Soudruzi totiž hrají na to, že od pádu jejich zločinného režimu je to už více než dvacet let a lidé zapomínají. Ovšem odborníci předložili důkazy, které se nedají vyvrátit.

„Je jasné, že komunistický režim, který neměl ohled na člověka, by stěží měl ohled na zvířata, a této oblasti patří další část: "Velkovýroba masa, vajec a mléka je postavena na utrpení zvířat, které zcela zákonitě ústí v katastrofální nemocnost a podstatné zkrácení délky jejich života". Průkazné poškození zdraví vyvolaly především aflatoxiny, dusičnany a dusitany. Ve vyšších hladinách jsou v potravinách zjištovány některé toxické látky, které dokonce překračují přípustný denní příjem stanovený Světovou zdravotnickou organizací,“ píše se ve zprávě ministerstva životního prostředí České republiky z března 1990.

A nyní další důkaz proč tomu tak bylo. Stačí nahlédnout do statistik. Jednotná zemědělská družstva a státní statky ničily půdu obrovským množstvím chemikálií. A tak v roce 1987 dostal hektar půdy průměrnou dávku 230 kilogramů hnojiv. V současné době je toto číslo zhruba poloviční a zemědělství je tak ekologičtější a daleko šetrnější k přírodě.

Takže komunistický režim produkoval v Československu zdraví nebezpečné potraviny.

Poměry v potravinářských fabrikách byly za socialismu tristní. Toto je z článku v Hospodářských novinách. „Pamatuji se na studentské brigády v nymburské Frutě,“ vzpomíná pětačtyřicetiletá žena z Prahy. „Měli jsme tam za úkol třeba vylévat lák ze zkažených pětilitrovek s okurkami, ty se pak krájely do čalamády. Ke konci byli někteří spolužáci tak otrlí, že mezi nahnilou zeleninu klidně rozemleli třeba mrtvou myš nebo tenisku. Nikdo to nekontroloval, všechno šlo normálně do lahví a do obchodů.“ To mohu potvrdit, protože z Fruty v jihomoravském Podivíně mám podobné zkušenosti. A tak nějak to vypadalo i na jatkách, kde se do salámů, párků apod. také namlelo leccos.

Také jsme tehdy nikdy nekupovali v obchodech, tlačenku, jitrnice, jelita, ovocné kompoty atd. Zdrojem těchto specialit byly pro naši domácnost domácí zabíjačky a babiččiny zahrady.

Hrůzou bývaly školní jídelny. Moje vzpomínky jsou z brněnské ZDŠ Blažkova ze sedmdesátých normalizačních let. Tamní jídla se prakticky nedaly jíst. Maso s dušenou mrkvi a brambory bývalo tak odporné, že je nemohu dodnes. Pamatuji si, jak jsem organizoval vyhazování zdejších blafů. Pamětníci si jistě vzpomínají, jak je „soušky“ učitelky vracely se zbytky jídel dojíst. My jsme to řešili tak, že jsme obětovali jednoho spolužáka, který toho vracel málo, ten odlákal pozornost dozoru a my rychle do okýnka a vysypat zbytky . Jednou můj kamarád řekl při vyhazování kuchařkám, že nad tím, by i Žid v Osvětimi zaplakal a já si přisadil, že i naše prase u babičky si žere líp, než to co máme tady. Na co si také pamatuji, tak to byl příšerný puch s kuchyně. Vím, že nejsem sám, kdo má takové zkušenosti, podobně školní jídelny z dob mého mládí popsala i spisovatelka Irena Dousková ve výborné knize Hrdý Budžes.

Jít do socialistické hospody na oběd bývalo dobrodružstvím, protože člověk si málokde pochutnal. Typickým znakem tehdejších jídel bylo tzv. UHO (univerzální hnědá omáčka), okoralé knedlíky a jakési maličké kousky masa. Nebylo divu, v šizení byli hospodští mistři. Malé porce byly pravidlem, levné maso, kterého bylo málo, se běžné vydávalo za dražší, ředilo se všechno od hořčic a kečupů až po vína a tvrdý alkohol.

Člověk si ale řekl, není divu, když výčepní s číšníkem berou oficiálně berou tak patnáct set, nějak se holt živit musí a tak kradou, protože jenom ze svých platů by rodiny neuživili. A kuchařky ve školních jídelnách na tom byly s tak dvanácti stovkami měsíčně ještě hůř a tak je jasné, že i ony si přilepšovaly na náš úkor. Ty jejich plné velké tašky, když se vracely domů z práce, jsem vídával pravidelně.

Hnusná bývala i piva, člověk musel dávat pozor jestli nejsou zakalená, protože pivovary pracovaly s desítky let starými technologiemi a na nové nebylo.

Neříkám, že v současné době jsou potraviny dokonalé, to jistě ne. Jenomže na vině nejsou jenom řetězce, ale hlavně čecháčci, kteří s letákem v ruce obíhají hyper a supermarkety a rvou se o vše ve slevě. Oni sice řvou, že chtějí české a kvalitní potraviny, ale ve skutečnosti lžou sami sobě. Jim totiž nedochází, že když zaplatí čtyřicet korun za kilo kačeny a koupí si klobásy za výhodnou akční cenu 60 korun za kilo, tak logicky nebudou mít kvalitu, ale humus.

Špičkové potraviny, daleko lepší než chemický odpad za komunistů, se dají koupit ve farmářských prodejnách, na farmářských trzích ve specializovaných obchodech s kvalitními potravinami z dovozu, kde prodávají třeba holandské a švýcarské sýry, italské uzeniny apod. A já už si kupuji v obchodech i zabíjačkové speciality a ty bývají fakt skvělé. Člověk holt nemůže chtít kvalitu za pár šupů.

Čtěte také:

Rozhovor s Janem Hřebejkem: O vyrovnání se s minulostí

Komunisti lžou – před rokem 1989 bylo všechno dražší!

Eurokraviny: alternativní léčba volů a stravovací faktor strachu