Radek John se ihned s nadšením fanatického inkvizitora vrhnul do boje s rakovinou naší společnosti – korupcí. Chce-li inkvizitor, aby společnost jeho „bohulibou“ činnost patřičně ocenila, musí v ní stupňovat pocit ohrožení.

Že vyšetřování závažné trestné činnosti se musí opírat především o jasné důkazy, to slavného inkvizitora absolutně nezajímalo. Stačí nařčení a na hranici s provinilcem. A pokud by ani toto nestačilo, je třeba aféře trošičku pomoci, přesně jak učinil pan ministr v pseudokauze Pavla Drobila.

Krédem, kterým se novodobý inkvizitor John řídil, bylo co nejdrakoničtější tresty, co nejvíce „chycených“ velkých ryb. Že nejlepším výsledkem boje proti korupci je fakt, že k ní dochází jen minimálně, to pan ministr tak nějak nepobral...

Jediným skutečně účinným způsobem jak bojovat proti korupci je minimalizovat prostor, kde k ní může docházet, omezovat přerozdělovací toky veřejných financí, které korupci přitahují jako magnet. Jenže tento boj má jednu velikánskou chybu. Není tak mediálně vděčný a neumožňuje statečným bojovníkům proti korupci být v centru pozornosti sdělovacích prostředků.

V konečném důsledku potom jediným co dnes už prakticky bývalý ministr vnitra dokázal, je to, že korupce nijak neklesla, zúčastnění ji lépe skrývají a nachází mnohem sofistikovanější formy.

Trošku málo na množství prázdných slov, která o boji proti korupci autor protikorupčního manuálu, nažvanil.