Netvrdím, že všechna opatření, která socialisté navrhují jsou úplně špatná, ale většinu tvoří právě populistické sliby, jejichž jediným efektem je skokový nárůst zadlužení státu bez jakéhokoli pozitivního dopadu na ekonomiku a řešení krize.

Socialistická hesla se jen hemží slovy "zvýšíme", "přidáme", "dáme", "zabráníme", ale už neříkají, kde na to vezmou. Pravda, dva zdroje už uvedeny byly - milionářská daň a dividendy ČEZ. Jenže ani jedno není spásonosné řešení a rozhodně nemůže zaplácnout díru do státní pokladny, kterou socialisté chtějí udělat.

Vezměme si jen slibované třinácté důchody. V dnešní době každé plošné zvýšení důchodů o stokorunu měsíčně znamená zvýšený roční výdaj ve výši cca tři miliardy korun. Slibovaný třináctý důchod činí výdaj šesti miliard.  Socialisté se Škromachovými ústy ohánějí tím, že jde o jednorázovou "drahotní" kompenzaci.

Hezké, ale v době krize ceny stagnují popřípadě i klesají. Důchodci mají svůj příjem jistý, důchody patří mezi mandatorní výdaje a ročně na ně jde přes tři sta miliard korun, tj. zhruba třetina státního rozpočtu. V daleko horší situaci jsou zaměstnanci, kteří svými daněmi na důchody přispívají. V momentě, kdy takový člověk přijde o práci, stává se z něj místo přispěvatele pobíratel dávek. Ani tady ale socialisté nezahálejí a slibují lidem bez práce zvýšení a prodloužení dávek. Kde na ně chtějí vzít ale už radši neříkají.

Socialisty navrhovaná milionářská daň má podle socialistického "finančního experta" Bohuslava Sobotky přinést do státní pokladny přibližně pět miliard korun. Hezké, ale za předpokladu, že se tato daň skutečně vybere. Každý snadpamatuje doby nedávné, kdy každý slušně vydělávající člověk a firma měli daňového experta, který jim optimalizoval, rozuměj anižoval, daňové výdaje.

Navíc není dnes nic jednoduššího než firmu papírově převést do finančního ráje a neplatit ze svého podnikání České republice nic. Spočítal si exministr financí, zda i v takovém případě vydojí stát pod vedením socialistů pět miliard z milionářů?

O čem se socialisté raději ani nezmiňují je zdravotnictví. Díky regulačním poplatkům bylo ve zdravotnictví ušetřeno téměř deset miliard, které mohly být použity na léčbu těžce nemocných nebo na finančně nákladné operace, bez nichž by takto nemocní měli pramalou šanci přežít.

Socialisté tím, že odmítají třicetikorunový poplatek dávají najevo, že je jim lidský život naprosto lhostejný. Stále se ohánějí solidaritou, ale pokud na samotnou solidaritu (a regulační poplatky ničím jiným ve své podstatě nejsou), staví se proti. Na tomto místě ale nutno přiznat, že se socialisté trochu svého striktního postoje zalekli a nyní slibují zrušení poplatků, což by ale měly vykompenzovat vyšší doplatky za léky, které opět zaplatí chronicky nemocní a ti, kteří si platí drahé léky a chtějí zachovat poplatky za lůžko v nemocnici. Přesto je velice pravděpodobné, že dojde k úbytku financí ve zdravotnictví a výpadek pravděpodobně nebude nijak vykompenzován.

Socialisté rovněž prosazují šrotovné, prý máme být solidární se sousedním Německem. Ze všech zemí, kde bylo šrotovné zavedeno se ale výsledek projevil jen v sousedním Německu a to především proto, že se Němci mohou dovolit koupit auto třeba české výroby podstatně laciněji než našinec v tuzemsku. U nás půjde jen o vyhození peněz, které nebudou mít na krizi žádný vliv. Možná že se podaří krizi v automobilovém průmyslu oddálit o dva tři měsíce, protože náš automobilový trh není tak velký a jen málokdo si může dovolit koupit nový vůz s tím, že mu stát na nákup vozu přidá jeden měsíční plat.

Podle ekonomů z každé koruny utracené domácnostmi mizí v zahraničí třicet až čtyřicet haléřů. Podpora přímé spotřeby je tak pro stát nerentabilní. Daleko lepší jsou investice do vzdělání, infrastruktury a zaměstnanosti, ale to bychom chtěli po socialistech příliš. Ti totiž berou státní finance jako zdroj úplatků pro voliče, kteří jim za třicet stříbrných dají svůj hlas ve volbách.

A to už raději ani nezmiňuji další nápady jako zvýšení rodinných přídavků a jejich plošné vyplácení, zvýšení porodného, zvýšení snad všech možných výdajů. Pokud by se měly všechny tyto socialistické nápady realizovat, pak by to znamenalo razantní zvýšení státních výdajů a možný pád do dluhové pasti.

Už dnes právě díky socialistickému osmiletému zadlužování platíme ročně 50 miliard jen na úrocích z dluhů. Vlivem celosvětové krize a propadu státních financí budeme platit o dalších cca 15 miliard ročně víc. V případě realizace socialistických slibů by se úroky mohly zvednout o dalších deset až patnáct miliard, a to ještě podle střízlivých odhadů. Tak bychom se mohli dostat až na osmdesát miliard ročně jen na úrocích.

Podle socialistických plánů jsou dlouhodobým cílem vyrovnané veřejné rozpočty. Bohužel jaksi socialisté zapomněli dodat o jaký časový horizont se jedná. Podle snahy nekontrolovatelně zadlužit stát mandatorními výdaji (a to určitě socialisté ještě opráší letitý slib snížení věku pro odchod do důchodu) by mohlo jít přibližně o dvě stě let. No, nevolte je.

Dnes jsem si povšiml socialistického billboardu s textem, že je normální zastat se slabšího. K tomu už nebylo připojeno obvyklé heslo "jistoty a prosperita". Prosperita se socialistům nějak vytratila a byla nahrazena nadějí. A opět vyvstává otázka o jakou naději má jít. Naději na lepší budoucí? pak by neměli socialisté tak tlačit na masivní zadlužení státu. Anebo snad jde o naději, že jim opět voliči skočí na špek a dostanou socialisty ke korytu?

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz