Organizace Spojených marodů?
Tak jako koroze prostupuje postupně železem, jsou i lidské instituce vystaveny postupnému úpadku. Zdá se, že tu panuje přímá úměrnost: čím je taková instituce mohutnější, vyžadující složitý byrokratický aparát, tím je i její chátrání nabývá astronomických rozměrů. Na našem kontinentu to můžeme názorně pozorovat na kdysi slibné evropské integraci někdejšího Evropského hospodářského společenství postupně ústící do dnešní superbyrokratické Evropské unie.
O něco málo letitější je i mamut Organizace spojených národů. Rezaví zdatně zhruba od druhé poloviny padesátých let, kdy nově vznikající státy z bývalých evropských kolonií zaujaly svá místa v mannhatanském kolosu budovy OSN. S časovým odstupem je čím dál víc zřejmé, že značná část dekolonizovaných zemí snadno podlehla pokušení socialistických projektů podle sovětského mustru. Ostatně cesta tzv. osvobozeneckých hnutí byla lemována sovětskými poradci a zbraněmi. Zvláštní školící střediska v SSSR a přidružených zemích vyráběla osvoboditele na běžícím pásu. (U nás Univerzita 17. Listopadu).
Zmiňme se ještě o „hnutí nezávislých zemí“ jako byla Indonézie, Egypt, koketovala s ním Indie a ideologicky se zde snažil vévodit jugoslávský Tito. Všechny tyto projekty dostávaly znamenitou podporu na půdě OSN. Končily – a končí ve velké většině v chaosu korupce, lokálních válek genocidního charakteru s všudypřítomným hladem a infekčními chorobami, tedy jevy nevídanými za doby koloniálního panství.
Vzájemná podpora těchto novodobých uzurpátorů na půdě OSN je smutným faktem. Vzpomeňme na podporu palestinských teroristů, etiopských marxistů svrhnuvších nejstarší nezávislý státní útvar na světě, trapnému přihlížení na intervenci Castrových vojáků v Angole atd, atd…
Zatímco Afrika se podobá vypleněnému spáleništi, byrokratický kolos OSN jen kvete. A je jen příznačné, že pro samé organizační záležitosti její generální tajemník zareaguje na tsunami jako jeden z posledních světových vůdčích osobností. Náš občan si může snadno udělat svůj úsudek o aparátu, jemuž může předsedat někdo takový jako Kavan. Zkrátka: po šedesáti létech existence této kdysi nadějné instituce vidíme neklamné známky úpadku. Vážně ji už nebere nikdo, ať už z mocných, nebo z bezmocných zemí světa.