat, smazat jakékoliv rozdíly mezi jednotlivými členskými státy, aby se ty rozhazovačné mohly zadlužovat pohodlněji, bez nebezpečí, že budou muset čelit srovnávání s rozpočtovou politikou jiných států Evropy. Navíc, generování státního dluhu se bude, v součinnosti s unifikací fiskální politiky, odehrávat spíše na úrovni eurobyrokracie, bez návaznosti na mínění voličů, a tedy bez jakékoliv možnosti míru zadlužení změnit.

Proto lze očekávat, že maastrichtská kritéria budou spíše odsunuta do pozadí, nahrazena jinými podmínkami, aby i vysoce zadlužené země, které by jinak do eurozóny nesměly přistoupit, byly pastí společné měny pohlceny. Bez ohledu na enormní zadlužení, které nám přichystá příští vláda pod vedením Dluhoslava Sobotky, nám může být euro naservírováno jako velkorysá, ale ve skutečnosti pokrytecká nabídka, kterou nebudeme smět odmítnout. A naše socialistické strany usazené po příštích volbách parlamentu - ČSSD, KSČM, Top09, nějaký nový "nepolitický" slepenec na způsob Věcí veřejných, a možná i ODS, pokud mezitím neklesne pod hranici 5 % preferencí - tuto nabídku samozřejmě přijmou s radostí a ulehčením, neboť je zbaví nepříjemné odpovědnosti, kterou jejich ekonomičtí odborníci nebudou schopni nejen unést ale ani plně pochopit.

Jakýkoliv politický akt, který z České republiky za těchto okolností činí jen poslušnější vazaly bruselské politické aristokracie, je morálně vzato vlastizradou. Euro je nyní tak nebezpečnou pastí, že jediný způsob, jak se mu vyhnout, znamená urychleně nabrat zcela opačný kurs, jenž by nás nakonec dostal z Evropské unie pryč.

titulek upraven redakcí ePortál

Čtěte také: 

Fico přiznal pravdu – pravý sociální demokrat je zloděj

Fico je bůh. Začátek konce na Slovensku

 

Na Slovensku Fico, v Čechách Dluhoslav Sobotka. Oba plánují návrat k socialismu.