Čísla krátkodobě začnou vykazovat zlepšující se tendenci a dojde ke krátkodobému ekonomickému oživení, nebo spíše stalibizaci. Cena dluhopisů se ustálí, případně začne klesat. Situace se na oko uklidní. To většinou trvá pouze do doby, kdy je instalovaný krizový premiér manažerem s dostatečnými pravomocemi. Problém s nímž se však velmi záhy potká, je iracionální řízení ekonomiky na lokální úrovni. Tam často mnozí z vládců zjístí, že nemají vůbec dosah. Neboť o fungování tamních struktur rozhodují nevolené silou dosazené dozorčí rady, které jakýkoliv pokus o změnu diktovanou zvenku zlikvidují.

Dejme si příklad nejmenovaného italského města, které má něco přes milion obyvatel a jež ovládá místní samospráva. Ta je rekrutována z místních politiků dosazených a sponzorovaných, často naprosto nepokrytě, místními podnikatelkými strukturami. Ty mají takto přístup k penězům do regionu proudící a i ty, které vydělají, jim ovládané firmy. V městě došlo k převratu a politické vedení bylo z části vyměněno. Na oko došlo z Říma požadované změně. Do vedení se navíc dostala nová strana, kterou postavil jeden z místních podnikatelů pod novým honosným názvem. Jelikož tím došlo na radnici k patu, kdo bude ovládat místní nejvýdělečnější služby jako úklid, doprava, kultura...apod. byl do čela každého podniku instalován nový manažer.

Ten byl vybrán tak, že byla požádána nezávislá personální agentura, která vybírá špičkové manažery do nejvyšších pozic. Té se podařilo přemluvit několik vysoce úspěšných lidí, pracujících v komerčním sektoru po celém světě, aby se vrátili domů do Itálie a uplatnili své zkušenosti. Vše vypadalo skvěle a noví manažeri se spolu s vedením města na sebe usmívali. V místních novinách vycházely články o tom, jak vedení měststkého podniku dostalo vysoce kvalifikovan manažery se zkušenostmi. Symbioza netrvala dlouho, noví manažeři postupovali tak, jak byl zvyklí z komerčního prostoru. Ihned po dosednutí do manažerské židle, provedli v jimi svěřených podnicích nezávislý audit. Ten odhalil zásadní nesrovnalosti v hospodaření. Manažer tedy pojal nedůvěru v minulé vedení – z čehož, jak začínal chápat mu zůstalo, neodvolatelné nikým nevolené představenstvo.

Požádal tedy nezávislou firmu o vypracování TOM (Target Operating Model), nové struktury, jak má jemu svěřený podnik fungovat. Na základě toho přišel s návrhy, jak ušetřit na sloučení redundantních funkcí, či jejich eliminaci, u těch kde se nejednalo o core procesy společnosti. Spolu s Business Case (analýzou finačních přínosů a úspor) předložil vedení města plán na zajištění transparentnosti zakázek a snížení nákladů o 34% při 8,7% zvýšení ziskovosti. Plán měl ušetřit 897 milionů EUR ročně, což bylo o 397 milionů EUR víc, než mělo město nařízeno z Říma. Součástí plánu bylo to, co je zvykem komerční sféře, když je v podniku podezření, že špatně hospodaří – odvolání starého představenstva.

Plán však implementován nebyl. Naopak dotyční manažeri spolu s dalšími, kteří splnili daný úkol, dosáhnout úspory, byli z důvodů neschopnosti a dalších vyhozeni – tím minulým představenstvem jež bylo podezřelé ze špatného hospodaření. Vše proběhlo stylem krátkého oznámení, že rada města se dohodla na okamžitém vyhazovu daného manažera. Ten ihned podal trestní oznámení, které však soudce, bratr jednoho z těch na něž bylo podáno oznámení, zamítl a naopak podpořil to, které podal jeho bratr na manažera. Ten mezitím s rodinou utekl ze země zpět do USA, kde přijal pozici v investiční bance. Několik dalších mělo podobný osud. Jeden navíc měl ošklivou autonehodu, která mu znemožnila dostavit se k soudu, který se mu podáním trestního oznámení v jiném městě  podařilo svolat. 

Do vedoucích pozic v městských podnicích byli dosazeni členové rodin. Některým bylo velmi výrazně přes 70 let a ti již zajistili, aby v podnicích nenastaly žádné změny. A to včetně těch, které tak vyděsily odbory. Jeden z manažerů si dovolil navrhnout zrušení doživotní renty pro bývalé zaměstnance a také zrušení náhrad s tím spojené například, že dotyčný neumí na počítači a tak mu podnik musí vyplácet mzdu za to, že v něm nemůže pracovat. Udržel se tedy starý dobrý stav, který místní oligarchie drží mnoho generací a jež zajištuje po staletí chod města.

Jedinou změnou, kterou se Římu podařilo prosadit, byl prodej jednoho z městských podniků. Byly to konkrétně vodárny. Ty odkoupil jejich šéf se svým bratrem. Jelikož však po 50 neinvestic byl podnik shledán ve špatném stavu, dostal nový majitel – jako omluvu od města za to, že podnik převezme 10 milionů EUR. Jelikož už se nemusel zpovídat městu, ihned zdražil vodné v celé městě o 27%. To vyvolalo sociální nepokoje, jelikož část chudších lidí nebyla schopna novou částku platit. Zejména, když byla spojena s tím, že celo regionálně se zvýšila cena energie o 6% a také DPH na potravinách a pohonných hmotách.

Výsledkem úsporného opatření tedy bylo, že město, stejně jako mnohé další vykázaly papírově úspory a změny, nicméně vše zůstalo při starém. Tatéž oligarchie ovládá místní samosprávy, jen díky privatizací má možnost kromě kontroly nad veřejným rozpočtem i kontrolu na částí služeb poskytovaných privátních sektorem. Pokud se vrátíme k onomu městu, tam to dopadlo tak, že situace se nezměnila. Naopak náklady pro obyčejné lidi stouply, což vyhnalo část obyvatel do zahraničí a část se potácí na hranici chudoby. Majoritní část rezignovala na politiku, tak jako předtím  a umožnuje zlodějské klice ovládat město a jeho podniky. 

Když se bavíte s lidmi z onoho města tady v Londýně na pivu, jen si povzdechnou, při vzpomínce, jak je doma krásně a jak moc by chtěli žít tam. Jenže to nejde. Pokud místní podniky živí lidi, co nepracují a mladí lidé díky tomu mají mnohem nižší platy, které jim při stoupajících nákladech nedovolí žít v přijatelném životním standardu. Dopadá to tak, že ti chytří odcházejí a ti méně zůstávají. Výsledkem je odliv nejlepších lidí ze země a tím pádem i jejich schopnosti vymýšlet věci, které by italskou ekonomiku učinily konkurence schopnějsí, a naopak tam zůstávají ti, kdo ji v delším horizontu stojí peníze. Doživotní zaměstnanci, kteří nejsou nuceni produkovat žádné výsledky a mladí lidi bez práce, kteří nejsou schopni z osobní či jiných důvodu odejít. A o tom to je. Země nekrachují díky tomu, že by málo šetřili, ale protože se nedokáží měnit vnitřně. Pokud si někdo jako ve zmíněném příkladu z Itálie udržuje absurdní skanzen, kdy je trestána snaha o změnu a naopak privatizace je jen legalizací kradení, je taková země odsouzena k životu na periférii. 

Stoupající obliba levice u mladých lidí a lidí postižených bezohlednými škrty diktovaných rozkrádači státu, vyvolává čím dál větší volání po společenské změně. Je jen na inteligenci odvaze lídra levice, zda si uvědomí jakou historickou šanci má na přebrání moci a provede volební blitzkrieg, anebo bude dál krýt rozkrádání opozičních politiků. Levice je nyní na koni ve všech zemích. Je jen otázka, kdy tento trend dorazí do ČR, a zda její lídři půjdou do otevřeného konfliktu s pravicí, nebo zda se budou dál tvářit, že o kradení pravice neví. Zatím bohužel musím dát italskému kamarádovi za pravdu, není koho volit. Pravice a levice drží spolu. Dokud příměří neskončí, nic se nezmění.

Čtěte také: 

Pokrytectví levičáků odhaleno

Pochod proti hladu, aneb jak levičáci podporují chudobu Afriky

 

Trestem za únos a znásilnění kapitalismu je... socialismus