Lidská paměť je krátká, obzvláště u věcí, které si člověk pamatovat nechce. Není to tak dávno, kdy stát převedl na kraje nemocnice zadlužené až po uši. Přesněji v roce 2004. Tehdy ODS zvítězila v krajských volbách a jeden vysoce postavený socialistický člen a funkcionář prohlásil "když to vyhráli, tak ať si to vyžerou".

Převod zadlužených nemocnic na krajské vlády byl pomstou za to, že socialisté ve volbách neuspěli. Nastala tahanice, kdy se vláda ČSSD vůbec nechtěla podílet na dluzích, které nemocnice sužovaly, mnohdy byly dluhy daleko větší než hodnota celé nemocnice.

Nakonec se stát reprezentovaný vládou ČSSD uvolil a část dluhů uhradil. Tíha dluhů ale z většiny ležela na krajích. Poté, co byly některé nemocnice oddluženy nebo alespoň jejich zadlužení sníženo na únosnou míru, začaly kraje tyto nemocnice zčásti privatizovat a zčásti převádět na "eseróčka".

Nastal stav, který by se dal nazvat častečným zázrakem. V drtivé většině nemocnice začaly prosperovat, protože se zaměstnanci a managementy začali vůči nemocnicím chovat jako ke svému majetku. V našich socialistech hrklo a nastala velká snaha získat oddlužené a prosperující nemocnice zpět pod dohled státu, přesněji řečeno pod dohled socialistů, kteří si nepřipouštěli, že by mohli prohrát ve volbách.

A tak se zrodil plán na síť neziskových nemocnic. Tehdy ministr Rath přišel s nápadem, který snad nikde na světě nemá obdoby a který byl pro majitele nemocnic tak nevýhodný, až hraničil s hloupostí. Podle tohoto plánu by byla vytvořena síť nemocnic po celé republice. V těchto nemocnicích by byla zaručena úhrada za pacienty naší největší zdravotní pojišťovnou, VZP.

Součástí plánu bylo rovněž zlikvidovat konkurenci a ponechat pouze jedinou zdravotní pojišťovnu, právě VZP. Nemocnice, které by do této sítě nevstoupily by neměly garanci plateb od VZP, tudíž dotaženo do konce, v těchto nemocnicích by si pacient musel hradit vše zcela sám.

Rathova síť nemocnic by obsahovala nemocnice "státní" i privátní, ovšem za určitých podmínek. Tak například by soukomý vlastník nemohl rozhodovat o šíři poskytované péče, tu by dostal befelem od ministerstva, byť by to bylo pro nemocnice kdovíjak ztrátové a nevýhodné, třeba i neproveditelné. Soukromý vlastník by ani nemohl rozhodovat o platech svých zaměstnanců, opět by musel plnit příkaz ministerstva.

Zároveň by soukromý vlastník nemohl svobodně nakládat se ziskem. Vše by musel dát zpět do nemocnice, přičemž by nemohl ze zisku odměnit ty nejlepší zaměstnance. Pokud by se nemocnice dostala do ztráty, pak by za ztrátu nezodpovídal ten, kdo ji svými příkazy a zásahy způsobil (v tomto případě stát, potažmo ministerstvo), ale soukromý vlastník, který by musel ztrátu uhradit ze svého.

Člověk, který sám přiznal, že lže každý den a nevidí na tom nic špatného, vypouští do světa zprávu o tom, jak se v soukromých nemocnicích budou provozovat jen výnosné obory a zhorší se lékařská péče o pacienty. To je velký nesmysl.

Pokud by v kraji každý soukromý majitel nemocnice dělal například jen plastiky, tak by zaprvé došlo k velkému konkurenčnímu boji a zadruhé takových pacientů by stále víc a víc ubývalo. Každý soukromý majitel nemocnice naopak chce poskytovat co nejširší péči, protože pokud budou u něj pacienti spokojeni, budou se mu tam vracet. Každý dobrý hospodář ví, že bohatství se nedělá jen statisícovými položkami, ale převážně korunovými.

Kontroverzní dary pacientům, které ČSSD zavedla od nového roku po vyhraných krajských volbách, způsobily značné potíže. Třicetikorunový regulační poplatek dokázal během roku vydělat a ušetřit přibližně deset miliard korun. Pojišťovny mohly uhradit léčbu těžce nemocným lidem, kteří by jinak zemřeli. Ubyly fronty u lékařů, odkud zmizeli taky pacienti.

"Dar" středočeského kraje znamená, že si lidé svůj poplatek zaplatí stejně, jen s tím rozdílem, že z jejich peněz se například nebude dostávat financí na opravu silnic. Lékárny v krajských nemocnicích praskají ve švech lidmi, kterým je líto ceny dvou litrů mléka a hejtman chce spolu s nově jmenovanými řediteli řešit situaci přijmutím dalších zaměstnanců či úpravou lékáren na víc výdejních míst. Tito lidé si neuvědomují, že popkud výše daru přesáhne za rok tři tisíce korun, pak z něj musí odvést státu daň.

Kraj tak vysloveně mrhá penězi daňových poplatníků. Vždyť jen mzdové náklady na dalšího jednoho lékárníka a jednu pomocnou pracovní sílu v každé krajské lékárně bude znamenat výdaj tří milionů korun, to je částka, kterou by zaplatilo v základním třicetikorunovém poplatku sto tisíc pacientů.

Několikrát jsem již psal, že Rathem vyčleněných osmdesát milionů na celý kraj a rok rozhodně nebude stačit. Při jeho přístupu a řešení do všeho nalít státní či krajské peníze se může snadno ocitnout na dně prázdné kasy.

V této situaci chce dr. Rath získat pod krajské velení deset dalších nemocnic. Předpokládejme na chvíli, že se mu to podaří a socialistům se nepodaří prosadit celostátně zrušení poplatků. To aby si pan po funkcích bažící hejtman Rath zajistil ještě jeden krajský rozpočet, protože ten svůj promrhá jen na "dary".

Koneckonců je skvělé, že kraj získal takového hejtmana, který tvrdě brojí proti privatizacím ve zdravotnictví a sám nelení a jedno zdravotnické zařízení si zprivatizuje. Vždyť má podle něj být zdravotnictví neziskové, tak předpokládám, že ve svém zdravotnickém zařízení léčí pacienty úplně zadarmo. Nebo to tak není?

V každém případě hrozí, že prodané nemocnice by podle Ratha měly být "znárodněny" bez ohledu na to, kolik peněz do nich soukromí majitelé investovali, jak je zrekonstruovali a vybavili moderním lékařským zařízením.

David Rath by byl směšnou figurkou, pokud by neměl takovou moc. Na jedné straně člověk bažící po zisku, funkcích, moci a na druhé "lidumilný" revolucionář toužící zbavit majitele nemocnic jejich majetku. Pevně doufám, že mu jeho snaha nevyjde. Pokud ano, tak se vracíme do roku 1948.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz