Kříž versus velikonoční vajíčko aneb s náboženstvím ke ztrátě svobody
Náboženství a víru zásadně odmítám, jako obrovské zlo, z něhož koření ničivá sebeobětní morálka a z ní přímo plynoucí pošlapání individualismu, sebevědomí, sebeúcty, hrdosti. Nahrazení absolutní autority rozumu a logiky slepou vírou v jakékoli oblasti lidského myšlení a jednání nemůže mít jiné než zhoubné a fatální účinky, protože principy správného jednání diktují přírodní zákony, nikoli nepochopitelná mystická autorita.
Přirodní zákony se nebudou ohýbat podle nás, dávají lidem jasně a nemilosrdně vědět, co je změnitelné a co není. Přirozenost člověka - jako myslící a rozumem poznávající bytosti vyžadující svobodu ke svému přežití - změnitelná není.
Náboženství bylo historicky největší překážkou dosažení poznávací jistoty a racionální morálky. Díky potlačení rozumu podkopává víra lidský život v samém základu a v konečné instanci je odpovědná za hrozivý kolektivistický a multikulturní trend Ameriky a Evropy (o zbytku světa ani nemluvě), za ztrátu svobody a směřování k fašistické nebo dokonce islámské diktatuře.
Zdá se vám to fantastické? Kam jinam může směřovat společnost, když soud o tom, co je dobrem a zlem má vynášet nikoli rozum a logika ale arbitrární tvrzení mystické autority. A protože žádná mystická autorita neexistuje, je náboženský morální soud nakonec stejně jen subjektivistickým a oportunistickým tvrzením toho, kdo víru káže a vykládá. K čemu jinému než ke katastrofě může směřovat vláda demokracie, když se v ní střetávají jen více či méně iracionální ideje, zatímco ty racionální se prosazují velmi obtížně, protože nic prý neplatí absolutně a "nikdo není majitelem pravdy". Ano, posílení vlivu náboženství je alternativou soudobého politického pragmatismu a morálního subjektivismu. Je alternativou, pro člověka, který v realitě tápe, protože mu někdo šátkem zavázal oči a provazem spoutal ruce za zády. Náboženství mu jako alternativu nabízí vypíchnutí obou očí. Existuje ale i jiná alternativa. Rozvázání rukou a šátku. Tu nabízí rozum.
Proto ve dnech, kdy se křesťané opět obracejí ke kříži, smrti a utrpení, nabízím oslavu rozumu, oslavu krásy přicházejícícho jara a života. Sahám do archívu www.aynrand.cz , abych připomenul desáté výročí následujícího článku, jehož názvem jsem shora uvedl i svůj text, a jehož autorem je Robert Tracinski, bývalý spolupracovník The Ayn Rand Institute:
------------------------------------------
Robert Tracinski
Pro většinu Američanů jsou význam a tradice velikonoc samozřejmostí, a tak je prožijí, aniž by se nad nimi hlouběji zamýšleli. V jejich paměti jsou spojeny s příjemnou a uvolněnou oslavou. Pamatují si je ale také jako náboženské svátky, čímž si spojí laskavou atmosféru velikonoc s jejich náboženským poselstvím. A to je vážná chyba.
Velikonoční svátky ve skutečnosti obsahují hluboký rozpor – groteskní konflikt světské oslavy štěstí v kombinaci s náboženským uctíváním utrpení. Je na čase pochopit plný význam těchto svátků a zpochybnit poselství sebeobětování, které je doprovází.
Nejradostnější částí velikonoc je jejich světská část - svátek nikoliv Ježíše, ale velikonočního králíčka. Rodiny a přátelé se scházejí oblečeni v nových svátečních šatech a pochutnávají si na uzené šunce. Děti skotačí při hledání pokladů plných barevných vajíček a čokolády. Celá tato světská oslava se odehrává v atmosféře prodchnuté radostí a laskavostí.
Tyto tradice však nijak nevycházejí z náboženské interpretace velikonoc, jsou odkazem před-křesťanské éry. Samotné slovo „Velikonoce“ (anglicky „Easter“ - pozn. překl.) pochází z anglosaského jména bohyně ztělesňující jaro. Právě před-křesťanské svátky nám daly velikonočního králíčka (symbol plodnosti) a velikonoční vajíčka, jejichž jasné zbarvení má připomínat barvy východu slunce. Původní velikonoce oslavovaly návrat tepla, slunce a zelených listů po dlouhé zimě. Byly oslavou radosti ze života na zemi.
Když první misionáři obraceli pohany na křesťanskou víru, dovolili jim ponechat si tento svátek – ale přitom do jeho obřadů vnesli zcela opačný význam.
Náboženským poselstvím, které se váže k velikonocím, je příběh ukřižování Ježíše a jeho zmrtvýchvstání. Podstatou tohoto příběhu není radost ze života, ale uctívání utrpení a obětování. Podle křesťanství jsme všichni hříšníky a Ježíš se rozhodl pro pomalou mučednickou smrt ukřižováním, aby vykoupil naše hříchy. Naším morálním cílem, říkají nám křesťané, by mělo být následování jeho příkladu. Morálním ideálem křesťanství – svatým - je tedy člověk, který odmítá všechny vlastní zájmy a hodnoty.
Abychom konkrétněji pochopili význam tohoto poselství, představme si, jaký vliv asi má na chlapce sedícího v kostele na ranní mši o velikonoční neděli. Chlapec zřejmě má nějaké své věci, kterých si cení – kolo, oblíbenou hračku, knihu – ale Ježíš, jak zní v kázání, odmítal materiální statky a zvolil si život v chudobě. Chlapec už možná ví, čím by chtěl v životě být, které práci se chce věnovat – např. chce být podnikatelem v oblasti nových technologií – ale Ježíš, jak slyší v kázání, se nevěnoval sobě, svým sobeckým cílům a zájmům, nýbrž poslání, k němuž ho předurčil Bůh, přestože pro něj znamenalo utrpení a smrt. Pokud je chlapec dost starý na to, aby už myslel na děvčata, tak si může zapamatovat, jak byl Ježíš čistý, protože zavrhnul „hříšné“ pokušení k sexu. A začne-li tento mladý muž pochybovat o tom, co slyšel v kázání, připomíná se mu, že Kristus na prahu ukřižování svoje pochybnosti zavrhnul a složil svůj život do Božích rukou.