Často si při sledování televizních zpráv, či investigativních pořadů, musí člověk položit otázku: “Je tohle vůbec možné? Kdo schválil tento zákon, kdo vymyslel tuto nesmyslnou vyhlášku, kdo umožnil rozhodovat o životě našich spoluobčanů této amorální neschopné figuře?”


 

“Na prostej lid muší bejt přísnost,” praví klasik. My můžeme souhlasit s tezí, že pokud chceme žít v civilizované společnosti, musí existovat jakési zákonné mantinely, které určují hranice právního jednání, a které zabrání tomu, abychom se zde pro kus žvance neumlátili klacky jako v době kamenné. Co však je paradoxem naší éry? Tisíce zbytečných “politicko-úřednických úderníků”, kteří si dokazují vlastní důležitost a simulují nepostradatelnost vymýšlením nepřehledné byrokratické džungle, ve které se ztrácí poslední zbytky obyčejného selského rozumu a logických postupů.


 

Jistě jste již slyšeli o mnoha případech zničených životů lidí, kteří se dostali do sporu se státním aparátem. Málokdy mají vůbec nějakou šanci. Jsme svědky exekuce na vlastní dítě, kdy za asistence TV štábu musí policisté vytrhnout strahy šílenou plačící holčičku z náruče matky a odvézt ji kamsi do neznámého prostředí, byť třeba u biologického otce. Je dobrý zákon, který to umožňuje, je dobrý soudce, který toto nařídí? Jistě je zde i právo onoho táty, ale existuje jistě celá řada elegantnějších řešení, která by se nabízela, pokud by se odpovědní neschovávali za alibismus zákona.


 

Další podobné, těžko uvěřitelné, případy nám média servírují čím dál častěji. Někdy je člověk zlikvidován po stránce majetkové, někdy po stránce duchovní, někdy po obojí. Křesťanskou morálku desatera zde však nenajdeme. Těžko budete vysvětlovat řidiči kamiónu, který vozil jako zaměstnanec spediční firmy topný olej z Bratislavy, že někde seděl podplacený šmudla s falešným razítkem, měnící jediným pohybem ruky jeho náklad jako Kristus vodu ve víno. Těžko mu vysvětlíte, že bude muset tento zázrak nakonec zaplatit on, neboť zdanění motorové nafty je přeci jen malinko jiné. Kdo si dnes ještě vzpomene na tento netradiční postup státních orgánů v dříve velmi propírané kauze?


 

Dva příklady chodu státního aparátu, kterému každý platíme až 75% ze svého výdělku. (Princip plíživého okrádání daňových poplatníků jsem popsal již dříve v tomto článku. ) Necháme sebou za tyto nekřesťanské peníze stále takto orat? Valí se to na nás jako lavina. Kam až tedy může rozumný člověk ustoupit aniž by musel sám před sebou uplivnout, že se alespoň nepokusil?


 

Často se mně známí a kamarádi ptají, proč jdu s vlastním “ksichtem” do diskusí s anonymními chrliči pomluv a jedovatých slin. Že je to nerovný boj, který nikdy nemohu vyhrát a stejně svoje oponenty nepřesvědčím, ale ani nepřinutím se podívat na problém jinýma očima. Jistě, ale je to diskuse, ač možná poněkud nerovná (přál bych si, aby alespň jeden z oponicků našel tu odvahu vystoupit ze tmy), ale svobodná. Každý si pak může sám udělat názor o kvalitě argumentace a síle sdělené myšlenky.


 

Svoboda slova, a snad i pohybu, je totiž ten jediný hmatatelný výsledek sametové předávačky moci. Jsem za ni rád a velmi znepokojeně tedy sleduji poslední výplod našeho zákonodárného sboru. Pěti lety žaláře chtějí naši poslanci napříč politickým spektrem trestat novináře za zveřejnění odposlechů, které často mohou vést k odhalení kriminálního jednání, chtějí trestat uvedení jména u některých kauz, chtějí prostě zabránit další aféře Morava, Dryml nebo mediálnímu “humbuku” okolo kauzy Krakatice.


 

Vzácná a rychlá shoda tedy zavládla při projednávání textu mezi “znepřátelenými demokraty” občanskými a sociálními, bez námitek věčně rebelujících lidovců i zelených. KSČM si připsala politické body za zdržení se, neboť báťuška Falmer bystře odhadl dostatečnost hlasů od populárnějších stran a jistě se od něj brzy dozvíme, jak jsou dnes komunisté jediní zastánci lidských práv, stejně jako možná od absentujícího Jiřího Paroubka či “zdrženlivého” Davida Rátha.


 

Co přimělo Marka Bendu, aby se stal hlásnou troubou tohoto očividného anachronismu? Proč politik, který chce býti demokratem, předhazuje politické perly rudým ....? Čeho se pánové z parlamentu bojí? Máme jim věřit, že chtějí ochránit soukromí každého z nás, kterým se zaštiťují? Kolik kostlivců mají naši drazí (myslím tím, co nás stojí) politici ve skříni?


 

Je mnoho otázek, na které asi nikdy nedostaneme přímou odpověď. Schválením tohoto zákona však dává naše politická scéna najevo, že obyčený daňový poplatník je jen dobrý otrok sociálního státu, určený k tomu, aby platil a do ničeho nekecal. Že tu prostě existuje vyšší kasta lidí, kteří jsou si opět o něco rovnější, a proto si na svoje politické mechtle vynutí klid třeba i silou. Ti ostatní, nechť se s “neomezenými” možnostmi našeho zákonného rámce vyrovnávají v náručí exekutora nebo psychiatra.


 

Soudruh lidovec Pithart kdysi slyšel trávu růst, když se někdo jen náznakem odvážil poukázat na zvěrstva komunismu a počítal do toho i “mladická pochybení” bolševiků vyházených ze strany v roce 1968. Nyní slyším možná trávu růst já. Budeme si muset po socialistické krajské smršti s rukou v rudém kabátě, po evropském RVHP, po zaplacení všech daní, poplatků a odvodů ještě muset zvykat na pomalý příchod cenzora? Kam až můžeme ustoupit?