1) V roce 2001 byli mnozí z nás ještě plní euforie a vizí o světlých zítřcích. Tehdy se „jen“ 173.000 lidí odmítlo přihlásit ke své národnosti. Lze předpokládat, že se tehdy na základě nějakých obav nepřihlásili většinou Romové. Alespoň tak jsme to mohli mnohokrát v médiích přečíst a slyšet. V roce 2011 však odmítlo odpovědět už 2,74 mil občanů. To už nejsou jen Romové. To je čtvrtina národa (!), která se s ohledem na vývoj za posledních deset let z nějakého důvodu nepřiznala ke své národnosti.

2) V roce 2001 se také „jen“ 900.000 lidí odmítlo vyjádřit ke své víře a náboženskému přesvědčení. Stačilo pouhých deset let k tomu, aby se tento počet zvýšil pětinásobně (!). Skoro polovina (!) občanů České republiky se z nějakého důvodu obávala přiznat svou (ne)víru.

3) Sčítání v roce 2011 nám prozradilo, že počet obyvatel roste. Dovolte mi takovou skromnou otázku. K čemu máme všechny ty drahé databáze, spravované státem? K čemu máme ty formuláře o narození našich potomků? Vždyť nám na základě nich, aniž bychom to chtěli, dojdou nabídky zdravotních pojišťoven na naši adresu ještě dříve, než se vůbec mnohdy stihneme vrátit z porodnice domů. K čemu máme matriční úřady, centrální registr obyvatel a ministerstvo vnitra s cizineckou policií, když teprve sčítání lidu nám přinese fakt, že počet obyvatel roste, přičemž za to nemůže porodnost, ale cizinci.

4) Sčítání lidu v roce 2011 nám prozradilo, že populace stárne. Dovolte mi další skromnou otázku. K čemu máme ministerstvo práce a sociálních věcí a správu sociálního zabezpečení s jejich databázemi, když na zjištění, že oproti roku 2001 je nyní více seniorů, než mladistvých, potřebujeme sčítání lidu?

5) Prý jsme také díky sčítání lidu zjistili, že se prudce zvýšil počet vysokoškolsky vzdělaných lidí, ale i negramotných. Kdo pracuje ve školství, moc dobře ví, že byrokracie se od roku 2001 rozvinula do obřích rozměrů. Místo toho, aby učitelé učili, věnují svůj čas vyplňování formulářů a hlášení. Opravdu jsme před sčítáním nevěděli, že nám roste počet vysokoškoláků? Ano, možná jsme nevěděli, že tu máme až 50.000 lidí negramotných. S ohledem na skutečnost, že školní docházka je u nás ze zákona povinná, se tento počet zcela jistě za deset let nezvýšil vinou našeho školství. To je jen kouzlo statistiky, když připočítáte ty, kteří se jako cizinci velmi pravděpodobně podílí na zvýšení celkového počtu lidí v zemi.

Oficiální předběžné výsledky ze sčítání lidu najdete zde: materiál ČSÚ, 1,24MB, .ppt. Mimo jiné se za 2,5 miliardy korun z veřejné kasy dozvíte pro Vás jistě velmi důležité informace - kolik lidí z nás je single, že ubývá nájemních bytů a lidé si více byty kupují, že více topíme dřevem a plynem, než uhlím, apod.

Před pár dny mi přišla domů obálka z magistrátu. Doručil mi ji městský posel. Ta funkce se tak opravdu jmenuje. Úřad prý šetří za poštovné, tak zaměstnal lidi na doručování úředních obálek. Jejím obsahem byl Příkaz o uložení pokuty ve výši 3.000,- Kč za to, že jsem porušil Zákon o sčítání lidu (pro zájemce nabízím zde v .pdf). Odmítl jsem se totiž před několika měsíci té zatraceně drahé taškařice zúčastnit. Jelikož jsem navíc přesvědčen, že jakýkoli odpor má své opodstatnění a váhu pouze za předpokladu, že se pod něj je člověk ochoten podepsat a nést osobní odpovědnost, odmítl jsem si převzít od sčítacího komisaře zákonem předepsané formuláře a do jeho seznamu jsem toto odmítnutí stvrdil svým podpisem. O mých důvodech jsem obsáhle průběžně veřejně informoval (máte-li chuť, nabízím dole v souvisejících článcích). Články na blogu a mé postoje se staly nakonec důvodem, proč mě Česká televize následně oslovila a dala příležitost v pořadu Události komentáře vést za účasti moderátora Veselovského polemiku s místopředsedou Českého statistického úřadu panem Drápalem (záznam ČT ke shlédnutí zde). Mám-li nyní své důvody zkráceně shrnout, pak jsem nadále přesvědčen, že sčítání lidu bylo nehospodárným nakládáním s penězi daňových poplatníků a řada otázek ve formulářích byla v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod, když zasahovala do Ústavou chráněného soukromí občanů a jejich rodin.

Mohl bych nyní zaplatit 3.000,- Kč a být spokojený s tím, že mě udržení si mé svobody stálo tentokrát tak málo. Vůbec nejde o to, co o mě může kdo zjistit. Sám jsem uveřejnil řadu informací z mého života, které ve svém obsahu zdaleka předčí státem pod sanskcí žádané odpovědi na otázky ve formulářích. Jenže to jsem udělal dobrovolně, o své vlastní vůli a na základě vlastního svobodného rozhodnutí. Přesným opakem toho je pak vynucení si poskytnutí informací státem pod sankcí, přičemž Vám za to stát ani nenabídne sebemenší náhradu. Již dříve jsem navíc předpokládal, že výdaje za sčítání nejsou zdaleka poslední. Moje obavy potvrdil včera v České televizi místopředseda ČSÚ pan Drápal, když řekl, že například počty lidí, kteří se oproti roku 2001 nevyjádřili ke své národnosti a víře jsou nečekané a enormní a jistě budou na straně státu nutné rozsáhlé analýzy a studie, které se tím budou zabývat. Kdo je bude platit, to je snad každému jasné.

Z výše uvedených důvodů svou svobodu za 3.000,- prodat nehodlám. Jde mi totiž opět o princip. Již dříve jsem byl rozhodnutý, že v této věci využiju všech zákonných prostředků k tomu, abych obhájil mé přesvědčení. Ano, je možné, že nakonec prohraju, a že ve správním řízení, odvolání, ale i následných soudech se státem utratím podstatně víc, než ty 3tis. Jenže je také možné, že mám pravdu, a že když vyhraju, něco se tu změní nejen pro mě a moji rodinu. A ta šance mi za ty peníze a čas stojí. Naděje totiž umírá poslední.

Článek byl převzat z autorova blogu

Čtěte také: