Historie naučila Čechy držet hubu a krok. Proto se stává naší ikonou, kdo jde proti proudu. Běda však, kdyby se Hus nenechal upálit, Žižka se vzdal a Havlíček Borovský začal psát oslavné verše na Habsburky. Tichošlápkům bývá s pochopením odpuštěno, kajícníky nebo pacifikované však stihne vždy pohrdání. A mohou se tvářit jakkoliv zodpovědně, státnicky a realisticky. Od hrdinů neočekáváme lavírování a pragmatický realismus, ale velké činy.

Do této siruace se dostal prezident Klaus. Historie mu neodpustí, jestli po svém nasazení couvne. Náznaky nepevnosti jsem bohužel zachytil v posledním rozhovoru prezidenta pro LN. Přílišné taktizování a rozbředlá prohlášení si oponenti rádi vysvětlí jako kapitulantství.

Přitom se vše vyvíjelo pro jeho - a přiznám se, že i pro mou věc - tak dobře. Taktice, založené na Benešových dekretech, občané porozuměli lépe než akademickým sporům o nečitelnou Lisabonskou smlouvu. Prezident získával postupně na svou stranu - troufnu si říci - většinu občanů.

Tento zásadový postoj a rostoucí podpora českých občanů přiváděla evropanské politiky v orgánech EU k zoufalství a zuřivosti. Tak pěkně si naplánovali obejitím referend a pacifikací Irů další postup centralizace - a on jim někdo ty bábovičky pošlapává. A považte, ani dopředu naplánované termíny nechce respektovat!

Není třeba opakovat všechny výhružky, výpady a urážky, směřované nejen na naši hlavu státu, ale i na Čechy obecně. Zvláště se předváděli již tradičně Sarkozy, Kouchner, Cohn-Bendit, Leinen či Pöttering, ale také nově někteří další europoslanci a dokonce i švédské předsednictví EU. Švédská ministryně pro evropské záležitosti Cecilie Malmströmová udrolila: „Všechny členské státy musí smlouvu ratifikovat." Uff! To by ani Brežněv nevypustil veřejně. Dosud jsem myslel, že má jít o svobodnou dohodu 27 zemí, nikoliv o direktivu.

Všechny, kdo žehrají - byť oprávněně - na úroveň naší politické scény, bych chtěl vyvést z naivity poukazem na chování a jednání oněch evropanských politiků. Myslím, že takového egoistického, zakomplexovaného a mstivého tajtrlíka, jako je ten manžel Bruniové, nebo takového všeho schopného floutka, jenž se podílel na vyvražďování Srbů na prodej orgánů, u nás přece jen nemáme. Velké státy generují zákonitě i větší zvrácenosti a horší lumpy a běda, dovolíme-li jim ještě expanzi jejich moci. (Dne 5. 4. 2008 jsem napsal článek: http://streit.blog.idnes.cz/c/30976/Ani-ten-bordel-neumime-svetove-nastesti.html).

Velice taktické také bylo, že Klausův tajemník Jakl byl papežtější než papež - tedy než prezident samotný - a tím zlepšoval Klausovu vyjednávací pozici. Karta se začala obracet také u postoje Slovenska, kde Fico najednou shledal i nebezpečí pro vlastní zemi. A kdyby neviděl ty maďarské signály, kdy i oficiální maďarští představitelé už o Slovensku hovoří jako o Horní zemi, musel by být slepý.

U nás se zase provalilo usnesení vlády 471 z roku 2007, usvědčující Topolánka, Schwarzenberga a Vondru ze lži, když tvrdili, že vláda o obavách z přijetí Lisabonské smlouvy, včetně Listiny práv a svobod jako její nedílné součásti, nikdy nejednala. Lidé také pochopili, že kdyby i poslanci neměli obavy, nepřipojili by k souhlasu s Lisabonskou smlouvou zároveň doprovodné usnesení, podle kterého smlouva nemůže revidovat poválečné uspořádání Československa a zpochybňovat Benešovy dekrety.

Tohleto usnesení si však po ratifikaci „Lisabonu" můžeme strčit za klobouk, protože takto vzniklé mezinárodní závazky mají vyšší právní sílu a Soudní dvůr EU jimi nebude vázán. Nádoba falše, lží a kolaborací začala přetékat a potápět ratifikaci.

Na našich hranicích nestojí tanky jako za Beneše, nejsme obsazeni jako za Dubčeka. Hranice Václavu Klausovi také nehrozí. Jen vzteklí Barroso a Sarkozy začínají ztrácet nervy. Dobré je, že jim spadla maska a můžeme si dopředu ověřit, jaká „demokracie" nás v jejich objetí čeká. Proto by měl prezident Klaus vydržet a nespokojit se s nějakou „irskou vějičkou". Trumfy má na své straně, pokud si je sám nevyrazí z ruky.

I kdyby prohrál tím, že by byl „Lisabonem" převálcován - obejit nebo odstaven, tak pokud by „nevyměkl", stal by se ikonou nejen českých konzervativců a autentické pravice, ale i vlastenců v celém spektru voličů. Nemohl by prohrát. Jako oběť intrik by po skončení prezidentury vyhrál - se stranou, již by si zvolil - příští volby a mohl by tak sjednotit pravici. To by ovšem neplatilo, pokud by ztratil důvěryhodnost kapitulantstvím. Takového už tam máme. Jmenuje se Topolánek.

Srdnatý prezident by si získal respekt i u svých odpůrců, ale také důstojné místo v historii. Bát by se nemusel ani o další zaslouženou kariéru. Ustoupí-li však, úctu svých oponentů nezíská a přitom ztratí respekt svých příznivců. I můj.