Tato věta se zcela určitě zařadí mezi evergreeny, které doprovázejí kariéru sexymozku. Pravda, těch evergreenů je již v našich politických vodách poměrně dost, ale u žádného jiného politika se tolik perel v jeho výrocích nevyskytuje. Jiří Paroubek opět předvedl, jak zbytnělé je jeho ego a jak trpí syndromem nepostradatelnosti.

Začněme v "dávnověku", přesněji v roce 1978. Tehdy Jiří Paroubek ve svém článku pronesl větu, která se stala hitem až o téměř třicet let později. "Vítězný únor je stále pro nás mladé, výzvou." Tato věta jako by předurčila páně Paroubkovu orientaci.

Čas oponou trhnul a s jeho příchodem do vysoké politiky se s podobnými výroky roztrhl pytel. "Mám poslání od vyšší bytosti", "Máme 101 hlasů", "Tento úder je srovnatelný snad jedině s Únorem 1948", "Co z toho budu mít já?", "Kdo z vás to má?", "Žádný jiný předseda nemá takovou podporu jako já", "Jsem druhým vítězem", "Je to epochální vítězství", "Pana Ďurička neznám", "Chci, aby po mém odchodu z politiky lidé plakali".

Jiří Paroubek by mohl vydat další bibli, tentokrát ne obrázkovou, ale se svými pamětihodnými výroky. Troufám si tvrdit, že by to byla kniha neméně těžká jako jeho pověstné obrázkové leporelo. Jiří Paroubek jako by pozbyl veškeré soudnosti a jsa přesvedčen o vlastní výjimečnosti a spasitelské roli zachránce národa nedokáže kontrolovat míru vlastního sebevědomí.

Snadno se může stát, že lidé skutečně budou po jeho odchodu z politiky plakat. Tento pláč je ale nutno rozdělit do několika kategorií. Budou plakat lidé, kteří se díky němu dostali nahoru a po jeho odchodu bude následovat i odchod jich samotných. Ano, to budou slzy smutku, že jejich milovaný chlebodárce končí a bere je s sebou na věčnost.

Pak mohou plakat lidé, kteří budou mít z jeho konečného odchodu upřímnou radost. Takových lidí (a králíčků) bude většina a bude to pro ně ten nejkrásnější dárek a překvapení, jakého se mohli dočkat. Konečně na politické scéně ubyde hulvátství, obzvláště, bude-li Paroubkův odchod znamenat i konec "krysího doktora". Konečně se vrátí politika do kolejí rozumného vyjednávání bez zbytečné eskalace konfliktů. To budou slzy radosti.

Pak je zde ještě třetí možná kategorie pláče lidí, kteří budou se skřípěním zubů počítat následky Paroubkova pobytu v politice, to je zbytečně rozhazovačná politika, okrádání úspěšných, devalvace morálních hodnot, zadlužení státu a sociální inženýrství. To budou slzy bezmoci.

Největší pláč by ale nastal u Paroubka samotného. Právě on, který je přesvědčen o tom, že neexistuje lepší politik na světě, který by navíc byť jen zdaleka dosahoval Paroubkových kvalit, by štkal nad svým odchodem z politiky nejvíc. Nejde o peníze, ty si šibalský, pardon, šikovný sociální demokrat vždycky nějak obstará, viz jeho předchůdce. Ale pocit marnosti nad tím, že už nebude mít na hraní celý stát, že nebude moci rozhodovat o osudu mas, to by rozplakalo i tak silného politika. To budou jediné, opravdu upřímné slzy.

Zatím mne Jiří Paroubek svým výrokem toliko rozesmál, ale doufejme, že než nastane onen stav pláče nad odchodem politika sotva obecního formátu s napoleonským a spasitelským syndromem nebude to trvat tak dlouho, jako dočasnost pobytu sovětských vojsk na našem území.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz