Tento pán si zřejmě usmyslel, že pořad má býti veřejným lynčem starostky Řápkové, neboť si dovolila chtít po několika obyvatelích města, aby zaplatili své dluhy. On i Michael Kocáb přikládali do kotle hlavně tvrzením o nespravedlivé výši pohledávky, která se navýšila o poplatek exekutorovi, řádově 6 – 9 tisíc Kč, čímž prý docílí totální chudoby postižených a přinutí je ke kriminální činnosti při shánění žvance, neb oni by jinak pokapali hlady a jiným způsobem si na obživu vydělat neumí a nemohou.


 

Pomineme-li nesmyslnost tohoto obvinění, které by mělo směřovat spíše k našemu zákonodárnému sboru, jež věnoval exekutorům prakticky neomezenou moc nad dlužníkem a také stanovil výši jejich odměn, dopouštěli se oba pánové i dalších naprosto podpásových ataků, které vyvrcholily ve chvíli kdy Urban chtěl jít podat starostce ruku a musel předem vědět, že po snůšce lží a polopravd na její hlavu tato jistě jeho pravici nepřijme.


 

Vše začalo dojemným příběhem svobodné matky, která pro nedoplatek 420,- Kč přišla asi o dvacetinásobek peněz. Na tomto příběhu chtěla přítomná terénní pracovnice sociální služby ukázat krvelačnost a nelidskost paní Řápkové. Bohužel, pro různé pseudohumanisty, multikulturní pobírače grantů a vysavače eurofondů, ukázala jen nelidskost a krvelačnost současného systému řízení “sociálního” státu.


 

Starostka prostě jen postupovala v souladu se zákonem. Po několika výzvách bez reakce, kdy byla zřejmě možnost se domluvit na splátkovém kalendáři, při absenci jiných, levnějších, zdrojů k uspokojení pohledávky přišla kosa na kámen a došlo divadelnímu představení s exekutorem v hlavní roli.


 

Vzhledem k tomu, že zadluženost českých domácností stále roste, stejně jako počet nesplácených úvěrů, téměř geometrickou řadou a v době celosvětové hospodářské krize nelze čekat než další gradaci tohoto fenoménu, potká se brzy s problémem exekuce poměrně nezanedbatelná část naší populace. Při současně nastavených pravidlech výkonu rozhodnutí bude možná dosti těsno pod mosty i v jídelnách Armády spásy.


 

Co nám ovšem chtěl říci Jan Urban a Michael Kocáb? Nepodivovali se nad absurditou exekutorstánu zvaného ČR, ale nad tím, že si někdo dovolil vyžadovat dodržování pravidel po lidech, co žijí ze sociálních dávek. Dokonce i nad tím, že moderátorka používala slovo nepřízpůsobiví, což prý je z Hitlerova slovníku. Zřejmě tedy žijeme ve státě, kde platí dvoje pravidla. Jedna pro občany, kteří od ukončení povinné školní docházky užívají štědré sociální sítě, či jsou pro bolesti zad v invalidním důchodu, druhá pak pro pracující daňové nevolníky.


 

Oba ochránci utiskovaných menšin by totiž měli mít nastudované i jiné příběhy. Takové, kde sice neasistují televizní kamery a nerouzpoutává se mediální humbuk, ale jsou o řád krutější. Příběhy lidí, kteří celý život dřou, snaží se vypořádat se stále nenasytnějším státem, příběhy lidí, kteří se nenechávají uplácet populistickým sociálním systémem, nestojí celý život s nataženou rukou před úřadem a možná jediná chyba v životě se pro ně stává fatální.


 

Takový je příběh jiné samoživitelky, ženy, která měla tu “smůlu”, že se jí podařilo poctivou prací vydělat na byt v osobním vlastnictví, který se však líbil jistému státem posvěcenému výběrčímu. Na dluhu 8 000,- Kč ji dostal takovým způsobem, že o onen byt přišla. Bez možnosti relevantní obrany. Bez milosti i s dětmi vystěhována. Kde byli pánové Urban, Kocáb a jejich spolky humanistů i s celým ministerstvem? Ona prostě nebyla z minoritní skupiny nepřízpůsobivých a nepřijela k tomu TV Nova. Takže ať si poradí sama. Nezajímavá kusovka. Občanka druhé kategorie.


 

Celé překřikování v pořadu Michaely Jílkové tedy vyznělo velmi smutně. Ministr Kocáb a jeho fanaticky zapálený přihrávač vzkázali národu: Proč vy hlupáci vlastně pracujete? Proč platíte daně? Proč posíláte děti do školy? Proč nekálíte na chodbách? Proč nefetujete, nehrajete automaty a proč nevysedáváte celé dny v nejbližší nálevně? Proč si nepřijdete jednou za měsíc pro sociální dávku a máte až do smrti vystaráno? Vždyť jen ti, co takto proplouvají životem jsou hodni našeho soucitu a pomoci. Ostatní ať makají a hlavně platí. Platí na tyto občany, které systém zařadil nad ostatní obyčejné smrtelníky. Udělal z nich nedoknutelnou kastu parazitů, kterým stačí umět jedinou větu:


 

To je rasová diškriminácija!”

 

Nadpis redakčně upraven