Toto je jádro problému. Toto je jádro pudla. Toto je přesně ta mentalita, kterou by vysoká státní úřednice rozhodně mít neměla. Mentalita, že když někdo někde někdy něco na nadnárodní úrovni navrhne, naše země se k tomu automaticky připojí; časem to prý stejně budeme muset schválit.

Za prvé: nebudeme.

Za druhé, kdybychom museli, byl by to konec našeho ústavního demokratického systému.

Občané by již neměli žádnou možnost ovlivnit zákony, podle nichž budeme žít, či politiku, která bude určovat naše osudy. Lidé by ztratili moc určovat své osudy coby politické společnosti v dějinách.

Proces, kdy nikým nevolený tým expertů na nadnárodní úrovni, bez jakýchkoli delegovaných pravomocí, bez jakýchkoli povinností vůči občanům, vůči němuž naši občané rovněž žádná práva ani povinnosti nemají (jaké mají například vůči institucím vlastního státu či EU), navrhne něco a pak všechny země světa to dříve či později musejí ratifikovat, nazývá John Fonte, pracovník amerického Hudson Institute (jedna z mnoha amerických obdob našeho Občanského institutu), termínem „transnacionální progresivismus“.

Aby bylo naprosto jasno: jsem pro to, abychom jednou schválené mezinárodní smlouvy a konvence dodržovali nikoli na 99 procent, nýbrž na 100 procent. Schválíme-li jednou něco, musíme to dodržovat absolutně. Jsem rovněž pro to, abychom některé mezinárodní smlouvy schválili. Nejsem tudíž proti všem mezinárodním smlouvám a konvencím obecně.

Jsem však rozhodně pro to, aby jejich ratifikační proces byl důkladný a deliberativní. Aby se důkladně zvážilo – a zvážit to mají občany volení zástupci, poslanci a senátoři, nikoli nevolení státní úředníci – zda ta konkrétní navržená smlouva je, či není v zájmu obecného dobra občanů naši země, zda podle ní v budoucnu žít chceme, či nikoli. Pokud ano, proboha, schvalme ji! Pokud ne, odmítněme ji stejně důrazně, jako bychom ji schválili, kdyby v našem zájmu byla. Bez zábran, bez výčitek, beze všeho.  

Skutečným pánem našich státních úředníků jsou a mají být občané vykonávající svou moc prostřednictvím svých zvolených zástupců a své ústavní vlády, nikoli transnacionální progresisté. A naši úředníci si toho mají být vědomi a mají se podle toho chovat. Za svůj úkol nemají považovat vnucování názorů svých kamarádů, kolegů a soudruhů v nadnárodních výborech, radách a komisích našim občanům, parlamentu a vládě, nýbrž vnucování názoru našich občanů, parlamentu a vlády nadnárodním tělesům.

Pokud se jim to povede, klidně budeme světoobčany, neboť svět přijme za svůj náš názor a zájem. Pokud však nikoli, žádnými světoobčany nebudeme. Budeme Čechy a Evropany, a to stačí.

Má-li být cenou za světoobčanství a globální konsensus kompromis mezi hodnotami a zájmy našimi na straně jedné a „hodnotami“ a zájmy Libye, Saúdské Arábie, Číny či Zimbabwe na straně druhé, o žádný kompromis a ani konsensus nestojím. Budeme si žít podle hodnot vlastních a ve světle zájmů našich; a když si (třetí) svět bude chtít žít jinak, klidně ať si žije.

Po svém a za své!

Publikováno na www.ceskapozice.cz 28.1.2011.