Francie a Německo mají velký problém jak udržet pohromadě eurozónu a jak zaplatit nejen vlastní dluhy, ale ještě dluhy těch, kteří dlouhá léta porušovali dohodnutá pravidla. Vymýšlí proto různé záchranné mechanismy a nutí členské státy EU, aby se skládaly na záchranu těch, kteří jsou v platební neschopnosti. To vše jen z toho důvodu, že chtějí udržet při životě euro. Výsledkem je rychlá proměna současné EU v Evropskou dluhovou a transferovou unii.

Zachránit eurozónu má "pakt konkurenceschopnosti", který se má členským státům eurozóny nařídit shora z Bruselu. Podstata tohoto paktu je jednoduchá. Německo je vážně znepokojeno rozsahem dluhů jižního křídla eurozóny a hodlá tyto dluhy sanovat jen za předpokladu, že tyto státy přijmou "německou finanční disciplínu". Nařídit jim to má Brusel a dosáhnout se toho má "harmonizací" mnoha ekonomických parametrů. Za klíčové prvky této strategie je označeno zvýšení věku odchodu do důchodu na 65 let, zrušení pravidelné valorizace platů u veřejných zaměstnanců a harmonizace téměř všech daní. Co takový plán může přinést? Podívejme se na jednotlivé návrhy:

1. Zvýšení věku odchodu do důchodu na 65 let. Jedná se o myšlenku, která jde správným směrem, protože s tím jak se v celé EU prodlužuje doba dožití, tak se logicky musí také prodlužovat věk odchodu do důchodu. Pokud se ale podíváme na evropskou statistiku, tak jasně vidíme, že doba dožití se v rámci EU27 i v rámci eurozóny značně liší a to nejméně o 5-8 let. Proč by tedy měli všichni chodit do důchodu v 65 letech? Navíc je nutné říci, že důchodové systémy jsou zcela národní záležitostí a celá legislativa i peníze v těchto systémech jsou pod národní kontrolou. Proč by tedy měl Brusel říkat jednotlivým státům, jak si tyto systémy mají spravovat? Je to výsostná věc domácí politiky a voličů daného státu. Pokud se z Bruselu nařídí všem odchod v 65 letech, tak to stejně ve výsledku bude obcházeno rozmanitými výjimkami. Takže to nemá valného smyslu.

2. Zrušení pravidelné valorizace platů ve veřejném sektoru je myšlenka rovněž zajímavá, ale opět se musíme ptát, proč o tom má rozhodovat Brusel. Je to opět záležitost domácí politiky každého státu, věc tradic a dlouhodobého vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a věc politické dohody každého státu. Tyto dohody jsou v každém státě jiné. Proč by se měly najednou šmahem zrušit a nasadit jednotná bruselská šablona? Nedává to žádnou logiku. Odboráři by proti takovým krokům samozřejmě protestovali a to i v případě, že by to nařídil Brusel.

3. Konečně poslední nápad je zharmonizovat pokud možno všechny daně. Zde se jedná o starý "evergreen", který Němci a Francouzi omílají stále donekonečna. Jde jim o to, aby své vlastní vysoké daně vyvezli do celé EU tak, aby ostatní státy EU nemohly této dvojici konkurovat v lákání zákazníků a kapitálu. Realizace tohoto nápadu by vedla k tomu, že by se v celé EU daně prostě zvýšíly se všemi negativními dopady na konkurenceschopnost celé Evropy. Pro Francii a Německo by to bylo výhodné, protože jejich státní kasy by na tom vydělaly, ale ostatní státy a především firemní sektor v celé EU by na tom prodělaly. 

Suma sumárum je "pakt konkurenceschopnosti" pro Českou republiku nevhodný. V ničem nám nepomůže a naopak v mnoha směrech uškodí, proto jej není možné jakkoliv podpořit. Je skvělé, že nejsme členy eurozóny a tato pravidla se na nás i v případě, že budou dohodnuta, nebudou vztahovat. Ušetříme stejně jako v případě záchranného mechanismu pro krachující státy eurozóny.

http://fajmon.blog.idnes.cz/c/177548/Euroharmonizace-je-cestou-do-pekla.html