Celou tu situaci zosnoval zakomplexovaný skrček Sarkozy. Nakonec krev – nejen – Kaddáfího má na rukou on. Nešlo o nic jiného, než vyfouknout Rusku, Číně a Brazílii ropné kšefty a obchody se zbraněmi. Z velké části se mu to už teď podařilo. A nedosti na tom, byla to francouzská letadla, která Kaddáfího vehnala na jistou smrt do rukou povstalců. Bez zahraniční intervence by Kaddáfí těžko padl.

Pro Libyi to vůbec nemusí znamenat cestu k lepšímu. Na tamní poměry se v Libyi před revoltou nežilo zase tak špatně. Někdy zapomínáme, že jsou v té oblasti civilizační okruhy, kde autokracie a určitá forma despocie má nejen tradici, ale i opodstatnění, ačkoliv se nám to nemusí líbit. Vzpomeňme na Saddáma Husajna, který byl obdobným případem, dokládajícím, že po svržení takového diktátora ani obrovská armáda není zárukou lepšího vývoje.

Způsob smrti Kaddáfího a jeho synů je dokladem, že místo zrůdy se k veslu s pomocí Západu dostávají bestie. Proti té krvelačné drancující sběři vypadal i Kaddáfí kultivovaně. Vůbec nesdílím optimismus, že Libye vykročila na cestu stabilizace a demokratických změn. Naopak.

A tak se těm evropským politikům divím v jejich uspokojení a až morbidním jásotu. Zahrnuji do toho údivu i naše salónní mudrlanty včele s Nečasem a Schwarzenbergem. Na jejich místě bych se po očku díval na Řecko (nejen na ně) a na tamní nepokoje. „Revoluce“ v arabských zemích přišla stejně nečekaně. A má za sebou hromady mrtvol a krvavou „spravedlnost“ vůči dlouholetým vůdcům.

Neměli by se ti evropští papaláši také bát? Viny některých jsou nezpochybnitelné a rozměr toho svinstva rovněž...

Čtěte také: