Už pravdoláskařské srovnávání Václava Havla s Tomášem Garrigue Masarykem, které mělo za cíl mediálně postavit oba téměř na stejnou úroveň, jsem nenesl lehce. Podle mého názoru toho měli ve skutečnosti pramálo společného. Umístit však jeho sochu na Václavské náměstí a poskytnout mu tím stejnou poctu, jakou si Svatý Václav právem zaslouží, považuji za dehonestaci všeho, čím Svatý Václav byl. Skvěle to dokresluje i názor bývalé tajemnice Václava Havla, Sabiny Tančevové: „Mám představu spíše figurálního pomníku Václava Havla v nenuceném postoji s rukama v kapsách, s úsměvem a šálou kolem krku.“ Když bych takové ztvárnění postavil vedle panovníka ve zbroji na koni a měl tuto kompozici nějak nazvat, aniž bych oba znal, pak „šašek a král“ by mě napadlo první.

Jestli s podobnými nápady, jako je přejmenovávání toho či onoho, pojmenovávání nového a stavění soch vedle skutečných velikánů, jejichž odkaz je s tím jeho podle mě historicky neměřitelný, ta parta nepřestane, stane se nakonec Václav Havel jen zaručeně českým tradičním výrobkem a suvenýrem. Asi jako ta zaručeně česká matrjoška.

Marně přemýšlím, čím si to Havel u těch, kterým pomohl k vyšvihnutí se nahoru mnohdy jen podle klíče „kdo byl déle v disentu“, zasloužil.  Ačkoli, když to tak píšu, možná že právě to je ten cíl. Jeho utopistický svět nikdy nebyl a nebude tím, o čem snil. Tak ať se na něm alespoň co nejdéle vydělává. Ostatně ono to nakonec v kontextu po listopadu nabytého vlivu a majetku podle onoho klíče „kdo byl déle v disentu“, možná není ani tak daleko od pravdy.

V mých očích nebude Václav Havel Svatým Václavem ani v případě, že by jim ty sochy nakonec někdo prohodil. A vůbec bych se nedivil, kdyby v té honbě za prachama i tohle někoho napadlo a myslel to vážně. 

Čtěte také:

Václav Havel si zaslouží úctu nikoliv bezmezné oslavování

Odešel opilec, zrádce národa nebo statečný člověk a velký státník?

Včera snad konečně začal konec jedné éry našich dějin