Nenávidím ryze rudý postoj, že děti mohou za hříchy svých rodičů. Co ale učinit v případě, kdy rodič je známý lhář a demagog a potomek se stane tím samým? Jako v případě známého komentátora normalizačního Rudého Práva a nyní již dlouholetého redaktora komunistických Haló Novin Jaroslava Kojzara. V tomto bolševickém plátku totiž jako též redaktor a též komentátor působí i jeho syn Petr. A dohání, ba přímo předhání „kvality“ otce. Nejen, že je to příslovečné jablko shnilé stejně, jako je shnilý rodný strom. Ono ani nepadlo daleko od něj. Tulí se ke kmeni. Kojzar mladší jde ve šlépějích svého bolševického otce.

Petr Kojzar se před třemi dny otřel o paní Čáslavskou. Ne snad, že by jí vyčítal její postoje vůči komunistům po roce 68. On se kvůli tomu, že jako mnoho spoluobčanů považuje paní Č. KS4 za zločineckou partej, ve své zcela křivé mysli čtenářům pokouší vysvětlit, že VČ by měla v současných postojích mlčet, protože její syn zabil svého otce. Tudíž jako špatná matka se už nikdy nesmí vyjadřovat veřejně k ničemu. Slovy Cecilky, hnus, velebnosti.

Dovedu si představit, že by se výchova mých dětí nemusela podařit. Dovedu si i představit, že by mohly spáchat v případě mého otcovského selhání nějaký trestný čin. A stejně tak si dovedu představit, jaká strašná rána a utrpení to potom pro rodiče je. To ale mladý Kojzar neví. Ani to vědět nemůže. Jeho otec jej vychovával evidentně v tom, že každá špína se hodí a každý může za vše, pokud je to třídní nepřítel. Proto zřejmě bez uzardění a rozradostněn, jaká skvělá slova napsal, vytlačil ze sebe toto:

Ne každé dítě se rodičům vyvede, to je pravda. Ale pokud by se komukoli »vyvedlo« tak jako Věře Čáslavské, včetně osy zločin a trest (k níž bohužel v jejím případě patří, na rozdíl od Dostojevského klasiky, ještě »dobrý konec« v podobě amnestie od kamaráda Havla), raději bych se zavřel mezi čtyři stěny, pokud možno nevstával z kanape a preventivně chodil i na nákupy v čepici a slunečních brýlích.“

V článku se dokonce nechal slyšet, že pokud snad paní Č uvažuje o emigraci, slzy by neronil. Jistě. Stejně tak, jako neronil slzy jeho otec, když StB donutila mnoho slušných a názorově pevných občanů násilnými metodami v době normalizace k emigraci.

V lednu roku 89 jsem byl zadržen a vyslýchán StB. V rohu místnosti i stolku se hrbil šedovlasý pán a zuřivě si zapisoval. Když mne pak odváděli, estébák se mne optal, zdali jsem pána poznal. Nepoznal, samozřejmě. Odpověděl, že je to soudruh Kojzar a já si o sobě na stránkách Rudého Práva asi brzy přečtu. Pracoval jsem řadu let jako novinář a věnoval jsem se kriminálním kauzám. Vím, že není možné, aby mne policisté pustili k výslechu zadrženého. Takovými věcmi si komunisté ale hlavu nelámou.

Při své hypertrofované fantazii mne ovšem začíná znepokojovat představa, jak jsem za pár let opět vyslýchán novou StB a v rohu bude sedět a psát si poznámky Kojzar. Tentokrát bude mít vlasy tmavé. Je ještě mladý. Zešednou mu až po létech pilné práce pro obhajování komunistických zločinů a po létech bezostyšného špinění lidí, které jeho rodná partaj označí. A bude vědět, že jeho otec pro hříchy svého syna rozhodně kanály nechodil.

P. S. Čtenáři snad pochopí, že v článku nejde o můj postoj k politickým názorům paní Č. či o řešení kauzy smrti J. Odložila. Nicméně předpokládám, že někteří to rádi vytáhnou, aniž by pochopili, že o tom vůbec, ale ani trochu není řeč.

Čtěte také: 

Kdo se bojí komunistů? Pehe ne.

Zdrcující analýza: V čím žoldu pracují čeští novináři?

 

Jak deník rudé Právo podráží své čtenáře...