Bez dlouhých řečí bych rád vyslovil fakt první. Ne všichni Václava Havla milovali. Ne všem přišly roztomilé jeho krátké kalhoty, životní postoje, veřejné vystupování či názorová elasticita. Václav Havel měl a má i své odpůrce. Není svatý, nenapadnutelný a jakákoliv kritika je zcela na místě. Nedostatek kritiky vede k degeneraci.

Fakt druhý je ten, že potrefená husa se vždy ozve. Ať už v případě Věry Čáslavské, která je Václavu Havlovi vděčná za kontroverzní amnestii svého syna, Havlova tajemníka nebo ostatních lidí, kterým Václav Havel nějakým způsobem pomohl nebo byli přátelé. Oni na adresu bývalého presidenta ani nic jiného říci nemohou. Proto mne takové názory nechávají chladným.

Václav Klaus vyjádřil svůj názor na který má právo...

A já nechci presidenta, který se bojí vyjádřit svůj názor. Zaznívají názory, že by měla hlava státu občany sjednocovat. Nikoliv, president by měl být především silná osobnost, která jedná podle své vlastní vůle.

President nikdy nikoho sjednocovat nemůže. Sjednocovat se musíme my sami, respektováním názorů druhých, pomocí rozumných diskusí, kde můžeme oponentům jejich postoj vyvrátit nebo si své úsudky alespoň vzájemně podložit argumenty. Být tolerantní a to samé požadovat od ostatních. Bez takových vlastností se totiž dříve nebo později navzájem pozabíjíme.

Svoboda projevu je snad ještě stále výsadou našeho právního systému.

Čtěte také: 

Václav Havel si zaslouží úctu nikoliv bezmezné oslavování

Václav Havel Svatým Václavem nebude, i kdyby jejich sochy vyměnili

 

Jak bystrý intelektuál Havel nakonec podlehl unylému Ptydepe Evropské unie a socialistů 21. století