Zdeformovali běžné lidské hodnoty, z gaunerů, flákačů a povalečů se stali mávnutím proutku (vstupem do KSČ) hrdinové, socialistické práce především. Ti, kteří tu sůl země vlastně vytvořili, tak ti skončili na šibenicích v komunistických koncentrácích a v dolech. Profesoři a doktoři zametali ulice a jejich vily obýval, teda spíše vybydloval zvlášť uvědomělý proletářský dobytek.

Když došly nemovitosti po buržoazii, začal komunistický režim s nadšením a hlavně efektivitou a produktivitou sobě vlastní, budovat nevzhledná monstra, která když byla dokončena, byla už za polovinou své životnosti.

Krédem té doby bylo rovnost – v mizérii, nedostatku a nesvobodě. Všeechno bylo všech a vlastně nikomu nic nepatřilo, takže ani nikomu nic nescházelo. Stavební materiál nebyl ani na státem sledované stavby, ale v jejich okolí rostly chaty jak houby po dešti. Normální zboží běžné spotřeby se sice objevovalo v propagandistických časopisech, ale na pultech rozhodně nebylo. Pokud jste neměli známé a nějakou tu korunu navíc. Skvělé zdravotnictví,po kterém dnes tolik lidí brečí, také fungovalo na principu známých a plných obálek. Český národ právě procházel poslední fází průpravyna to co mělo teprve přijít.

Do toho přišel jako blesk z čistého nebe (minimálně pro ty, kdo neviděli zdegenerovaný a skomírající systém všelidového vlastnictví) listopad 1989 se vším negativním, ale především pozitivním, co takové změny přinášejí.

Jedním z pilířů polistopadových změn byla kromě nastolení politické demokracie a tržního hospodářského mechanismu, také potřeba rychlých a rozsáhlých změn majetkové struktury dosavadního státního (a centrálně řízeného) hospodářství.

Naštěstí v atmosféře tehdejší eufórie z nabyté svobody zvítězil tehdejší pragmatický a technokratický přístup nad prázdným filosofováním a právními tahanicemi. Právní systém byl bezprostředně po listopadu 89 prakticky ze 100% tvořen prověřenými nomenklaturně-StBáckými lotry. A na tyto lidi se mělo čekat až vytvoří opravdu „dokonalý“ právní rámec pro restituce a privatizace.

Velká nevole k privatizačnímu procesu přicházela (zcela pochopitelně) z levé části politického spektra. Nereformovaní komunisté samozřejmě nesouhlasili se ztrátou kontroly nad jimi ukradeným majetkem a sociální demokracie tvořená tehdy z velké části bývalými osmašedesátníky (kteří jen dokazovali že i reformní komunista je pořád jen komunista) privatizaci odmítala ze dvou důvodů. Jednak programově bojovala za co největší kontrolu státu nad ekonomikou, ale především chtěla privatizovat sama (přiměřeně a podle svých představ) neboť doufala, že bude na zlodějinách, které privatizační proces budou provázet, přímo profitovat.

Nakonec zvítězil vládní program ekonomické transformace a zneuznaná levice mohla spustit svůj vodopád nářků a nadávek na privatizaci.

Jelikož naše média po 40 letech, kdy byla hlásnou troubou komunistického režimu se obdivuhodně rychle emancipovala a musela si honem vynahradit to že 40 štěkala jak soudruzi pískali, není divu, že se přirozeným terčem jejich bulvárního zájmu stal tehdejší establishment. A vzhledem k tomu, že ekonomické podvědomí nebylo u tehdejších hlídacích psů demokracie zhruba srovnatelné s těmi dnešními, není divu, že se proces privatizace stal v důsledku papouškování žvástů páně Zemanovy a jemu podobných, v očích spousty občanů katastrofou...

Privatizaci bylo možno počátkem 90. let provést tak jak se provedla, nebo ji šlo udělat ještě mnohem hůř, jak to navrhovala levice...

Čtěte také: 

Byla privatizace 90-tých let úspěšným projektem nebo jen obyčejnou zlodějnou?

Gross a Rod: Pravda může být ještě horší

Sametová revoluce mírného pokroku v mezích (rudého) zákona