Miloš Melčák má do Ludvíka Jána daleko a určitě neskončí perzekvován jako onen knižní a filmový hrdina. Nutno však dodat, že jeho stížnost k Ústavnímu soudu vyvolala všeobecné zděšení a není to nepodobné kolotoči, který nastal po nevinném Jánově pohledu z brigády.

Stejně jako mnoho dalších jsem v první okamžik jen nevěřícně kroutil hlavou. Když už byla nesmyslně odvolána vláda a hlavní viník jejího svrhnutí ztratil odvahu převzít zodpovědnost, když už byl pracně domluven termín předčasných voleb, což stálo všeobecně hodně úsilí na všech stranách, přijde zhrzený poslanec a svou stížností vše zpochybní.

Jenže pak jsem se musel začít smát. Stejně jako Kunderův hrdina i Miloš Melčák "spáchal" takřka dokonalou, byť tragikomickou pomstu. Pomstil se úplně všem a své bývalé straně asi ze všech nejvíc. Vraťme se do roku 2006, kdy proběhly volby a ČSSD přicházela stále s novými  a absurdnějšími požadavky.

V této situaci podle socialistů a jejich příznivců dva uplacení poslanci "zradili" a dali svou důvěru vznikající druhé Topolánkově vládě. Důkazy z korupce se nikdy neobjevily, ba dokonce ani náznaky, pokud nepočítáme Rathovy paranoidní výkřiky o milionech v igelitkách.

Melčákovo parteV té době oba "přeběhlí" poslanci, Melčák a Pohanka, prokázali ohromnou osobní statečnost, když se vzepřeli stranickému diktátu a hlasovali tak, jak jim to Ústava přikazuje - podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Dehonestace, obviňování ze ztráty soudnosti a zdravého rozumu, zastrašování, výhrůžky, úlisné sliby, pohrdání, ba i billboardy v podobě parte se objevily.

Socialisté dělali vše možné i nemožné, aby se obě "zatoulané ovečky" vrátily zpět do stáda. Nakonec následoval pro Miloše Melčáka vyhazov ze strany, ač patřil mezi dlouholeté členy. Zkrátka udělal něco proti předsedissimově vůli, což se u socialistů nenosí, neomlouvá a hlavně neodpouští, a tak za to musel pykat.

Miloši Melčákovi muselo být jasné, že je z něj politická mrtvola. Do ČSSD se už vrátit nemohl, i když by ho zcela určitě socialisté uvítali s otevřenou náručí, aby ho následně uklidili někam na trestnou lavici, odkud by nemohl snad až zfanatizovanému paroubkovskému vedení škodit.

Pokud by skutečně za Melčákovou důvěrou Topolánkově vládě stála nějaká dohoda s vládními stranami, nemohla by odměna přijít, protože by se tím vše provalilo. Paradoxní je, že Miloš Melčák a Michal Pohanka udělali pro vizi socialistů víc než celé Paroubkovo vedení, které torpédovalo jeden vládní návrh za druhým, byť šlo io věci, které sami socialisté prosazovali.

Ve vládních návrzích zákonů i v mnoha vládních krocích musely být zohledněny požadavky Melčáka a Pohanky, protože na těchto hlasech záviselo, zda návrhy vůbec projdou. Melčák a Pohanka tak de facto suplovali paroubkovské vedení socialistů a prosadili do vládních návrhů i mnoho věcí, které měla ČSSD ve svém programu.

Jedinou odměnou mohlo být pro Miloše Melčáka klidné dožití mandátu v parlamentu, ale to mu socialisté ve spolupráci s několika vládními poslanci překazili. Melčákovu stížnost Ústavnímu soudu tak lze chápat jako pořádné bouchnutí dveřmi a pomstu všem.

Už když za dob druhé Klausovy vlády došlo k podobné dohodě o zkrácení volebního období, konstatoval jeden z politiků, že jde o "prasárnu", která nemá oporu v Ústavě. Nyní, po nějakých dvanácti letech se situace opakuje.

Dvanáct let je dostatečně dlouhá doba na to, aby politici udělali konečně pořádně nějaký zákon, který by umožnil Sněmovně, aby se při podobné situaci mohla rozpustit. Na rozdíl od Jiřího Paroubka si ale nemyslím, že by z tohoto procesu měla být vypuštěna hava státu. Úkolem prezidenta je, aby se v podobných situacích snažil s politickými špičkami najít řešení, takže by logicky měl mít právo kontrasignovat takové rozhodnutí Sněmovny.

V nynějším hledání, jak z této šlamastyky ven, mne zaujal návrh Václava Havla, že by mělo zároveň dojít k úpravě, aby se předešlo povolebnímu patu. Dlouhodobě si myslím, že by řešením mohl být "bonus pro vítěze" v podobě křesel navíc. Od roku 1996 se náš stát potýká se slabými vládami, které operují s těsnou většinou anebo jsou dokonce menšinové. Za této situace nemůže vůbec žádná politická strana provádět svou vlastní politiku a strany jsou následně obviňovány z neplnění slibů.

Někdy jde o sliby nereálné a populistické, jindy o sliby rozumné, ale v každém případě mnoho předvolebních hitů vezme za své při koaličních vyjednáních. Ale vraťme se k Miloši Melčákovi. Jeho stížnost je v mých očích skutečně pomstou všem a nejvíce jeho bývalé straně za všechna ta nařčení a dehonestaci.

Stačí se podívat na předvolební kampaň. Oranžovo, kam se podíváš. Až zase páni z Hybernské přijdou s tím, že je kampaň stála nějakých padesát milionů, nezaslouží si nic jiného než výsměch. Politické strany už v kampani utopily desítky až stovky milionů, socialisté podle zaplevelení republiky plakáty, billboardy, inzeráty, vlaky a dalšími zbytečnostmi snad tolik, co všechny ostatní strany dohromady. Pokud skutečně dojde k odkladu voleb třeba o dva měsíce, jsou to peníze vyhozené komínem.

A tak nevím jak vy, možná jste rozhořčeni, možná zuříte, možná je vám to jedno, ale já se docela obstojně bavím nad tím, jak jeden jediný člověk dokázal vnést chaos do stranických sektretariátů a jak dokázal doslova zničit bohorovnost politiků při zneužívání Ústavy.