Jiří Paroubek je dobrý politik. Umí snad i čardáš na anoretkickém laně
Těší mě, moji čtenáři. Anžto vás mé oko zřejmě nikdy nespatří, alespoň nikoliv v tom blahém akordu s mojí myslí, jenž mi napoví, že ta a ta anonymní postava plně koresponduje s tím a tím konzumentem, jenž ještě před drobnou chvílí hltal má „moudra“ z monitoru, jsem výsostně rád, že s vámi mohu komunikovat i přesto – formou psanou, elektronicky zaznamenanou a webově šířenou. Tudíž díky za každý váš smělý názor na mé články.
Nuže, přistupme k věci. Zrovna na tomto webu budu teď vypadat jako Jan Hus na cestě do Kostnice. V lepším případě jako Karel Havlíček při výpravě u kus níže, do Brixenu.
Kacířem jsem celý život. Až s odstupem jsem shledal, že chcete-li hrát podle svého svědomí, musíte být kacířem velmi často. Snad v digitálním věku už hrozí jen digitální upálení, jen virtuální arest, proto se opovažuji vyřknout mé rebelské motto.
„Jiří Paroubek, současný premiér ČR, je dobrým, a po zásluze úspěšným politikem!“
Dříve než mě, vážený zástupe pravicových nadšenců, ukamenuješ, dovol mi pronést pár poznámek.
Má teze stojí na jednom zásadním předpokladu, a sice, že premiér, jak se ostatně několikrát zařekl, nebude, ani pokud mu Štěstěna přihraje možnost být nejvyšším z nejvyšších až po rok 2010, nikdy otevřeně, na vládní úrovni spolupracovat s komunistickým živlem. V takovém případě by mi mé svědomité ego napovědělo cosi o tom, že doba, kdy se budu muset opět rozkročit v postoji kacíře, tentokrát antikomunistického, se valí blíž a blíž.
Mé svědomí má spoustu dalších podmínek, ale tato hraje zjevný prim, proto ji explicitně zmiňuji. A teď se pokusím empiricky dokázat, v nadsázce, platnost mého výroku.
Na politiky je nutno nahlížet jako na lidi, kteří mají svá specifika. Touha po moci, prestiži a společenském uznání chodí ruku v ruce s ješitností, nabubřelostí, někdy neschopností shlížet k potřebám davů. Dobrý politik může být ješitný, může být i arogantní, ale vždy musí vědět, co chce dav. Musí být artistou na anorektickém laně. Na jedné straně uspokojovat dav – své potenciální voliče, kteří mu umožní získat ještě silnější společenské uznání a osobní prestiž, ještě objemnější moc –, a na straně druhé prosazovat své vize, následovat svoji konzistentní linii. Protože jen tak si může mezi ostatními bratry politiky získat, a dlouhodobě udržet, autoritu, což zabrání možným palácovým převratům, jež by ohrozily jeho vzlet do nejvyšších sfér.
Jiří Paroubek je ješitný, je i arogantní, i nabubřelý. Umí se však zároveň prosadit – je u všeho, ve všech novinách, u všech rozhodnutí. Má tedy svoji autoritu. K té přispívají i plamenné projevy. Prý vypadá jako Hitler, slyšel jsem v médiích. Působí na mě, že ví, co chce, slyšel jsem po ránu v tramvaji. Média mají moc, ale nejsou všemocná. Všemocná jsou vlastní svědomí a vědomí konkrétních lidí. Mnoho lidí vyloženě toká po rázných, silných osobnostech, jichž by se mohli zachytit, o něž by mohly opřít vlastní života běhy – takoví lidé ve své většině prostě jsou. Chtějí v čele smečky toho, kdo jim zajistí potravu, peníze, blahobyt, kdo se o ně bude rvát.
Politik takový nemusí být doopravdy, stačí jen, když vypadá, že takový je. Když většina smečky věří, že se o ni bude rvát, že ji v časech zlých nenechá padnout, pak je na cestě vzhůru.
Jiří Paroubek umí tento pocit v lidech navodit. Jeho konkurence nikoliv.
Neukamenujte mě, prosím.