Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 14: „Ty vaše velezrádné pikle s tím Holanďanem jsou jen taková omáčka. Vaší skutečnou vinou jsou styky s E. Benešem a J. Masarykem!"

Autor: Milan Vyterna | Publikováno: 15.4.2013 | Rubrika: Historie
KSČM

 

Když A. Čepička vyhlásil coby nový ministr spravedlnosti po únorovém puči důslednou očistu svého rezortu a celé společnosti od „buržoasních elementů“, byla ustanovena podle sovětských vzorů a zejména podle sovětských poradců ihned zvláštní komise (K. Glos, K. Šváb, L. Kopřiva, O. Záborský a Š. Rais) Ta kromě tvrdých personálních čistek zavedla „lidově demokratickou“ frašku na spravedlnost, kdy se režie „vyšetřování“ a procesů se odehrávala zcela mimo justiční aparát. Zdánlivě mělo při výkonu „spravedlnosti“ vrcholnou pravomoc MS, i to však bylo degradováno na podřízený, výkonný orgán MV.

 

7. prosince 1949 státní prokurátor dr. Ziegler upozorňoval pracovníky svého rezortu, aby se ve zvlášť závažných případech přesně řídili pokyny trestního odboru ministerstva a půl roku poté také předseda nejvyššího soudu dr. Daxner ustanovil 26. června 1950 pravidelné porady soudců s prokurátory, na kterých bude „podle potřeb strany “ stanovena právní kvalifikace šetřených případů i výše trestů. Čepičkův náměstek K. Klos zcela otevřeně definoval, že soudce je pouhým odrazem a vykonavatelem návrhů prokurátora. Výkonnost justičního aparátu byla ovšem pod tlakem z nejvyšších míst a byla přijímána stále další a další opatření k zefektivnění činnosti v duchu doby. Docházelo i k pozoruhodným absurditám, kdy např vrchní prokurátor dr. Málek zdůrazňoval povinnost prokurátorů všech stupňů zjišťovat stanoviska zejména stranických a státních orgánů k jednotlivým obviněným v šetřených kauzách, přestože to není upraveno žádnou vyhláškou, nařízením ani zákonem (!), ale zároveň zakázal toto stanovisko požadovat písemně (!). Kdo by se na takové posudky a doporučení stranických či státních orgánů při svém rozhodování jakkoliv alibisticky odvolával, prokazuje tím nedostatek třídního uvědomění a také, že ke svoji funkci není kompetentní.

 

Podobných rozhodnutí a nařízení skýtají archivní materiály pozoruhodné množství. Vyplývá z nich zejména naprostou podřízenost justičního aparátu orgánům MV, jednak originální dělbu moci mezi prokurátorem a soudcem. Po zrušení instituce vyšetřujících soudců v dubnu 1949 převzala celou agendu zatčení a vyšetřování bezpečnost, ačkoliv v „lidově demokratickém“ „právním“ řádu z jara 1950 se překvapivě definovalo, že vyšetřování vede prokurátor. Šlo ovšem o formalitu, na kterou nebyl brán vůbec zřetel. Rozhodnutí komise MS 21. června 1951 znovu zdůrazňovalo, že prokurátor až do podání obžaloby nijak do vyšetřování nezasahuje. Prokurátor měl zjevně nést veškerou odpovědnost, ačkoliv jeho úkolem bylo pouze zpracovat dodaný „důkazní“ materiál od bezpečnosti pro proces a rozsudek. Role obhájců byla ve světle těchto skutečností naprosto bezvýznamná. Byli pouze nejnižší a nejbezvýznamnější součástí smrtící justiční mašinérie.

 

„Spolupráce“ MS A MV přes veškeré úsilí vedoucích pracovníků stále nefungovala k plné spokojenosti vrcholných stranických orgánů. Její formy jednak nebyly zpočátku revolučního kvasu nijak pevně stanoveny a v počátečním období se sahalo k různým improvizacím. Tak např. I. Mikyska, vrchní státní prokurátor v Brně upozorňoval své podřízené na nutnost porad s příslušnými soudci ihned po podání obžaloby, kterých se bude zúčastňovat též příslušník bezpečnosti. Porada má posloužit k „vyjasnění nejasností a odstranění nedostatků“ v režii nadcházejícího procesu. Jiný předseda nejvyššího soudu, dr. Richter si stěžuje na „nekvalitní“ netřídní rozsudky vedoucí ke „zbytečným průtahům v procesu“, k odvolávání se prokurátorů proti příliš nízkým trestům pro „nepřátele republiky“. Dojemně působí výpovědi prokurátorů, kteří si za Pražského jara neuvěřitelně hráli na jakési „oběti persekuce“ a stěžovali si na finanční postihy, pokud změnili sebeméně scénář procesů a pořadí připravených otázek. Dokonce jim hrozilo i odvolání a propuštění!

 

Pro „zvláště závažné případy“ vznikla na MS nakonec praxe tzv. předporad, které se kromě soudce, členů senátu a prokurátora pravidelně zúčastňovali příslušníci Stb., jejichž jména někdy ani nebyla ostatním sdělena. Podle svědectví dr. Litery dokonce ani nijak nezasahovali do rozhodování o výši trestů, jen si bedlivě a mlčky zapisovali co který pracovník justice navrhuje a jak hlasuje. „Zvláště závažné případy“ byly od počátku pod bedlivým dozorem nejvyšších činitelů Strany. 15. září 1949 vyzval R. Slánský krajské tajemníky k vypracování seznamů „největších štváčů“, které „zatím nemůžeme pozavírat, neboť lidé by to nepochopili a udělali bychom z nich mučedníky“. V této řeči se Slánský zvláště rozohnil (o Slánském po čase soudruh Gottwald rozhodl krátce a bez jakýchkoliv diskuzí v grémiu strany slovy „ a tak jim dáme 11 špagátů a 3 doživotí“) při osočování představitelů římskokatolické církve a na závěr roku začaly pod dozorem O. Závodského, velitele Stb, hned dvě skupiny vyšetřovatelů připravovat procesy se „špióny Vatikánu“. Ty započaly již v březnu 1950 a pokračovaly podle stranických zakázek až do listopadu 1989.

 

V souvislosti se schématy „vyšetřování“ tak, jak jej prováděly komunistické bezpečnostní orgány je třeba si uvědomit jejich plnou závislost na sovětských poradcích a jejich zvrácených tezích, prosazovaných tehdy glorifikovaným sovětským prokurátorem Andrejem Výšinským. „Doznání je vrcholným důkazem viny!“. Nešlo tedy o jakousi provinciální českou úchylku, neuvěřitelně tvrdošíjné lpění „bezpečnosti“ na „dobrovolných doznáních“ tisíců svých krutě mučených obětí pocházelo plně a přímo ze „země Sovětů, našeho velkého vzoru“. Nejen že tato dobrovolná doznání nebyla ani v jediném případě napadnuta či dokonce zpochybňována, ale za trvale zvyšovaného tlaku na výsledky (!) docházelo až ke groteskním výstřelkům. Úspěšný absolvent PŠP, dr. Kubánek coby předseda krajského soudu v Ústí nad Labem v tomto duchu vyhlásil stachanovskou soutěž „za zvýšení rozsudkové produktivity!“ Nešlo ovšem o divadelní frašku a směšného na tom nebylo a není naprosto nic.

 

V komunistickém pojetí bylo sice „dobrovolné přiznání“ kýženou, očekávanou a většinou tvrdě vynucovanou povinností obviněných a vyšetřovaných a ačkoliv Stb byla schopna páchat při získávání těchto přiznání naprosto jakékoliv ukrutnosti a bestiality kdykoliv, kdekoliv a proti komukoliv, nebylo vždy nezbytnou součástí „důkazního“ materiálu. Jako je skutečností,že se ke svým zločinům zcela dobrovolně a ochotně přiznávali i takoví soudruzi jako Slánský, Šváb či Reicin u kterých ani nebylo nutno sáhnout k tvrdším formám výslechů, zrovna tak je skutečností že obrovské množství vězňů (nekomunistů) bylo před soud přivedeno a přivlečeno se zjevnými stopami krutého mučení a v řadě případů doslova přineseno na nosítkách. Všem mučeným a týraným bylo před procesem opakovaně a důrazně jejich katany vštěpováno že vše, co s nimi dělali doposud není ničím proti tomu, kdyby se pokusili svá „dobrovolná doznání“ odvolat nebo si dokonce stěžovat na nějaké „nezákonnosti při vyšetřování“. „Nespolupráce“ s vyšetřovateli byla trestána rozličnými způsoby

 

Ovšemže se přes veškeré úsilí soudruhů Stbáků takoví lidé našli a pokusili se před soudem o poslední, alespoň formální vzdor v duchu posledních zbytků lidské důstojnosti, jež jim ještě zůstala. Soud, který vzhledem ke všemu výše řečenému neměl, ani kdyby chtěl, šanci porušit předepsaný scénář procesu samozřejmě NIKDY k odvolání výpovědí obviněných nepřihlédl, naopak prokurátor v takovém případě přidal obvinění z „křivého obvinění veřejného činitele“ či „pomlouvání lidově demokratického zřízení“ a předem neodvratně odsouzený chudák putoval do vazby s „černou tečkou“ v záznamech. Ota Hromádko (odsouzen na 12 let v procesu s r. Slánským) dostal v rozsudku „přídáno“ jako „zvláště nebezpečný zločinec“, což prokurátor Zdražil „odhalil“ ve své řeči : „Po celé tři roky po svém zatčení rafinovaně tajil své námitky proti svému obvinění a celému průběhu vyšetřování!“. Podle okolností, aktérů a důrazu (a často velmi podrobných instrukcí pro vyšetřovatele), jaké na důležité procesy kladlo nejvyšší stranické vedení se překvapivě občas „dobrovolné příznání“ někdy ani nevyžadovalo. Bez skrupulí byl z nejtěžších zločinů odsouzen jak gen. H. Píka, tak M. Horáková, ale i například G. Husák, přestože svoji vinu nikdy nepřiznali. Stačí si ale přečíst příslušné pasáže z obsáhlých rozsudků těchto velkých politických procesů. Např. u Husáka měl soud zato, že „ačkoliv se obžalovaný nepřiznal, je vzhledem ke své trockistické činnosti vinen“.

 

Někdy dokázali být vyšetřovatelé a prokurátoři ke svým obětem překvapivě otevření nijak neskrývali politické pozadí a vykonstruovanost celého případu. Kpt. Ráliš z OBZ tak např. doktoru Janu Šmídovi (odsouzen 19. ledna 1949 za velezradu k trestu smrti) bez obalu řekl : „Ty vaše velezrádné pikle s tím Holanďanem jsou jen taková omáčka. Vaší skutečnou vinou jsou styky v E. Benešem a J. Masarykem!“ Dokonce i dr. Vaš, který předložil písemné udání jako svědeckou výpověď „dokazující“ vinu P. Kániše byl překvapivě upřímný : „Vy musíte být odsouzen! Má na tom zájem přímo 5. oddělení (OBZ)!“ Žádost o konfrontaci s udavačem ovšem zamítl, neboť se jedná o zasloužilého člena strany a jeho písemné udání zcela stačí. Žádná nařízení, vyhlášky ani směrnice nemohly zabránit periodickému střetu pravomocí a služební horlivosti při autoritativním stranickém řízení „lidově demokratické“ „bezpečnosti“ a „justice“. Tvrdě vynucované požadavky plnit přesně instrukce všemocných režisérů procesů přinášela někdy také nechtěné plody zjevné vykonstruovanosti a falše.

 

Mimořádným vzorem těchto absurdních „přehmatů“ a střetů kompetencí je babický případ, namířený v osobě nebohého faráře Toufara proti římskokatolické církvi a nekomunistickému protifašistickému odboji. Desítky „osvědčených soudruhů“ Stbáků z různých odborů a oddělení podléhající různým stranickým vůdcům, řídícím celou tuto monstrózní provokaci vydávaly chaotické rozkazy a pokyny svým podřízeným. Tak došlo k tomu, že 14 obviněným (včetně dvou katolických kněží) bylo sděleno 9. července obvinění z vraždy, velezrady, sabotáže a loupeže, ačkoliv většina jich byla ve vazbě již řadu týdnů před babickými vraždami a naopak dva místní protifašističtí, ovšemže nekomunističtí odbojáři F. Kopuletý a A. Plichta byli zatčeni až 3. července. Scénář ovšem dávno předtím stanovil zahájení procesu na 12. července. „Osvědčení soudruzi“ z Stb si v této spletité situaci zachovali chladnou hlavu a za 5 dní dokázali doplnit zformulovat mnohastránkový spis obžaloby Kopuletého i Plichty na žádoucí úroveň, a k ostatním spisům obviněných přidat nejasně formulované „nabádání k vraždě“ babických funkcionářů.

 

Fraška? Jistě, pokud by jejím výsledkem nebylo 7 rozsudků smrti a dvě doživotí. Pouze 5 obviněných v prvním babickém procesu „vyvázlo“ s 25, 20 a 18 lety nucených prací. Může ještě v této souvislosti někoho překvapit, že již dva týdny před zahájením procesu bylo jihlavskou věznicí objednáno 7 rakví? Záměrně hovoříme o prvním babickém případu, neboť následovaly další dva návazné procesy, při kterých soudruzi zahlazovali stopy a umlčovali nepohodlné svědky své obludné provokace. Při procesech z 13. listopadu 1951 a z 19.-21. května 1952 stanulo před soudem 42 dalších obviněných, z nichž někteří původně svědčili v prvním babickém procesu. Můžeme se již jen dohadovat, co soudruzi vyšetřovatelé naslibovali Janu Bulovi, Gustavu Smetanovi a Jaroslavu Melkusovi odsouzenými rovněž na šibenici. Nevinným nebyl ani zde shledán žádný další z obviněných a všichni se připojili se na mnoho let k vězňům v koncentračních táborech Za mimořádné zásluhy“o republiku“ byli v babických procesech vysoce ohodnoceni zejména soudruzi Handl, Eichler a Holub, který se dokonce vychválil za své „zásluhy“ do Rudého Práva „Pracovali jsme 20 hodin denně!“ Za zmínku stojí jména „lidově demokratických“ vrahů z Babic, pouhých vykonavatelů rozkazů. Předseda soudu dr. Rudý, přísedící dr. Vítek a dr. Demczak a soudcové z lidu Houf a Dvořák.

 

Další, ovšem již jen „formální“ nedostatky v režii babického rudé provokace ústící v masové justiční zločiny shledala Pillerova komise při svém vyšetřování za Pražského jara. V tisících stránkách protokolů z výslechů při vyšetřování i při samotných procesech se neobjevil jediný svědek obhajoby, ačkoliv platný právní řád stanovoval povinnost soudu objektivně posoudit vinu obžalovaných. Inu, nedostatek překvapivý nikoliv pro znalce „revoluční spravedlnosti“. Pillerova komise ve své závěrečné zprávě definovala tři druhy svědků, charakterizující ovšem zdaleka nejen babické procesy. V první skupině byli svědkové, kteří dříve, nebo později byli z něčeho obvinění v jiných procesech a svědčili pod zřejmým psychologickým nátlakem Stb. Druhá skupina byli „profesionální“ a často používaní „svědci“, dodaní do tohoto procesu řídícími orgány Stb, tedy zjevní a dlouhodobí kolaboranti. Poslední skupinu svědků tvořili jacísi VIP hosté, jako často v politických procesech svědčící Gusta Fučíková, mající dodat tomu kterému stranou ostře sledovanému procesu náležité pompy a dojemnosti.

 

Protokol trestního odboru MV ze 17. září 1957 konstatuje, že stížnost bývalého kanovníka dr. Kulače je částečně oprávněná, neboť „byl odsouzen bez jakéhokoliv důkazu své údajné špionáže“, čímž ovšem „rehabilitační“ činnost ministerstva skončila a dr. Kulač byl propuštěn až o deset let později, obligátně „ze zdravotních důvodů“. Nelze opomenout významnou roli „soudních znalců“ majících dodat smrtící komunistické mašinérii jakési zdání legality. První tito ke všemu ochotní mluvkové (plk. Zadina) vystoupili již v prvním politickém procesu s generálem Píkou a jejich „odborný“ posudek se hemžil hesly a frázemi ze stranických sjezdů a projevů bolševických vůdců. Tito „znalci“ byli povoláváni v následujících letech ke každému politickému procesu a jejich posudky se opět hemžily výhradně „pikly revanšistů, imperialistů, buržoustů, klerikálů a sionistů“ zejména proti Sovětskému Svazu a tedy také proti „lidově demokratické“ republice. A nenechme se obelhat současnými komunisty a jejich samozvanými advokáty o „divokých 50tých letech“, kdy se jedině děly jakési „výstřelky“

 

Ještě o 30 i 40 let později stanuli před soudy publicisté, filosofové, novinářů a vědci obviněni z „podvracení socialismu“ což měly dokazovat fakticky stejné „posudky znalců“. Dr. J. Krejčí byl v dubnu 1974 obviněn z podvracení republiky (§ 98 tr. Zák.) za svoji studii “Sokratovská strategie absolutního nepřátelství”. Znalecký posudek k obžalobě vypracoval dr. F. Lón z katedry marxismu/leninismu olomoucké university, a na základě náhodně vybraných frází a úryvků z Krejčího studie “dokazoval” jeho nepřátelství k ČSSR, KSČ a socialistickému zřízení. Při konfrontaci sice vyplynulo, že “doktor” Lón nemá k takovému posudku kvalifikaci, neboť klasickou filosofii studoval pouze rok, přesto byl jeho posudek soudem přijat jako důkaz viny a dr. Krejčí byl odsouzen. Při procesu spisovatele J. Beneše, obviněného v květnu 1967 spolu s K. Zámečníkem a v nepřítomnosti s P. Tigridem rovněž z “podvracení republiky” se kromě jiného dozvěděl, že je veden jako občan kategorie “červené B”. Že by náhodná shoda s nacistickou klasifikací vězňů? Také do jejich procesu, těsně před vypuknutím Pražského jara zasáhl náměstek MS dr. Z. Číhal a dosáhl změny podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný.

 

Často slýcháme od obhájců komunistického řádění, že se “vždy postupovalo podle platných zákonů” a že soudci soudili “podle svého právního přesvědčení a vědomí”. Podle platných zákonů? Ale kdeže. Zatýkání a persekuce desetitisíců nevinných občanů pod vylhanými a absurdními záminkami se dělo výhradně na stranickou objednávku, jejich ”dobrovolná přiznání” byla vynucena nejtvrdším psychologickým a fyzickým nátlakem. Kdo ví jak je to možné, ale ani tento údajný nejspravedlivější právní řád dějin nepřipouštěl pronásledování a kriminalizování nevinných, falšování důkazů ani mučení, mrzačení a vraždění vyšetřovaných, ačkoliv všichni příslušníci komunistické vražedné mašinérie, od nejtupější zvířecké bestie na stbácké vyšetřovně po generálního tajemníka KSČ VELICE DOBŘE VĚDĚLO, že praxe je běžně a masově naprosto jiná. A “právní vědomí”? Jak bylo citacemi z dobových dokumentů, nařízení a předpisů uplatňovaných při rudém teroru po celou dobu komunistické hrůzovlády již prokázáno, namísto právního vědomí nastupovalo vědomí třídní, právní přesvědčení bylo v nejlepším případě nahrazeno “nejlepším” přesvědčením v duchu marxismu/leninismu.

 

Jaký byl skutečný postoj komunistických soudců, prokurátorů a vyšetřovatelů k “přehmatům” po celé toto strašlivé období hovoří nejen výpovědi mnoha politických vězňů, ale i četné dobových materiály, dokumenty i denní tisk. Známe proslulé heslo “Psům psí smrt!” Davová psychóza? Možná, pojďme mimo tyto davy “Všichni zasluhujete smrt. Čím dříve, tím lépe Záležet to na mně, živ odtud nevyjdete!” pravil vyšetřovatel Moučka při výslechu I. Janečka, spoluobviněného protinacistického odbojáře před procesem gen. Kutlvašra. “Proč si stěžujete na bití, naši(!) to museli od nacistů také vytrpět!” rozčílila se soudkyně O. Blechová na obviněného gen. ing. Václava Palečka (oh, nevídaná upřímnost!). Na žádost o revizi procesu s “vatikánskými špiony” odpovědělo MV 15. února 1956 zamítavě s odůvodněním “násilí při vyšetřování bylo vhodné a úměrné vzhledem k závažnosti spáchaného zločinu!” A opět se jednalo o praxi běžnou po celé údobí komunistické vlády v naší zemi. Signatář Charty J. Wolf byl po po odvolání své výpovědi na Stb 19. ledna 1980 dodatečně obviněn z “útoku na veřejného činitele”, když uvedl, že k ní byl donucen dlouhotrvajícím bitím a mučením.

 

Jedním z nejčetněji používaných obvinění proti skutečným a spíše jen předpokládaným nepřátelům komunistického režimu bylo obvinění z “velezrady”. Šlo obvinění tak ohebné a univerzální, že se dalo použít pro širokou škálu “spáchaných zločinů”. Zároveň navozovalo dojem opravdu mimořádného zločinu, který bez diskuzí zasluhuje mimořádně přísného potrestání. Tato obvinění začala padat ihned po únorovém převratu zejména proti “kopečkářům”, rovněž proti rozšiřování protistátních tiskovin (opět nejasný pojem, nabízející nesmírně široký výklad), ale z “velezrady” bylo obviněno i národní hokejové mužstvo, které po vítězství světového šampionátu r.1949 ji spáchalo údajnou přípravou hromadné emigrace. Nebylo důležité, že skutková podstata této “velezrady” se opírala jen o udání místního politruka – Stbáka který doprovázel každou sportovní či kulturní oddíl či delegaci, vyslanou do tzv. kapitalistické ciziny.

 

Velezradu” a zároveň “špionáž” (druhé nejoblíbenější komunistické obvinění) takto spáchal r. 1950 také inspektor ČSD J.Vacek, protože údajně “vyzradil tajemství” experimentálního jaderného reaktoru v Děčíně, který se tam navíc ani v této, ani v pozdější době nenacházel. Velezradu ovšem spáchali také vězňové, kteří se někdy ve věznicích a koncentračních táborech nucených prací skutečně, nebo jen domněle dopustili, nebo “se chystali dopustit” útěku. Velezradu také měl spáchat dr. M. Porázik z Košic tím, že jako člen Slovenské Akademie věd veřejně kritizoval pavědecké teorie zasloužilé komunistky Lepešické. Velezrady se rovněž dopustili “kulaci” tím, že odmítali združstevňování a komentovali je často nevybíravými slovy Jde tisíce případů, za všechny jmenujme “protistátní skupinu kulaků” J. Kopeckého (odsouzen na 20 let), S. Zaňku (19 let), J. Zaňku a F. Houdka (18 let). K “důkazům” spáchání “velezrady” ve zdůvodnění krutých rozsudků stojí mimo jiné také to, že své domovy měli vyzdobeny “kulackým” způsobem, Zaňkovi měli vyvěšený obraz předválečného předsedy agrárníků Švehly a Kopecký dokonce presidenta Masaryka! Letmý výčet “velezrádců” zakončíme oddsouzením P. J. Dokulila, který roku 1957 dostal 12 let za rozšiřování papežových pastýřských listů, organizaci jakéhosi “křesťansko demokratického obrození” a konečně za poslech rádia Svobodná Evropa.

 

“Socialistická zákonnost” sice prodělala za desetiletí značně divoký vývoj, ale přístup k tzv. “nepříteli” se nijak nezměnil až do listopadu 1989. Za “pobuřování” - vylepování plagátů s textem Charty 77, který vůbec nebyl před soudem probírán - dostal 24. července 1977 3 roky nepodmíněně M. Černý. Podobně byl na 5 let 29. června 1978 odsouzen V. Říha za rozšiřování vlastních textů, v nichž “projevoval negativní postoj vůči společenskému a politickému vývoji v ČSSR. Pro změnu za “špionáž” byl r. 1979 na 13 let odsouzen emigrant J. Javorský, který se z Německé spolkové republiky spojil se svoji snoubenkou v ČSSR a byl bulharskou státní policií zatčen, když se jí pokusil umožnit emigraci legálním odjezdem na vypůjčený německý pas. Za “maření státního dozoru nad církvemi” šel r. 1981 na 6 let do vězení salezián G. M. Rompf, což měl spáchat tím, že vyhledával opuštěné a zanedbané cikánské děti. Přes výmluvné svědectví učitelky ze zvláštní školy, jak romské děti přestaly zanedbávat školu a výrazně se zlepšil i jejich prospěch, byl Rompf odsouzen za “nepovolené provádění náboženských úkonů”.

 

“Pobuřování” se dopustil také důchodce František Pitor (poprvé odsouzený k trestu smrti nacisty, poté komunisty na 18 let r. 1951) tím, že v listopadu 1977 opsal dokument Charty 77. Tři roky vězení. Podvracení republiky se v červenci 1981 dopustil Jiří Gruntorád vydáváním strojopisného časopisu Forum, poslechem “štvavých vysílaček” Svobodná Evropa a Hlas Ameriky a konečně spoluprací s “Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných” (VONS). Časopis Forum byl podle prokurátora Žvasty (výmluvné jméno) protistátní již tím, že texty pocházely od chartistů. Obviněný navíc měl “negativní postoj k vyšetřovateli a stylu jeho práce”(!) Odporné, otřesné! 4 roky nepodmíněně!

 

Litoměřický vikář P. R. Hložánko porušil státní dohled nad církvemi tím, že opisoval na stroji nedostatkovou náboženskou litaraturu. Způsobil tím jednak nedostatek papíru v místním papírnictví, na což si bezúhonní občané oprávněně stěžovali a pak dokonce “přetěžoval” i místní družstevní vazárnu knih (odkud přišlo také udání), neboť nemohla vyhovět tímž “bezúhonným občanům”! “Pouhé” 2 roky vězení. Jak jsme již popsali v minulých kapitolách, na náboženskou literaturu měla “socialistická zákonnost” mimořádně spadeno. Z mnoha případů jmenujme přelíčení 28. září 1981 v Olomouci, kdy před soudem stanuli J. Krumpholz, J. Vlček, P. R. Šmahel, J Adámek, J Odstrčil a P. F. Lizna (zatčený až v samý den procesu!) kteří za stejný “zločin” vyfasovali hned několik paragrafů. Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (tj. papíru, který ovšem kupovali, podle anonymního údání jej však zcizovali na pracovišti), nedovolené podnikání (co na tom, že na svých strojopisech nejen nic nevydělali, ale investovali nezištně vlastní finance) a ohrožování devizového hospodářství!

 

Připomeňme si na závěr této kapitoly ještě bývalého kádrováka Rolnických mlékáren ve Velkém Meziříčí, poté skokem vedoucí personálního odboru MS Antonína Kašpara, kterého znovu potkáváme r. 1980 jako přesedu soudu v procesu s představiteli VONSu, jmenovitě Otkou Bednářovou. Ta svojí obhajobu započala líčením, jak se podílala za Pražského jara na rehabilitačních procesech, kterým byla násilně ukončena činnost, načež byla předsedou rázně přerušena že nehovoří k “věci”. Dostala 6 let, Antonín Kašpar se o rok později stal ministrem spravedlnosti ČSSR.

 

Psáno pro ePortál

 

Čtěte také:

 

Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 12: Vina slovenského buržoazního nacionalisty dr. Gustáva Husáka byla jasně prokázána dobrovolným přiznáním

 

Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 11: Spouštění vězňů do vany s moči, elektrošoky, pálení či drcení varlat nazvané jako „telecí pečeně“ či „rajský protlak“. Tak se budoval komunismus, milí voliči KSČM!

Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 10: „Tu s.ini Landovského hodit do Vltavy a nejlépe by bylo jej pověsit“

 

           

Klíčová slova: komunismus  | Grebeníček  | Gottwald
4898 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Čtěte také

ePortal.cz

64. pohlaví je lidským právem!Kdovíjak by to v Listopadu asi dopadlo, kdybychom o pravdoláskařích už tenkrát věděli, co o nich víme dnes? Je načase se těmhle hrobařům demokracie se vší vážností postavitNa cestu do nového otroctví se vydáme sami. Extrémní měnová i fiskální expanze umožňují maskovat rozměr hospodářské katastrofy, kterou umělé globální zastavení ekonomiky přineslo a přineseInflace se probouzí pomalu a jistěEU zrušila právní státy

euPortal.cz

Než se Církev bude těšit ze zmrtvýchvstání, musí spolu s Kristem snášet Jeho utrpení, zejména však Jeho ukřižování. Víme, že Krista zradil Jidáš, apoštol, a proto dnes zrazují Církev nástupci apoštolůPodpořte prosím EUportal.cz

Eurabia.cz

Jak Izrael likviduje své nepřátele? Mohli bychom se inspirovat i my v boji proti islamismu?Česka media dnes přepisuji historií, tak jako to dělali komunisti

FreeGlobe.cz

Budou nám taky měřit penisy?Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Na co všechno mají propagandisté ČT žaludekMezi morem a covidem, aneb zrození a smrt evropské civilizace

eOdborar.cz

Rusko usilovně buduje výrobny vakcíny proti koronaviruEU kašle na Evropany. Dovoluje vyvážet vakcíny z Evropy pryč a Evropané mají umírat

ParlamentniListy.cz

Ty p*čo, jdi do prd*le, máme tu děti v autech. Volejte blázinec! VIDEO z Brna, s aktivistkou se nepáraliHřibovi rádci za miliony. A stavěl by metro za skoro sto miliard, pálí Udženija. „Trošku“ zdražilo
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění