Bulvár popisuje pikantní scénky, jak Češi lační čokolády v přepočtu o korunu levnější než u nás neváhají vyplenit nádrž svého kombíka a berou německé supermarkety útokem. Mezi řádky se nám bulvár svým barvitým popisem snaží hlavně vysvětlit, jak takovými spanilými nájezdy Němci opovrhují a jaké jsme vlastně chuděrky.

Rádoby seriózní plátky se zase babrají v detailních popisných tabulkách, kolik stojí stogramový plátek vepřového v jednotlivých okresech na východní i západní straně hranice, a přináší sáhodlouhé rozhořčené litanie od šéfa komory takové a makové.

Je to fenomén. Ale čemu se vlastně tak divíme??

Asi takhle: V Německu jsou potraviny zatíženy DPH ve výši pouhých 7 %. A to už od roku 1983. Celých 29 let! (Schválně: uměl by šikovný čtenář spočítat, kolikrát se DPH na potraviny za tu dobu změnila u nás? Malá nápověda: mnohokrát.) Mimochodem, základní sazba DPH v Německu je 19 %, a to od roku 2007, předtím byla na 16 %. S našimi 14 % DPH uvalenými na potraviny jaksi logicky musíme mít i vyšší ceny potravin. A co hodlá česká vláda dělat? Správně, hodlá DPH na potraviny zvyšovat dál, aby měli Češi „echt“ důvod dát vydělat německým supermarketům místo českým. (No ano, to je v praxi předvedená daňová optimalizace a materializované tvrzení ekonomů, že vyšší daň nerovná se vždy vyšší daňový výběr.)

A pak tu máme takový nenápadný fakt, že nezanedbatelná část potravin je k nám dovážena právě z Německa. Logicky tak česká cena musí být odvozena od ceny německé plus dopravní náklady plusnáklady na skladování. (A, ehm, plus navýšená DPH.)

A abychom se ještě do třetice mohli pěkně politovat, my jsme taky pěkně prosím takzvaný „malý trh“. A to je docela podstatná informace. Když totiž malá česká rodinná firma chce svých podomácku vyrobených 100 kozích jogurtů prodávat 10 místním pobočkám maloobchodního řetězce, musí si platit celého jednoho zaměstnance, aby s vedením řetězcem vyjednal podpis smlouvy. Když chce podobná firma v Německu svých 10.000 vyrobených kozích jogurtů prodávat německým 1000 pobočkám maloobchodního řetězce, musí si taktéž platit celého jednoho zaměstnance, aby s vedením řetězcem vyjednal podpis smlouvy. Což – rozpočítáno na jeden německý jogurt – se v ceně vlastně nepozná. Na rozdíl od jogurtu českého.

No jo, ale proč jsme vlastně tak malý trh? Anebo jinak: Jak je vůbec možné, že mluvíme o nějakém malém českém či velkém německém trhu? Vždyť přeci když vznikala Evropská unie, povídalo se něco o jakémsi společném evropském trhu. Nic jako trh český či německý nemělo existovat… Žádné rozdíly v DPH, žádné rozdílné náklady za dopravu, žádné rozdíly v tom, jestli jednáme se supermarketem 10 km na západ nebo na východ od hraniční čáry.

Jenomže společný evropský trh je fikce. Tak jako je fikce, že složení limonád je v Německu a u nás stejné (rozumějme, u nás osahuje víc náhražek.) Je fikce, že maloobchodní řetězec ABC působící v Německu a řetězec ABC působící v ČR je stejnou firmou – každá má jiné manažery. A manažeři dosazení do ČR jsou jen podřízení supermanažerům dosazeným v Německu.

Ano, je to tak: Hlavní smysl existence EU, totiž vytvoření jednotného trhu, selhal. Stále existují trhy národní. A co víc, jsou stále „národnější“. Protože zatímco Německo si svou 7% DPH na potraviny patrně podrží i třicátý rok, my své DPH na potraviny ještě víc zvýšíme.

Nechť si každý sám odpoví na otázku, zda EU víc energie vynakládá na odbourávání bariér obchodu, anebo na výrobu nových míst pro nové úředníky v Bruselu.

Čtěte také: 

 

Hypotetický pohled do budoucnosti světa průzorem tunelu Řecko

Společně s Nigelem Faragem jsme v EP umlčováni maoistou Barrosem a jeho partou také my ostatní!

Evropská unie: Velký podvod