Jsem rád, že se Bohuslav Sobotka takto veřejně přiznal ke svému pochybení v době, kdy šéfoval ministerstvu financí a očekávám, že svou odpovědnost prokáže například i tím, že z ní vyvodí politické důsledky, tedy, jak mají socialisté ve zvyku stále někoho vyzývat, odstoupí ze všech funkcí a odejde z politiky.

Ale abych nepsal příliš překotně. Evropský plán počítá s razantním zpřísněním podmínek státních rozpočtů. V době růstu HDP by podle toho nesměl schodek rozpočtu přesáhnout 0.5% HDP dané země, v našem případě tedy přibližně pouhých 15 miliard.

Chudák Sobotka... Jak by dokázal hospodařit s tak nízkým schodkem? Vždyť v roce 2005 a 2006, kdy HDP rostlo o 6.8 a 7 procent dokázal utratit přes 150 miliard na dluh. V roce 2005 byly příjmy státního rozpočtu o 100 miliard vyšší než rok předchozí, ale Sobotka přesto utratil ještě dalších 56 miliard. V roce následujícím to bylo obdobné. Příjmy rozpočtu byly vyšší o 60 miliard, ale Sobotka utratil ještě dalších 100 miliard.

Suma sumárum, ani vybraných 160 miliard navíc nestačilo a současný šéf Lidového domu dokázal ještě tu samou částku utratit na dluh. Prakticky tak jde o 320 miliard během dvou let, a to nebyla žádná krize, žádná živelná pohroma a jak sám Sobotka při nástupu do funkce ministra financí konstatoval, transformační náklady byly uhrazeny dávno velkou privatizací.

Podívejme se ale na evropský plán ještě trochu z jiného úhlu. Nebylo dohodnuto vlastně vůbec nic. Sedm států odmítlo podepsat bianco šek a Británie se zcela distancovala. Opět je na scéně ona hranice 3% zadlužování jako hranice pro blíže neurčené sankce, které by měly být automatické.

Komické je, že ony sankce při překročení 3% zadlužování platí už dávno, ale právě Francie a Německo, které jsou nyní hlavním motorem při dohadování nové dohody, si z těchto sankcí dělali dobrý den, z uzavřené smlouvy trhací kalendář a vesele překračovali dohodnutou hranici.

Nebyli by to ale naši socialisté, aby nekritizovali vládu za opatrný přístup. Jejich vlezdobruselismus je tak silný, že hned křičí o tom, že se náš stát dostane do izolace a že je nutné ihned přijmout vše, co si Brusel, potažmo Merkozy usmyslí.

Faktem ale je, že nejsou-li známy žádné podrobnosti, těžko lze s něčím souhlasit, aniž by bylo dopředu deklarováno, oč vlastně jde. Je to stejné, jako by měl premiér Nečas podepsat čistý list s tím, že brusepak na ten papír něco napíše.

Samozřejmě v plánu jsou věci, se kterými se nedá než souhlasit. Vyrovnané rozpočty v době růstu například patří mezi ně. Na druhou stranu nejde jen o nějakou dohodu, ale jak se říká, jde o peníze, a to až v první řadě. EU by ráda, aby náš stát přispěl na záchranu eura částkou 90 miliard korun (3.5 miliard eur). Máme na to pouhých osm dní...

Bohuslav Sobotka nadšeně kývá hlavou s tím, že jde o prosperitu země. Bohužel, už neříká, kde máme tyto peníze sebrat. Půjčit si? Máme si tedy podle Bohuslava Sobotky půjčovat, abyc mohli půjčit? Prý náš stát dostane tuto částku z EU na příspěvcích v následujících dvou letech. Já říkám zlaté oči, které to viděly.

Sousední Slovensko už udělalo podobnou zkušenost při nevyšování eurovalu. Kromě pádu vlády se Slovensko zaručilo za případné platby. Výsledkem bylo, že v uplynulých dnech nedokázalo Slovensko prodat své dluhopisy, protože svou zárukou se dostalo nad hranici zadlužení 60% HDP.

Spousta lidí nadává na naši vládu a speciálně na ministra Kalouska. Ať je jaký chce, tak se mu daří schodek státního rozpočtu po celosvětové krizi snižovat. Ministerstvo financí moc nástrojů nemá, jen omezení výdajů a posílení příjmů. Každý nezaujatý pozorovatel vidí, co stojí snížit schodek o dvacet miliard.

Lidé skřípou zuby, protože najednou zjišťují, že se šetřící opatření týká i jich samotných a chtěli by, aby se to týkalo vždy jen toho druhého. Do tohoto stavu má Česko zaplatit Bruselu dalších 90 miliard? Obávám se, že EU jen hraje o čas. Konec eura se blíží mílovými kroky.

Jestli chtějí Bohuslav Sobotka a europoslanec Libor Rouček spláchnout devadesát miliard do kanálu, tak ať to udělají ze svých peněženek. O této platbě stejně jako o případné smlouvě o fiskální unii by mělo proběhnout referendum, protože jde o přelomový krok a závažnou změnu současného stavu EU.

Mimochodem, socialisté volají po referendu kvůli každé prkotině, ale všimněte si, že nyní, kdy se jedná o národní svrchovanost v podobě diktátu ohledně státního rozpočtu a de facto řízení našeho státu nevoleným byrokratem z Bruselu, jsou potichu jako myšky. Pravda, oni by vlastně mohli lidé v referendu rozhodnout jinak než chtějí socialisté a považte, dokonce by lidé mohli použít svůj vlastní rozum. Tomu musí holky a kluci v oranžovém učinit přítrž.

Čtěte také: