Drolící se Unie
Unie svobody je zářným příkladem toho, jak se nemá dělat politika. Zejména v posledním roce obsahuje vyřčená věta „Jsem členem Unie svobody“ nakyslý nádech marnosti a promrhaného času na stranických schůzích, jejichž účastníci ať rozhodnou, jak rozhodnou, ženou svoji partaj do nevyhnutelné záhuby. V posledních dnech a týdnech byly Unii zasazeny další těžké rány, když ji opustili poslanci Vrbík a Bielesz. Kde hledat příčiny neúspěchu projektu US a dalších paralelních skupin typu Čtyřkoalice, „trojkoalice“, Koalice, a US-DEU?
US byla v druhé polovině devadesátých let vystavěna na třech ztrouchnivělých pilířích: politickém amatérismu, politickém kariérismu a na jakémsi zdegenerovaném vzdoru vůči „mateřské“ ODS a později vůči opoziční smlouvě. Typickým představitelem politického amatérismu byl sám partajní „otec zakladatel“ Jan Ruml. Žadný jiný exdisident nezůstal v reálpolitice tak dlouho, to je však jeho jediné a navíc sporné plus. Po neúspěšném ministrování na vnitru se pokusil postavit na vlastní nohy při tzv. „sarajevském atentátu“ z konce roku 1997. Rumlovy pohnutky možná byly upřímné, možná se opravdu chtěl distancovat od pochybných finančních machinací vládní strany, avšak provedení „atentátu“ bylo krajně nešikovné, nepolitické a prvoplánové; pozdějším četným kritikům dalo do ruky mocnou zbraň právě možností označení Rumla jako zrádce a „atentátníka“.
Po vzniku US byla situace značně nepřehledná, ODS navíc v prvních měsících roku 1998 povážlivě ztrácela na preferencích. Na základě tohoto faktu „posilnila“ Unii smečka kariéristů a oportunistů, kteří subjektivně cítili, že v ODS si už na slušné živobytí nevydělají a nechtěli přitom ztratit své pracně vydobyté stranické postavení. Tito lidé dnes svého činu patrně litují, někteří se dokonce pokoušejí o návrat zpět pod křídla občanských demokratů. Problémem je, že mezi kariéristy je pravděpodobnost vygenerování skutečné politické osobnosti limitně nulová. Právě absence opravdových person byla a je palčivou potíží, která se táhne jako nit celou existencí US. Možná namítnete, že Hana Marvanová byla osobnost. Ano, ale osobnost absolutně se nehodící do politického života, což, nutno k jejímu dobru přidat, již sama, na rozdíl od četných kolegů – „kozlů zahradníků“, pochopila a politický svět opustila. Uvidíme, na jak dlouho...
Posledním velkým unijním bolákem byl program této strany, jenž byl založen na permanentní negaci postojů ODS. Ač k sobě tyto strany měly teoreticky nejblíže, obě si nakonec našly opoziční či posléze dokonce i koaliční partnery v levicových socialistech. Kdo si vzpomíná na ostrou mediální masáž „oposmlouvy“ z konce devadesátých let, musí se dnes podivovat nad nepřítomností kritik koaličního spojení ČSSD a US. Mediální scéna zjevně měří dvojím metrem, avšak ani přívětivá média Unii nepomáhají, strana zůstává nemastnou, neslanou a bezpohlavní.
Dnes se zdá, že US je definitivně v troskách, tři ztrouchnivělé pilíře už udržují pouze poslední tři ministry ve vládě, na víc jim nezbývá síla ani konstituce. Kdo nevěří na zázraky, Unii již odepsal. Vezměme si z toho ponaučení, že na chybných, amatéristicky negativistických postojích se solidní a dlouhodobě úspěšný projekt vystavět nedá. A zdaleka to neplatí jen pro politiku.
Vyšlo v Portálu 2/2004?