Musel by mít totiž zakázáno mluvit. V poslední době mě zaujalo jeho vyjádření, že vláda by měla brát velmi vážně požadavek miliardáře Lakshmi Mittala, jenž se jměním v desítkách miliard dolarů se pohybuje v tabulkách nejbohatších lidí světa na pátém až osmém místě, aby mu stát přispěl v desítkách miliónů korun na mzdy zaměstnanců, které musí nechávat vzhledem k poklesu poptávky doma za 70% výdělku.

Firma ArcelorMittal tohoto magnáta měla ještě loni zisk 30 miliard korun. Jeho mluvčí ovšem zpupně do kamer prohlašovala, že akcionáři přece nebudou platit sociální poliku státu. To jistě ne, ale vlastní zaměstnance snad ano. Jestli je nebude firma dlouhodobě potřebovat, stejně je od propuštění nezachrání nic, protože formální zaměstnanost je ekonomický nonsens. A jestli je nepotřebuje pouze krátkodobě, nevyplatí se firmě propouštět zaměstnance a hradit jim odstupné, když by je mohli zase potřebovat. Je to však jejich rozhodnutí a jejich náklady.

Je nepochybné, že po vyčerpání příspěvků od státu by firma stejně zaměstnance propustila, jestliže pro ně nebude práce. Není tedy třeba si hrát na schovávanou a platit sociální dávky prostřednictvím miliardáře. Spíš je třeba zvážit antimotivační nastavení těchto dávek, zvýšit mobilitu pracovních sil a jejich zainteresovanost pracovat a v neposlední řadě se podívat, zda vysoké odvody zaměstnavatelů nebrzdí zaměstnanost. Chce to systémové řešení, ne výpalné nejbohatším.

Ze stejné kategorie je Paroubkův boj za šrotovné, které jsou darem automobilkám, které po vyčerpání předstihu poptávky stejně budou muset omezovat výrobu. Proč by se všichni plátci daní měli skládat na polštář, který automobilky využijí stejně k útlumu nebo k přenesení výroby do zemí s nižšími výrobními náklady? Šrotovné by měly platit buď automobilky, nebo by se měly bez lavírování šrotovat přemrštěné kapacity těchto montoven. Vyhlídka na odbyt ve výši předchozích let je nulová.

Hlavní je, že stát opravdu, ale opravdu na takové nesmysly vzešlé z tohoto sexymozku nemá. Zadlužení státu je varovné.Vždyť už všichni dlužíme přes 100.000 korun na osobu, a to vč. starců a dětí. Alarmující je však strmý růst dluhů, nákladů na ně, a to za benevolence zodpovědných. Měli by si uvědomit, že tváří v tvář krizi, která teprve na nás dolehne, jde o zločinný hazard s osudem státu a jeho obyvatel.

Paradoxní je, že Paroubek chce miliardářům v hutích a automobilkách přisypávat na úkor zadlužování, ale milionáře chce oškubávat progresivními daněmi. Uvědomme si, že těchto lidí je pár, takže státní rozpočet nezachrání, navíc příjem nad sto tisíc měsíčně v superhrubé mzdě má do bohatství velmi daleko.

Takže jde jen o populismus. Miliardáři, to jsou vzdálené hězdy a celebrity, o nichž čtou lidé v novinách. Zatímco milionáři, to jsou ti třídní nepřátelé, kteří všechno jistě nakradli a je třeba je potrestat. Davu je třeba předhodit vinníky za hloupost těchto populistů. Vždyť vzpomeňme na účinkování Paroubka na pražském magistrátu (První městská banka, devízové operace). Oni dobře vědí, že je může u koryta udržet jen závist. Takže je třeba vyrobit co nejvíce zbídačených závistivců, jimž bude Paroubek „pomáhat".

Ale kdo to doparoma bude platit?!!! Taková nadace, aby se s tím mohl Paroubek vypořádat jako s první manželkou, ve světě neexistuje. Existují jen finančníci, kteří nám za účelem svého zisku půjčují peníze. Zatím...