Vítězka realityshow může relaxovat v Kramářově vile s Paroubkem. Chceme hlasy!
Poslední číslo kočovného cirkusu Paroubek nacvičené s eskamotérem Rathem je vrcholem ledovce trapné personální politiky, kterou předvádějí socialisté celému národu již delší dobu. I když nestraníci na ministerských postech nechyběli již za Klausových vlád, jednalo se vždy o výjimky. Stejnými výjimkami byli ministři spravedlnosti, kteří se vystřídali v Zemanově vládě a ve vládě koaliční na postu ministra spravedlnosti před příchodem Pavla Němce.
První výjimkou z tohoto pravidla se stal Martin Jahn. V zahraničí studovaný ekonom s poměrně liberálními názory, ale rovněž státní úředník, který v čele agentury CzechInvest prosazoval do značné míry problematickou aktivistickou hospodářskou politiku. Meze jeho působení mu nakonec vytýčila strana, za níž byl nominován.
Určitý příklon, byť minimální v době tandemu Gross – Sobotka, k realističtější daňové a fiskální politice, byl vystřídán po nástupu Paroubka starosocanským levičáctvím, kdy ani zbla reformního ducha nemohlo nalézt prostoru.
Po Jahnově odchodu není zcela jasné, kdo po flek něm zalepí. Nápad s Pavlem Teličkou je jak z dobrého vtipu. Co má Telička společného s ekonomikou, a především s vytvářením strategických národohospodářských koncepcí, ví jen bůh a Paroubek. Zato se ale svého času objevoval v průzkumech veřejného mínění hodně vysoko. Náplň práce by ovšem byla zřejmě až to poslední, co by se v případě Jahnova nástupce řešilo.
Výhodou pro premiéra je nepochybně to, že Jahnův odchod koliduje s finálem populárních reality show na obou soukromých televizních kanálech. Případný vítěz či vítězka by se tak pouze přesunul do jiné vily, třeba Kramářovy, kde by na vlně divácké popularity (a v očích premiéra tím pádem nepochybně i voličské) mohl po večerech (po dvaadvacáté hodině) dávat relaxační hodiny unaveným členům kabinetu. Díky socialistickým zkušenostem s paní Barkovou by jistě nebyl problém tento podnik provozovat k plné spokojenosti všech zúčastněných. Spokojen by byl nepochybně i občan, neboť ani sebevětší úleťák by svou účastí v socialistické vládě nezpůsobil národu takovou škodu, jako někdo, kdo by byl do ní Paroubkem vybrán takzvaně seriózně.
Máme-li pokračovat v obskurním vládním panoptiku, není možné se nezmínit i o novém ministru kultury. Co k tomu říci, zní obligátní řečnická otázka, když jsme mohli tři týdny za sebou sledovat Jandáka jakožto herce v jiné televizní reality show, tentokrát na téma Československá lidová armáda v TV Prima. Zelenej mozek ve filmu Copak je to za vojáka, zelenej mozek ve filmu Černí baroni a do třetice, hádejte kdo, v Tankovém praporu. Už starý dobrý Stanislavský věděl, že nejlépe jsou odehrány ty role, v nichž se představitel dokáže maximálně ztotožnit s hrdinou.
O bývalém duchovním a chartistovi, který se ve funkci ministra vnitra zatím proslavil pouze svým rochněním se v telefonickém šmírování svých spoluobčanů a mlácením bezbranných rusalek, pak nemá cenu se rozepisovat. Rath tak působí jako logické pokračování personální politiky ČSSD, která nejenom že nemá žádnou koncepci a žádné skutečné persony, ale která degradovala kdysi tak vážený ministerský post na úroveň té nejhorší cenové skupiny, jíž bývalý aparátčík z Restaurací a jídelen kdy šéfoval.