Osvětimská pravda o gulagu a socialistický hnus prvního máje
V nedávné době jsme byli svědky řady pompézních „oslav“ připomínající šedesát let od osvobození „Arbeit macht frei“ campusů národního socialismu. Houfy nejspíše rudozelených socialistických gaunerů z celého světa se zde předháněly v rozpitvávání svého sionistického komplexu. Skrytí kvazibolševici si opět mohli s úsměvem oddechnout, explicitní bolševici si pak uspořádali celosvětový kongres o socialistické budoucnosti.
To třeba takové gulagy měly prostě smůlu – ty nikdy osvobozeny nikým nebyly… tudíž ani nikdo nic o nich pořádně neví. Ale jak říkali soudruzi – „práce“ šlechtí a osvobozuje! A tak se prostě pracovalo a pracovalo. A zatímco každý průměrný socialista jen velmi těžce může židům někdy odpustit holocaust, tak Solženicynovi, narušiteli socialistické pracovní „morálky“, neodpustí žádný nikdy!
Celé to však ukazuje na jednu věc. Zatímco každý normální člověk slaví prvního máje jako lásky čas, tak svátek „práce“ může oslavovat jen socialista nebo masochista. To není ale náhoda. První máj dneška v podání komunistů, socialistů a neonacistů je postproletářská ubohost a nechutné fetišistické gesto v duchu socialistických hesel: „arbeit macht frei“ či „čest práci, soudruhu“.
Národním a bolševickým socialistům sloužila „práce“ vždy především jako ideologická propaganda. Člověk je pro socialisty především jen „pracovní činitel“. Hitler, komunisté či dnešní „umírnění“ socialisté prakticky neustále vzývali a vzývají plnou zaměstnanost či permanentní boj s nezaměstnaností… Přitom jedinými místy lidské historie, kde socialisté dokázali pracovní místa vytvářet, byly pouze koncentrační a pracovní tábory. V ostatních směrech lidskou produktivní činnost vždy nějakým způsobem pouze destruovali a stále ještě destruují.
Naprosto nechutné je proto sledovat komunistické chvalozpěvy během prvního máje a výročí konce druhé světové války. Taková Osvětim je pro komunisty neskutečným očistcem, který vrhá všechnu špínu pouze na národní socialisty. Všimněme si, že v průběhu těchto oslav je „přeosvětimizováno“, ale takové gulagy či třeba Ribbentropa s Molotovem nikdo moc nezmiňuje. A to říkám přesto, že skoro půlka mých příbuzných prošla přímo Osvětimí s tím, že už se nevrátila. Jako by se na Sibiř nikomu s věnci nechtělo…
Jako by se neviděla historická pravda národně-bolševické dvouhlavé saně se socialistickým kořínkem. Pravda se musí vždy pojmenovat v celé své šíři. A právě osvětimský syndrom je pro socialisty velice příhodný. Ostatně už Stalinovi a většině národních a bolševických socialistů té doby muselo být zřejmě vcelku jasné, že nebýt holocaustu, těžko by mohli rozšiřovat své impérium. Ovšem není se moc čemu divit. Když někdo z principu trpí zoufalým nedostatkem elit, o to více si pak užívá jejich zotročování a zpracovávání… První máj v podání socialistů je proto spíše oslavou vlastního komplexu své intelektuální bídy.