Opět za to může Lisabonská smlouva. Ač je postoj Václava Klause pochopitelný a srozumitelný větší polovině obyvatelstva, existuje velký tlak na jeho konečnou ratifikaci tohoto obživlého dokumentu, který ubírá všem členských státům jejich pravomoci a dělá ze svrchovaných států pouhé regiony.

Pokud se bude Václav Klaus zdráhat podepsat kapitulační dokument, chce Fischerova vláda pohnat prezidenta před Ústavní soud kvůli vymezení pravomocí. Dočasná úřednická vláda, jejíž premiér bez ohledu na fakt, že Ústavní soud má teprve zkoumat kompatibilitu Lisabonské smlouvy s českou Ústavou, slibuje v Evropě, že Česko dokončí ratifikaci do konce roku (asi má premiér Fischer už zprávu o tom, jak bude znít výrok Ústavního soudu) chce, aby soud vymezil prezidentovi časový úsek, do kdy je povinen ratifikovat mezinárodní smlouvu nebo ho tohoto práva zbavit a přenést ratifikaci na parlament nebo vládu.

Je to další z nátlakových akcí, jak uvést v život Lisabonskou smlouvu za každou cenu. Má snad být prezident opravdu jen loutka? Zastánci superstátu tvrdí, že prý jde Václav Klaus proti přání pěti set milionů lidí. Jenže pro jistotu kromě Irska, kde to je povinné, se lidí raději nikdo neptal. Jak by asi dopadla referenda ohledně přemalované Euroústavy si dokáže každý představit.

Prezidentovy námitky a otázky Ústavnímu soudu mají poměrně závažný charakter. Soudci Ústavního soudu by podle prezidenta Klause měli jednoznačně sdělit, zda zůstane česko po schválení Lisabonské smlouvy svrchovaným státem.

Vezměme si na pomoc encyklopedii:
Svrchovanost (též suverenita) je právo vykonávat neomezeně moc na území státu, které náleží každému nezávislému státu. Svrchovanost znamená, že politický subjekt (například stát, kraj, obec, někdy občan) rozhoduje s konečnou platností a závazně o svých záležitostech.

Ústavní soud již dříve přišel s termínem sdílená svrchovanost, což je samo o sobě nesmyslem a protimluvem. Svrchovanost buď je anebo není. Neexistuje žádná částečná svrchovanost. Přitom právě tato otázka má zásadní význam, zda si budeme i nadále rozhodovat o svých záležitostech anebo nám bude diktovat nějaké centrum.

S tím jsme si již za dob totality a RVHP užili víc než dost. Bohužel, Evropská unie je na cestě k obdobě RVHP. Již nyní pomocí různých dotací, pobídek, kvót, dodatečných cel a systémem různých pokut určuje kdo bude co vyrábět, kolik čeho smí dovézt (aby nemusel platit clo a pokutu). To je zcela nepřípustný zásah do ekonomik členských států, které ač spolupracují, musí si vzájemně konkurovat.

Pokud nebude žádná konkurence, dopadne to v EU podobně jako v RVHP - zaostalé výrobky, které nikdo nebude chtít. EU má v tomto ohledu velký bič na "neposlušné". Stačí určit kvóty na klíčové výrobky a produkty a EU může snadno hospodařství členského státu srazit na kolena. Česko si zažilo příklad s cukrovary, kdy byl prakticky cukrovarnický průmysl u nás zlikvidován.

Ale zpět k Václavu Klausovi. Prezident má několik pravomocí, které nikdo jiný u nás nemá a je to jedině dobře. Vždyť k čemu by nám byl na postu prezidenta panák, který nesmí nic jiného než se usmívat do kamer, pokládat věnce k hrobům a všechno poslušně odkývat?

V této chvíli se tedy rodí plán, jak prezidenta republiky odstavit od ratifikace. Dokonce se proslýchá, že se spřádají plány, jak jej zbavit funkce, aby nemohl Evropě "škodit" (výborně, Orwellova předpověď se naplňuje). Tady vůbec nejde o Václava Klause, ale o úřad prezidenta, který bychom měli ctít jako úřad hlavy státu. Nebudeme-li mít úctu k tomuto postu, pak nemáme úctu k našemu státu.

V Evropě se uvažuje o další možnosti. Že EU už bude konat, jako by Lisabonská smlouva českou ratifikací prošla a nám by byl poskytnut čas, abychom to co nejdříve splnili. Zkrátka, aby EU od začátku ledna jela podle nových pravidel a my dodali souhlas o něco později. Ale prý nebudeme mít čas tak dlouho, zaznívá ze Švédska, aby se náše ratifikace opozdila tak, aby mezitím proběhly v Británii volby a uskutečnilo se plánované referendum, ve kterém by byl Lisabon opětně odpískán.

Vždyť přeci jedině Klaus stojí v cestě přání pěti set milionů Evropanů, tak proč tedy takový strach? Anebo že by snad všech pět set milionů obyvatel členských států EU za Lisabonem nestálo? Už jen tetnto fakt dává najevo, že onen dokument zvaný Lisabonská smlouva, i když by se spíše hodil termín remasterovaná Euroústava, je dělán jen pro politické elity a je de facto namířen proti těm, jejichž jménem se elity ohánějí.