S ohledem na dění v Evropě bych řekl, že co do počtu má Unie více disidentů, než měl komunistický režim, proti kterému vystupoval Václav Havel. Vezmu-li Havlem vysvětlený pojem „disident“, jak ho vnímá on a já se s ním v tomto pojmenování významu v zásadě ztotožňuji, pak disidentem je člověk, který skrze svou vnitřní odpovědnost a vnější dění stojí, svými myšlenkami uvnitř a činy navenek, mimo existující struktury, postavil se do konfrontace s nimi a nechce nic víc a nic míň, než dělat dobře svou práci – aby byl nakonec těmi, proti kterým vystupuje, ocejchován. Už vůbec pak nespatřuji žádný důvod pro to, aby byl disidentem jen ten, kdo se postavil proti komunismu. Disidentem je zkrátka každý, kdo splňuje výše uvedenou definici, přičemž strukturou, proti které vystupuje, je aktuální systém. Disidentem se cítí být i prezident Václav Klaus, pokud jde o Evropskou unii. A tak ho někteří zkrátka cejchují...

Britský týdeník The Economist uveřejnil ve svém posledním čísle (zdroj ČTK) článek s názvem „Nepříjemná parta“ a Václava Klause označil za jednoho z těch zlých mužů, co stojí proti dosavadním evropským snahám o integraci cestou společných politik, závazných bez respektu k národním tradicím, hodnotám a zvykům pro všechny bez rozdílu. Podle týdeníku by „Chudé země, které potřebují investice a náklonnost od bohatších států, měly vylepšovat svůj image a vyhýbat se půtkám. Proto se může zdát zvláštní, že mnoho politiků v exkomunistické Evropě s jejími roztřesenými ekonomikami a bezpečností, dělá pravý opak.“Jako příklad zvláštního postoje, vybočujícího z řady správného chování, uvádí: „Tato nepříjemná parta má sklon opovrhovat konvenční diplomacií a publicitou a proto je v těchto věcech špatná. Například Václav Klaus obvykle odmítá hovořit se zahraničními novináři, pokud mu neslíbí, že otisknou celé jeho odpovědi.“ Jako bych se vrátil o pár desetiletí zpět a otevřel Rudé právo (pro neznalé nabízím zde v digitalizované podobě). Už chybí jen něco jako proletáři všech zemí nezapomeňte se spojit.

Expertům z The Economist bych rád připomněl, že co se roztřesenosti ekonomik a bezpečnosti týká, tak ani Irsko, Řecko, Kypr, Francie, Belgie, Španělsko nebo Portugalsko, ale ani Velká Británie dnešních dnů nebyla členem exkomunistické Evropy tak, jak ji The Economist dělí (byť jsem k tomuto dělení velmi skeptický, když zhodnotím nikoli škatulky týdeníku, ale faktické činy, mnohdy ryze komunistické, jejich vládních představitelů, ať už měli jakoukoli politickou nálepku na volební hrudi). Jistě stojí za to i podotknout, že kdyby řada novinářů nejednala jako krysy, když jde o citace a manipulaci s nimi, nemusel by si nikdo, nejen Václav Klaus, podmiňovat rozhovory otisknutím celé odpovědi. Každý, kdo přišel do styku s novináři ví, že v jejich dnešním světě už ani autorizace textu zdaleka neznamená, že text v původním autorem odsouhlaseném znění opravdu vyjde. A nakonec něco k té náklonnosti „bohatších“ států (experty The Economist jistě myšleno těch, které nebyly součástí komunistické Evropy). Děkuji, ale dosavadní náklonnost výše uvedených států pro nás znamenala jen sdílení jejich nastřádaných dluhů, vyšší nebezpečí v Evropě v podobě přistěhovalecké politiky, ale také přesun našich práv k jejich rukám a to dokonce bez přesunu odpovědnosti, která nám v podobě nové tzv. sdílené odpovědnosti za průšvihy ostatních zůstala.

Podle mě týdeník článkem těžce ujel a já jsem si jist, že si za nějakou dobu, až vliv disidentů Evropské unie dosáhne potřebné hranice, bude ještě drbat za takové články hlavu. Koneckonců netřeba z Velké Británie někam zbytečně chodit, když jde závěrem o doporučení povinné četby pro jeho redaktory. Stačí zajít do knihovny a půjčit si knihu Statecraft: Strategies for a Changing World od Margarety Thatcherové.Nabízím několik citátů z této knihy. Je totiž jasné, že v kontextu dění v Evropě je kromě Klause i Margaret Thatcherová disidentem. A s nimi je každý, kdo sdílí níže uvedené myšlenky, zjevně zlým můžem či ženou a docela určitě členem „nepříjemné party“...:
 

„Stabilní mezinárodní řád lze založit jen na respektu pro národy a národní státy. Národní sebevědomí a národní instituce tvoří nejlepší základnu pro fungující demokracii.“

„Třídy, které EU vládnou, nedokáží přijímat jako platný pojem národ - neboť tím by ze samotné evropské ideje udělaly nesmysl. Proto místo aby napomáhaly vzniku a úspěchu národních států, bude se EU vždy snažit je potlačit nebo podrážet.“

„Na programech evropské integrace není nic samo o sobě benevolentního. Je to mýtus a zcela uměle vytvořená ideová konstrukce. Je to neobvyklá směsica autoritářství, byrokracie a intervencionismu na jedné straně, a kompromisnosti, nezáživnosti a neefektivnosti na druhé.“