Slovy protestanta a „otce národa“ Františka Palackého toho katolická církev v českých dějinách víc dobrého než zlého udělala. Už jen záchrana českého jazyka je zásluhou především vlasteneckých katolických kněží, což koneckonců dosvědčuje i Alois Jirásek v románu F. L. Věk. Stačí se podívat na seznam předplatitelů českých novina časopisů ze začátku 19. století a člověk zjistí, že dobrá polovina z nich byli katoličtí duchovní.

A navíc v případě majetkových záležitostech jsou argumenty ohledně vlastností majitele mimo mísu. Mně se také nelíbí politika ČSSD, ovšem v životě by mně nenapadlo zpochybňovat jeji vlastnictví pražského lidového domu.

Podívejme se nyní pozorně na mýty o církevních restitucích.

Tak za prvé, majetek prý církvím nikdy nepatřil. Není to pravda. Expertízy renomovaných právníků tvrdí opak. Mezi ně patří i odborná stanoviska expertů Ústavního soudu, které budou při jeho případném rozhodování brány v potaz. Autor jednoho z nich je asistentem Ústavního soudu a externím vyučujícím na katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Mgr. Petr Jäger. Ten se ve svém odborném stanovisku z 15. 12. 2009 odvolává na odborné expertízy zpracované odborníky Právnické fakulty UK v Praze, Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, právnické fakulty Západočeské university v Plzni a Ústavu státu a práva akademie věd ČR. Všechny tyto odborné právní posudky se shodují v jednom, vlastníkem onoho sporného majetku je skutečně církev, tedy hlavně římskokatolická církev. Těmto názorům oponuje pouze soukromý názor bývalého komunisty profesora Václava Pavlíčka. Rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl totiž vydal jménem vedení této slavné instituce prohlášení, ve kterém uvedl, že Pavlíčkova právní expertíza k církevním restitucím není stanoviskem starobylého učení Karlova.

Stačí se podívat také na výpisy z katastrů nemovitostí. Na jednom z nich, který mám k dispozici, je jasně uvedeno, že majetkem jistého pozemku v západních Čechách je klášter premonstrátu v Teplé u Mariánských Lázní. A kdo je zapsán v pozemkové knize nebo v katastru nemovitostí, je logicky vlastníkem. Ano je pravdou, že vlastníkem církevního majetku není katolická církev jako taková, ale řády, kongregace, diecéze a farnosti. Je ovšem lží tvrdit, že sporné majetky církvím nikdy nepatřily.

Dalším nesmyslem je tvrzení, že dojde k prolomení restituční hranice, kterou tvoří Únor 1948. Není to pravda, podle tohoto zákona musí církve dokázat, že vlastnily majetek k tomuto datu.

Neobstojí rovněž další antirestituční námitka a to, že dochází k restituční nerovnosti, protože prý dřívější navrácení majetků se týkalo pouze fyzických osob nikoliv právnických. Kdepak, v restituci už dostaly zpátky své původní vlastnictví tělocvičné spolky jako Sokol, Orel a další. Koneckonců i sociálnědemokratický Lidový dům dostala zpátky právnická osoba – akciová společnost Cíl.

A teď se podívejme na restituční výhody. Především bude zrušen komunistický zákon 218/1949 O hospodářském zabezpečení církvi, který církvím dával miliardy korun ze státního rozpočtu ročně.

Velkou výhodou je zrušení blokačního paragrafu. Podle Svazu měst a obcí České republiky se s problémem nevyřešených církevních restitucí potýká zhruba 1200 měst a vesnic, což je téměř pětina z jejich celkového počtu v Čechách a na Moravě. Ty si nyní uleví a budou se moci rozvíjet. Tak například Jihočeská vesnice roku 2010 - Čížová na Písecku s 1100 obyvateli bude konečně moci postavit tolik potřebný vodojem za 20 milionů korun.

Obce a města také budou moci stavět bytové a rodinné domy, v čemž jim dosud bránily blokované pozemky. Nebo takový zámek v Červené Řečici na Pelhřimovsku zapsaný do vlastnictví pražského arcibiskupství který se vinou neřešených restitucí mění v ruinu, se může po rekonstrukci změnit třeba v atraktivní hotel. Krásná okolní příroda k turistice přímo vybízí.

I developeři mají jasno, jedná se podle nich o velkou šanci pro české stavebnictví, které by mohlo v době vážné ekonomické krize odblokováním sporných budov a pozemků na jejich rekonstrukci a stavbou nových objektů získat miliardové zakázky a zajistit také nové pracovní příležitosti. Odborníci totiž vidí dál, než například poněkud hloupá a omezená Ilona Švihlíková z extremistického hnutí ProAlt, která o sobě tvrdí, že je ekonomka. Ve středověku by pro ni platilo označení lžiekonomka, protože o vědě zvané ekonomika vůbec nic neví.

Měl jsem také možnost mluvit s tzv. černými adjunkty. To jsou staří pánové, kteří pracovali jako lesníci v beskydských lesích ještě v době, kdy patřily Arcibiskupství olomouckému a ti to řekli jasně, církev se o tyto lesy vzorně starala, komunisté je devastovali.

Katolická církev obecně patří k vzorným hospodářům a její „odnože“ to dokazují. Tak benediktýni opravili chátrající břevnovský klášter a premonstráti zvelebili svůj strahovský. Cisterciáci dali do pořádku své budovy ve Vyšším Brodě a když jim stát vrátí zbývající objekty včetně pivovaru, budou zde zase vařit dobré pivo jako dříve. Nemám vůbec obavy, že by církev se o navrácený majetek nedokázala postarat.

Co se týče odpůrců restitucí, můžeme je rozdělit na dvě kategorie. V té první jsou závistivci, gauneři a vůbec lidská spodina, kterým krádež cizího majetku nevadí a to, že by oni zloději měli vrátit ukradené, to nepřipustí. Jsou to obyčejní neschopní nýmandi, co v životě nic nedokázali, a jenom ubližují těm, kteří jsou schopnější než oni. S takovými se nediskutuje, protože je to zbytečné.

Ale uznávám, že jsou lidé, kteří se proti církevním restitucím snaží argumentovat věcně bez předsudků a nenávisti. V takových případech je naopak diskuse potřebná, protože je možné společně najít věcné řešení.

Čtěte také: 

Církevní restituce: Razicí štít nového tunelu

Církevní restituce: Má veřejnost a zákonodárci dostatek podkladů?

 

Když jde o církevní „restituce“, fyzik Nečas neumí počítat.