Zprava o organizovaném násilí komunistů č. 6: V 50. a 60. letech měla STB až 170 000 spolupracovníků. Přečtěte si, jak si s nimi báječně rozuměla

Autor: Milan Vyterna | Publikováno: 12.11.2012 | Rubrika: Historie
Bestie

 

Trvalým a kontinuálním znakem politiky KSČ není trvalá závislost na Moskvě, ale zejména na bolševické ideologii, na jejích základních paradigmatech, jakými jsou „třídní boj“ a „permanentní revoluce“, tedy na agresivní a rozpínavé podstatě komunizmu. Moskva sice dnes již není teoretickým ani faktickým sídlem a centrálou komunistické vražedné a násilnické ideologie, byla jí však pozoruhodně dlouhou dobu a rozhodně nebylo náhodou, že rusizmy, ruské bolševické návyky a ruský styl stranické a „bezpečnostní“ práce pronikaly spolu s „vývozem“ revoluce do všech polozávislých držav ruské bolševické říše – a paradoxně zdaleka nejen na evropském a asijském kontinentu, tradičních to oblastech bolševické expanze.

 

Pokud tedy trpěla nějakými paranoickými představami mateřská organizace – ruská, nebo chceme-li sovětská Komunistická strana, musely jí nutně a nezbytně trpět i strany služebné. Velmi významnou stopu v mentalitě zejména východoevropských politických stran zanechala nacistická okupace. Jak jsou svědectví zatčených a vyslýchaných nacistů a gestapáků nevěrohodná, účelově diktovaná, zmanipulovaná a doslova vyráběná pro aktuální potřeby komunistické „bezpečnosti“, spíše pro potřeby aktuálních stranických vůdců, dávají obecně celkem přesný obraz typických kolaborantů s nacistickou okupační mocí.

 

Tito kolaboranti se nikoliv náhodou ve vysoké míře stávali spolupracovníky a i přímo pracovníky komunistických bezpečnostních složek. Výpovědi nacistů předkládané v množících se politických procesech sloužily vždy účelově jen aktuálním potřebám Strany a jejich aktuálních vůdců, nikoliv k odkrytí skutečné role vyšetřovaných za okupace a znalci doporučují zásadně pochybovat o výpovědích nacistů z tohoto období. A to i v případě, že pro konkrétní účely konkrétního pátrání zdánlivě poskytují žádoucí vysvětlení. Rozhodně nebylo nečekané, že obvinění ze spolupráce s gestapem se v procesech z 50tých let stalo doslova obligátní součástí mnohastránkových žalob, nacistickými konfidenty se doslova přes noc stávali i vysoce postavení funkcionáři Strany a touto stranou plně absorbovaného státu. Jiní soudruzi zase byli v zájmu strany někdy vyzdvihováni jako „zasloužili, významní protinacističtí odbojáři“ ač jejich skutečná role v odboji byla přinejlepším nevýrazná, ne-li přímo kolaborantská.

 

Role agenta, špiona, vyzvědače a spolupracovníka (ovšem jen té „správné“ bezpečnosti nebo rozvědky) je ostatně v komunistických stranách považována za jakousi čelnou, a významnou povinnost. Již Lenin přeci prohlásil, že „každý komunista musí být čekistou!“ Že tím rozhodně nemyslil pouze řadové komunisty vzorně dokazovali také vrcholní představitelé KSČ. Údajný „muž z lidu“, Antonín Zápotocký, při celé řadě příležitostí ukázal naprosto odlišnou tvář od onoho prostého, laskavého, či dobrosrdečného a upřímného dělníka. Přímo zavilou krvelačnost prokázal např. při rozhodování ÚV KSČ o osudu gen. H. Píky a značně nechutné divadlo sehrál i R. Slánskému, když jej s mnoha úlisnými úsměvy jako pozorný a oddaný hostitel zdržoval ve svém „dělnickém“ sídle doslova do poslední minuty před pučem – tak, aby Stb mohla dokonale připravit bezproblémové zatčení tohoto „spiklence, zaprodance a nepřítele republiky“. Zatčení, vyšetřování a odsouzení, které sám aktivně prosazoval, pokud přímo neinicioval.

 

Jiní staří členové strany měli ovšem podstatně delší praxi mezi sovětskými soudruhy a jejich „bezpečnostními“ orgány - a to i než příkladně „sovětsky“ krvelačný soudruh Zápotocký. K nejzasloužilejším a nejaktivnějším pracovníkům moskevské Kominterny patřili Bruno Köhler, Václav Kopecký a Viliam Široký. Nikdy nedošlo k bližšímu objasnění styků např. právě Kopeckého s jeho řídícími orgány v NKVD, šlo totiž o neoficiálního zástupce sovětské „bezpečnosti“ přímo na Ústředním výboru strany. „Spolupráce“ se sovětskými orgány byla u komunistických představitelů prakticky nezbytnou kvalifikací pro přežití v moskevském exilu a následně jejich prvořadou a celoživotní náplní.

 

Karol Bacílek byl jako (druhý) ministr národní bezpečnosti nadelegován, a pochopitelně jednomyslně ÚV KSČ schválen na přímý pokyn z Moskvy. Svoji spolupráci se „sovětskými orgány“ již v předválečném období přiznal r. 1963 jako svoji ideologickou zásluhu. Ludvík Svoboda byl asi nejsdílnějším „mužem Moskvy“ z celé staré sestavy KSČ. S NKVD dle vlastních slov spolupracoval od r. 1939, a když se po různých peripetiích, při kterých plnil úkoly svých sovětských nadřízených nakonec dostal do SSSR, byl zde záhy zatčen jako západní špion a diverzant. Jako desetitisíce podobných naivních hlupáků, prchajících před Němci a před fašizmem do „pokrokového“ Sovětského Svazu byl automaticky odsouzen k trestu smrti. Zasáhla však vyšší moc a jeho nadřízený agent z NKVD jej vyvedl z cely těsně před popravou. Šťastnou záchranu z cely smrti následně se svým zachráncem společně oslavili po sovětsky, lahví vodky.

 

Je známa ostudná role významného „nekomunistického“ velvyslance ČSR v Moskvě, Z Fierlingera. Bylo to zřejmě především Fierlingerovou zásluhou, že byl jeho osobní ideologický nepřítel generál H. Píka nakonec doveden až na popraviště, ačkoliv se Sověti k tomuto procesu stavěli neutrálně. Podle sovětských zdrojů to byl právě Fierlinger, kdo dodal NKVD – možná přes prostředníka dr. E. Beneše - podvržené materiály Abwehru o „zradě“ maršála Tuchačevského, které díky Stalinově pokročilé paranoie vedly v SSSR před válkou k faktickému vyhlazení celé zdejší dosavadní generality a zdecimování důstojnického sboru až do stavu naprosté nefunkčnosti celé Rudé armády.

 

Funkcionáři KSČ Goliath-Gorovskému tato šokující fakta v sibiřském lágru (věru krajně ne-melodramatické setkání) vyprávěl jiný odsouzený vězeň, někdejší náčelník NKVD v Praze Šatrov, který Fierlingera r. 1934 ke spolupráci získal. Protože bylo nemyslitelné zpochybnit svatou a nedotknutelnou vůli soudruha Stalina, všechna jeho podezření byla vždy správná, jeho rozhodnutí neodvolatelná a Z. Fierlinger tak získal minimálně až do smrti strašlivého ruského diktátora obrovský vliv a moc ve zdejší západní ruské gubernii. O významném vlivu na Rusy a obrovské, neznalým zcela nepochopitelné Fierlingerově moci v poválečném Československu se šíří také další autoři, jako někdejší předúnorovy ministr spravedlnosti Prokop Drtina.

 

Sovětští agenti byli již v předválečném Československu velmi aktivní a v komunistech logicky nacházeli své nejoddanější přisluhovače. V tomto období se jejich výzvědná práce soustřeďovala zejména na pátrání po uprchlících ze SSSR – tzv. bělogvardějcích, na hospodářskou špionáž, i na jakési „antipracovní“ brigády, určené k „boji proti kapitalismu a militarismu“, čili jakési protobolševické ideodiverzní buňky. Zcela jiný okruh spolupracovníků si pak NKVD budovala v nejvyšších politických (vojenských), ekonomických a kulturních kruzích. Během zostřování napětí, kdy Sovětský Svaz, tedy spíše J. Stalin střídavě lavíroval mezi servilním pochybovačstvím a patolízalským a obdivným spojenectvím s Hitlerovským Německem, rostl také strategický význam naší země ležící takřka v srdci třetí Říše.

 

Radikální změna situace nastala po napadení SSSR Německem. Skončily bolševicko - nacistické námluvy a ze spojenců se stali nepřátelé. Špičky komunistické strany emigrovaly bez vyjímky do Sovětského svazu a řadoví komunisté se sice někdy zapojili do odboje, ale často, zvláště pokud již byli podchyceni německými orgány se stali jejich konfidenty. V Sovětském svazu mezitím NKVD rozšiřovala svoji síť agentů a spolupracovníků mezi zdejšími komunistickými exilanty – kteří měli štěstí a přežili stále nové vlny Stalinových čistek. Po náležitém výcviku a vyškolení byli vybraní sovětští i „naši“ agenti NKVD v souvislosti s různými úkoly ke konci války ve velkém vysazováni zpět do Československa, kde dále rozšiřovali sovětskou zpravodajskou síť. NKVD byla pochopitelně permanentně zcela arogantní ke zdejším státním a bezpečnostním orgánům a i její českoslovenští pracovníci a agenti se oprávněně cítili zcela nedotknutelní při jakémkoliv vlastním jednání i vůči KSČ.

 

Již v předválečného období vznikaly v ČSR dvě zcela nezávislé tajné agentury - sovětská a komunistická, která v období poválečném rychle prorůstala a posléze splynula s agenturní sítí komunistických „bezpečnostních“ složek. Významnou část spolupracovníků získaly sovětské i „naše“ „bezpečnostní“ orgány po osvobození, kdy Sovětům padly do rukou i četné archívy gestapa a sicherheitdienstu. Nacističtí kolaboranti a udavači dostali novou šanci. Jejich minulost bude vymazána, pokud budou příkladně sloužit nové totalitní moci. Sovětská zpravodajská síť byla konečně dobudována v souvislosti s masivním příchodem sovětských „poradců“ do mocenských složek republiky po únorovém převratu.

 

Zvláštní typ agentů – provokatérů - se uplatnil v prvních politických procesech, kdy byli mezi politické vězně nasazováni údajní „spoluvězni“ aby si získali důvěru vyšetřovaných a vymámili z nich žádoucí informace o „nepřátelské činnosti“ jich samých, nebo jejich kolegů, přátel a příbuzných. Vzpomínky přeživších politických vězňů z vyšetřovacích vazeb, uranových lágrů a věznic zachycují stovky takovýchto případů. Agent provokatér, byl-li dostatečně pilný a měl dost tvrdé lokty, se mohl vyšplhat překvapivě vysoko. Za Pražského jara tak byl např. odhalen tehdejší velvyslanec v Rumunsku Lubomír Hanák, který roku 1950, na proslulé „Čtyřce“ v Bartolomějské ulici hrál opakovaně roli zkušeného spoluvězně, který čerstvě zatčeným „pomáhal„, „radil“ a mnozí mu brzy dychtivě vyzrazovali své plány k útěkům „za kopečky“, přiznávali se ke svému protikomunistickému smýšlení, k “protistátní a protisocialistické“ činnosti, a k dalším podobným ideozločinům.

 

Naivní, hluboce věřící komunisté, jako bývalí interbrigadisté ze Španělska dokonce svým katům z komunistické „bezpečnosti“ usnadnili práci, když díky vlastnímu stranickému přesvědčení vypracovali podrobné seznamy svých spolubojovníků, ve kterých zvláště oddělili soudruhy spolehlivé, soudruhy méně spolehlivé, které je nutno ještě prověřit a soudruhy nespolehlivé. Jejich seznamy potom Stb převzala a přidala je podle potřeby procesů k obžalovacím spisům k mnohoznačnému využití. Obžalovanému v nějakém politickém procesu pak byl snadno do obžaloby přihozen další ideozločin, že „již ve Španělsku nebudil důvěru ostatních interbrigadistů“. Jelikož před soudem stanuli i autoři těchto seznamů jako již citovaný Artur London, jejich vina zase naopak spočívala v očerňování „zasloužilých“ soudruhů ve službách buď jakési kontrarevoluce, nebo „alespoň“ nacistů.

 

Obecně lze říci, že komunisté vynalezli nový typ agenta, konfidenta či informátora. Tito agenti nebyli školeni k tomu, aby pomáhali zjistit pravdu, odhalit zločince, předcházet zločinům či již spáchané zločiny alespoň plně odhalit a účinně potrestat. Agenti komunistických „bezpečnostních“ služeb konstruovali a iniciovali spiknutí, hledali, a tedy objevovali záminky pro persekuci jednotlivců i celých skupin nevinných spoluobčanů, jejichž „zločiny“ aktivně konstruovali a přiváděli k životu. Komunistická strana a její mocenské složky vždy používala a používá svých tajných agentů proti celé společnosti, kterou automaticky, dle svého zvráceného učení považuje za masu nepřátelskou, nebo chceme-li přistoupit na Marxovu klasifikaci na masu utlačovatelů, od které je třeba chránit jakési ty „utlačované proletáře“. Ve skutečnosti ale chránila jen sebe a svoji trvalou a neotřesitelnou moc

 

Kombinací slibů a hrozeb probíhalo na různých úrovních verbování do řad spolupracovníků a informátorů různých bezpečnostních složek, z nichž Stb byla snad nejvýznamnější a její síť nejrozsáhlejší, nikoliv však jediná. Konfidenty se stávali buďto komunisté ze svého stranického přesvědčení, ale mnohem častěji nátlakem ať již psychologickým, nebo i fyzickým. V praxi Stb ustoupilo do pozadí získávání placených informátorů, obvyklých při policejní či agenturní práci v zemích Svobodného světa. Stb (soustřeďme se zde na tuto typickou součást komunistického mocenského systemu ovládání mas strachem a terorem) poskytovala odměny a výhody charakteru neobvyklého a nepochopitelného pro jedince neznalého prostředí zdejší, nebo obecně libovolné komunistické diktatury.

 

Nejednalo se jen o odpouštění drobnějších kriminálních a sexuálních deliktů, totalitní moc korumpovala jak možností vyššího vzdělání, lepšího zaměstnání, přednostní přidělení bytů či automobilů (na které se v pořadnících běžně čekalo léta i desetiletí), či dokonce umožnění na zdejší poměry luxusní dovolené v „malé Americe“ - Titovské Jugoslávii tzv. devizovým příslibem, tedy komodit či požitků chronicky nedostatkových až nedosažitelných ve zdejší absurdní až orwellovské komunistické diktatuře. V 68. roce vyšly poprvé na povrch okolnosti a děsivý rozsah infiltrace celé československé veřejnosti špicly a donašeči a veřejnost žasla, za jaké absurdní maličkosti se i poměrně slušní a čestní lidé dostávali do tvrdého a beznadějného soukolí hrozeb a vydírání, ze kterých se nakonec kynulo jediné spásné východisko – spolupráce, KOLABORACE s Stb.

 

Morálně a charakterově problematickým či nepevným jedincům zkušený Stbák ani nemusel nijak zvláště vyhrožovat a již při mlhavých a neurčitých hrozbách ohledně brzké budoucnosti dotyčného či jeho rodiny mu ochotně podepisovali cokoliv. Hovoříme ovšem až o pozdějších desetiletích komunistické diktatury, kdy nejbrutálnější metody „práce“ Stbáků sice zdaleka nepominuly, pouze se přesunuly hlouběji do sklepení a mučíren a nebyly již uplatňovány tak masově a tak veřejně jako v bestiálních letech 50tých. Nejkrutější bití, mučení a mrzačení pronásledovaných „ideozločinců“, jejich přátel a příbuzných, končící nezřídka smrtí „vyšetřovaného“ byly standardem, nikoliv vyjímkou podle Stalinova hesla „když se kácí les, létají třísky!“

 

Není divu že stovky lidí, kteří přežili tyto „výslechy“ jen díky svému konečnému „dobrovolnému“ souhlasu se „spoluprací“ spáchaly ihned po propuštění sebevraždu. Jsou však známy i - vzhledem k okolnostem - neuvěřitelné případy, kdy se např. farář Josef Zeman nedal zlomit ani opakovanými „výslechy“ v mučírnách Stb a ještě r.1980 byl jako starý pán, pochopitelně opět za trest za svoji statečnou nezlomnost a neústupnost, odsouzen k odnětí svobody za „maření státního dozoru nad církvemi“.

 

Agenti/informátoři se v hojném počtu vyskytovali permanentně od 50tých do 80tých let ve všech základních, okresních i krajských orgánech komunistické strany, na každém pracovišti, na vyšších i nižších postech a zvláštní zaujetí STBáci vždy spatřovali pro pracovníky např. zahraničního obchodu či turistiky, přicházející často do styku s cizinci, pochopitelně zejména s cizinci z „kapitalistické“ ciziny. I náhodné setkání československého občana s „kapitalistickým“ turistou mohlo mít pro něj tristní následky v podobě zvýšeného zájmu stran Stb.

 

Údaje o počtech registrovaných agentů (zaměstnanců Stb) a „spolupracovníků“ – donašečů se liší. Podle odtajněných a zveřejněných materiálů (za Pražského jara) působilo v 50tých-60tých letech 30 000 – 40 000 agentů a 120 000 až 170 000 “spolupracovníků“. Největší část těchto donašečů pochopitelně Stbákům sloužila jen k jakémusi „výzkumu veřejného mínění“, a po ulicích, po hospodách, ve vlacích, na stadionech a na pracovištích sbírali informace, o čem lid obecný aktuálně hovoří a čím se zabývá, a spíše jen náhodně udávali různé „ideozločiny“ spoluobčanů. Nešlo a nejde v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ o žádné „dávné historie“, o nic zanedbatelného nebo dokonce legračního. Ještě pár let před zhroucením komunistického režimu stačilo anonymní udání za vtip v hospodě, či za „veřejně projevený nesouhlas s politikou naší Strany a Vlády“ k zatčení, obvinění a odsouzení k několikaletému žaláři.

 

Vyšší kategorie donašečů pak byla od Stb profesionálně proškolena a cílově nasazována na vytipované, alespoň TEORETICKY podvratné či „republice a lidu“ nebezpečné osoby, zejména z řad studentstva, církví, přeživších prvorepublikových intelektuálů či dokonce „buržoustů“, osob z uměleckého či jiného státem přímo nekontrolovaného prostředí. Od dob Klementa Gottwalda předkládala zejména Stb presidentovi pravidelně jakousi souhrnnou situační zprávu aktuální bezpečnostní situace, jejíž stručnou podobu obdrželi i ostatní členové Ústředního výboru.

 

Další druh speciálních a cvičených agentů, opět zejména Stb tvořili provokatéři nasazovaní do vytipovaného prostředí mimo přímou kontrolu komunistické státní moci. Podobně jako vězeňští agenti/provokatéři měli za úkol získat si od konkrétních osob informace a případně přímo iniciovat akce, při kterých pak můžou mocenské složky „příkladně“ zasáhnout. Mezi tyto agenty patřili i agenti/emigranti, vysílaní do „kapitalistického“ zahraničí opět s přesnými úkoly, k infiltraci, vyzvídání a destrukci veřejně činných uskupení československých imigrantů a k jejich následné dikreditaci. Velmi žádoucí bylo odhalení spojení emigrantů s disidentským odbojem ve vlasti, zejména kurýrů, kteří do Československa prováželi zakázané tiskoviny či v zahraničí vybranou finanční podporu rodinám perzekuovaných, stíhaných a vězněných.

 

Při svých rozsáhlých provokačních operacích se Stb neštítila skutečně ničeho. Mezi jinými kauzami, kdy byli lidé agenty/provokatéry cíleně přemlouváni a dokonce pod smyšlenými hrozbami hrozícího zatčení nuceni k úprku ze země údajnými „spolehlivými cestami“ získala smutnou proslulost tzv. „operace Kámen“. Dobrovolní i uměle vyrobení „kopečkáři“ byly agenty/provokatéry odváženi do pohraničí, kde jakoby překročili státní hranici a dorazili k „americké“ strážnici, kde dychtivě, s úlevou vypovídali „americkému plukovníkovi“ do protokolu o poměrech v komunistickém Československu, o svých motivech které je dovedly k rozhodnutí tajně opustit tuto republiku a v dobré víře jmenovali díky promyšleným otázkám „amerického plukovníka“ i desítky osob z okruhu svých známých a příbuzných podobného smýšlení. Stb pak stačilo jen začít s masovým zatýkáním. Rudolf Hájek, jeden z dosud žijících účastníků této otřesné provokace, vyrábějící cíleně nové politické vězně zveřejnil své podrobné vzpomínky na “akci Kámen“ v knize Volavčí sítě a zatím marně se domáhá potrestání dosud žijících komunistických zločinců.

 

Jako agenti/provokatéři se v „nepřátelských“ politických stranách či mezi nekomunistickými intelektuály a umělci již po válce uplatnila celá řada prodejných či demoralizovaných individuí, jako E. Šlechta či E. Lobl, mezi agenty/provokatéry infiltrující a diskreditujícími aktivní skupiny emigrantů prosluli E. Marák, T. Řezáč, J. Hodič či později, v normalizačních dobách komunisty masivně heroizovaný „rozvědčík kapitán Pavel Minařík“.

 

Tragikomickou a pravděpodobně nezamýšlenou shodou okolností se řada agentů Stb z nekomunistických politických stran „svezla“ za politických procesů 50tých let se svými verbíři a nadřízenými. Řada jich byla odsouzena k vysokým trestům (Ján Ševčík), jiní jako původně „pouhý“ konfident, poté agent a brzy podplukovník Hruška dokonce popraveni. Na jiné své nejoddanější a nejbezohlednější agenty dokonce „Matka Strana“ přichystala ve vlastním, “vyšším“ zájmu skutečně smrtelnou past. Údajný „emigrant a agent západních rozvědek“ Ladislav Malý, na jaře 1951 zastřelený „hrdinnou“ komunistickou bezpečností po jím provedených a režimem masivně medializovaných vraždách komunistických funkcionářů v Babicích, byl ve skutečnosti špičkový, elitní agent/provokatér Stb.

 

Jiní spolupracovníci a agenti Stb ovšem díky přízni svých nových pánů učinili skutečně bleskové kariéry. Protektorátní pronacističtí aktivisté, jako F. Trávníček nebo Č. Amort ochotně přijali vstřícnou pravici Stb a zkrátka začali „pokrokově“ oslavovat a heroizovat jen mírně odlišnou ideologii a trochu jiné vůdce než ve svém „nezralém mládí“ a skončili jako existenčně zajištění a uznávaní propagandisté komunismu. Oni a další prodejní propagandisté zaníceně dštili komunistickou propagandu jak na „imperialisty, kapitalisty a sionisty“, tak na každou nezávislou nebo komunisticky neangažovanou veřejnou činnost.

 

Takový Jaroslav Seifert za svoji politicky naprosto neutrální básenickou sbírku „Píseň o Viktorce“ napsal proslulý propagandista Ivan Skála, že se “vysmívá našemu pracujícímu lidu a jeho úspěchům“ a v honbě za uznáním od samotného Gottwalda zveřejnil jiný ničema, František Nečásek veřejný dopis presidentu republiky, že „Seifertovo stanovisko k našemu radostnému dnešku dokumentuje jeho opěvování šílené Viktorky“. Báseň ve své době rozpoutala pravé rudé orgie ve všech režimních tiskovinách. Redaktor „Tvorby“ Gustav Bareš rovnou označil Seiferta za „morálně prohnilého chlapa, mnohanásobného renegáta, který svojí údajnou básní naplival do tváře našemu lidově demokratickému státu.

 

Bareš proslul nejvulgárnějším napadáním všech nerežimních spisovatelů a umělců, jako třeba i světově proslulého malíře Emila Filly a jejich normalizátorští následovníci v 70tých a 80tých letech nehodlali v ničem zůstat pozadu. Stejný slovník, stejné metody. Kundera, Škvorecký, Hrabal, Voskovec, Tříska ba i ikona československé hudební kultury 60tých let W. Matuška - a vyčerpávající seznam obětí komunistické záštiplné pomlouvačné propagandy by byl velmi dlouhý - byli za svoje „zrádná“ či alespoň „nesocialistická“ slova i skutky rádoby vláčeni bahnem až doslova do 17. listopadu 1989.

 

Čtěte také:

 

Zprava o organizovaném násilí komunistů č. 5: Brutální primitivové a psychopatičtí násilníci tvořili jádro SNB

 

 

Zpráva o organizovaném násilí komunistů: "Svatý triumvirát" mučitelů Pich-Tůma, Mácha, Herda na scéně (2. díl se seriálu)

 

Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 3: Nedodržování zákonů povýšeno na revoluční ctnost

Klíčová slova: diktatura  | totalitatismus  | STB
6872 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Čtěte také

ePortal.cz

Čtenáři a přátelé Eportalu, podpořte nás prosím, nebo ukončíme činnostProdej kovů ze státních hmotných rezerv je naším bezpečnostním ohrožením.Environmentalismus, genderismus, multikulturalismus, alarmismus... Hromada -ismů, které mají jedno společné: Ještě před dvaceti lety zněla jak z cizí planety, dneska hrozí ovládnout a překopat náš svět...Pavlové Novotní by se před třiceti a více lety pravděpodobně naváželi do Reagana a Thatcherové a s rozzářeným úsměvem by přijímali státní vyznamenání od Gustáva Husáka nebo Milouše JakešeAbsolutní nevkus České televize

euPortal.cz

„Etnická diverzita nepřináší sílu, nýbrž slabost,“ říká studieV naší zemi chceme zachovat naše tradice, zvyklosti a bezpečí pro české občany a české rodiny. Chceme si užívat předvánoční atmosféry beze strachu z toho, že nás nějaký islámský terorista vyhodí do vzduchu

Eurabia.cz

České soudy pomáhají úmyslně pronikat islámským zákonům o českých školNATO označilo masovou migraci za bezpečnostní hrozbu!

FreeGlobe.cz

Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?Chtějí zrušit výuku hymny na základních školách

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Mám pro premiéra Babiše dvě zprávyTa nejhrubší protiruská propaganda v České televizi... Aneb právo Krymu na odtržení od Ukrajiny

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

ČT nemá nárok na peníze daňových poplatníků a samu existenci, pokud... Ladislav Jakl z RRTV účtuje s FridrichovouEvropa má zaděláno na hodně velký, ale skutečně velký průšvih. Musíme okamžitě obnovit kontroly na hranicích. Toto nám řekl poslanec z výboru pro obranu
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění