Asi to znáte. Levicové volání po rovnosti a spravedlnosti. Levice se ohání tím, že lidé jsou si rovni, tudíž by měli mít stejné ekonomické podmínky. Když je nemají, tak ti, co vydělávají více, by měli doplácet na ty slabší. Teď zdůrazňuji, že nejsem proti pomoci, ani jisté formě sociálního státu. Ale všechno má své meze.

No a teď se nabízí otázka, jestli to volání po rovnosti je správné... Někdo volá po rovnosti a "spravedlnosti" na základě ekonomických podmínek. Takový člověk má dokonce hodně následovníků a těch, kteří toto volání podporují. Ale dejme tomu, že by někdo volal po rovnosti na základě krásy, moudrosti, výšky... 

Představte si situaci, že by člověk žádal rovnost na základě výšky nebo váhy. Všichni, kdo měří/váží více, než je stanovený průměr, by byli... (zavřeni, přeoperováni nebo zlikvidováni). To by se už asi hodně lidem nelíbilo a toto počínání by asi nemělo moc následovníků. V podstatě ti, kteří žádají ekonomickou spravedlnost a rovnost, nejsou vůbec spravedliví. Taky si uzurpují moc rozhodovat o životech jiných. 

Proč, na základě ekonomických podmínek by rovnost být měla? Jenom proto, že majetek se dá přerozdělit snadněji než například krása, síla, moudrost? Z logického hlediska je volání po rovnosti stejně nelogické, jako volání po stejné kráse, lásce, podmínkách... Podobně to bylo i v 30. letech minulého století v Německu. Tam zas lidé volali po rovnosti na základě rasy. 

Celý život je v podstatě nespravedlivý. Někdo se narodí handicapovaný, jiný zdravý. Někdo se narodí do určitých podmínek, jiný zas do úplně odlišných. Někdo se narodí ošklivý, jiný zas hezký. Někdo se narodí s potenciálem moudrosti, jiný zas ne.

A jak by mohla taková egalitářská společnost fungovat? Tady je úryvek k knihy Kurta Vonneguta:
„Byl rok 2081 a všichni si konečně byli navzájem rovni. Nebyli si rovni jen před Bohem a před zákonem. Byli si rovni všemi způsoby. Nikdo nebyl chytřejší než někdo jiný, nikdo nevypadal lépe než kdokoli jiný. Veškerá tato rovnost byla zajištěna dvoustým jedenáctým, dvoustým dvanáctým a dvoustým třináctým dodatkem k ústavě a neustávající bdělostí agentů v Handicapovacím centru Spojených států."

V této povídce v anti-utopickém vesmíru nosí každý „handicap“, aby se zajistila perfektní sociální rovnost. Silní lidé s sebou musí vléct těžká břemena, krásní lidé musí nosit masky a inteligentní lidé musí nosit sluchátka, která přehrávají každých několik sekund hrozné poryvy hluku, aby jim přerušovaly myšlenky. Čím jste inteligentnější, tím častější jsou ty hluky.

Hrůza, kterou z těchto příběhů instinktivně pociťujeme, pramení z intuitivního poznání, že lidé nejsou uniformní, že pro lidský druh je charakteristický vysoký stupeň rozdílnosti, rozmanitosti, diferenciace — krátce, nerovnosti. Egalitářská společnost může svého cíle dosáhnout pouze totalitními metodami donucení; a stále existuje naděje, že lidský duch individuálního člověka povstane a zmaří úsilí přeměnit svět na obří mraveniště. Vyobrazení egalitářské společnosti je hororovou fikcí, protože pokud jsou implikace takového světa plně vyřčeny, poznáme, že takový svět a takové snahy jsou hluboce antihumánní. Rovnostářský cíl je tudíž špatný a pokusy přiblížit se k tomuto cíli musí být rovněž pokládány za špatné.

Mýtus o rovnosti trestá nadané a vytváří společnost prostřednosti. Lepší lidé, ti kteří jsou nejschopnější a nejnadanější, jsou systematicky šizeni ve snaze podpořit ty, co jsou vůči nim horší. Na výtečnost je pohlíženo s nedůvěrou a jistě není odměňována. Konečným následkem je “rovnost” uniformní prostřednosti, situace, která je (samozřejmě) jak kontraproduktivní, tak nepřirozená.

Mýtus o rovnosti vede k degeneraci hodnot a ideálů. Chceme skutečně takový svět? Nebylo by lepší, kdyby se lidé naučili hrát s kartami, které dostali? 

Čtěte také: 

Budují peklo na zemi, utápí nás ve svém zvráceném hříchu. Kdo? Levičáci

Pokrytectví levičáků odhaleno

 

Socialistická představa úsporného rozpočtu