Na začátek nutno podotknout, že i když protistátní demonstrace probíhaly v Praze téměř dva roky (výročí srpna, Palachův týden a tak podobně) nikdo neočekával, že by demonstrace studentů 17.11.1989 mohla přejít do celonárodního protestu.

Komunistické režimy se v okolních státech hroutily jako domečky z karet. Vše v podstatě započal ohromný exodus východních Němců přes Prahu do SRN. Záplavy trabantů, které po nich v Praze za jejich cestou ke svobodě zůstaly si snad pamatuje každý.

Buď jak buď, v tehdejším Československu došlo k otevřenému nesouhlasu s komunistickou vládou jako v jedné z posledních zemí. Snad to bylo předurčením toho, že i dnes, po téměř dvaceti letech se mezi lidem pohybuje značné procento obyvatelstva, které by uvítalo návrat před listopad 1989.

Bohužel, v dnešní době, kdy jako by lidé zapomněli na to, co komunistický totalitní režim svému vlastnímu lidu prováděl, dochází k restauraci komunistů a k jejich reinstalaci do mocenských pozic. Vydatného spojence nalezli v ČSSD a jejím předsedovi a jeho pravé (vlastně v podání ČSSD levé) ruce, exministru zdravotnictví.

Komunisté a jejich dorost se znovu těší na to, až budou moci vládnout a zavádět zde režim, jehož konec lidé tak radostně oslavovali. Znovu spřádají plány, jak zase seberou lidem majetek a znárodní, třeba i za pomoci násilí. Komunisté zůstali stejně nebezpeční, jen neměli přístup k moci. Tomu si jim začíná dostávat v krajích a ze strany druhé parlamentní strany zaznívá názor, že by mohli společně za dva roky vládnout celé zemi.

Je smutné, že komunistům k návratu pomáhá strana, která má sama s komunisty špatnou historickou zkušenost, ale pokud stranu vede bývalý totalitní aparátčík, který s komunisty úzce spolupracoval, pak se není co divit. Jen jaksi to poslední slovo v názvu, "demokratická", ztrácí svůj význam.

Vzpomeneme-li si na totalitní dobu, pak nemůžeme zapomenout na neuvěřitelnou autocenzuru. Všudepanující strach dovedl obyvatelstvo do takového stavu, že se neodvážilo na veřejnosti vyslovit to, co si myslí, ale jen to, co chtěla strana a vláda slyšet.

Chceme návrat totality?Každý, kdo projevil svůj názor, který se odlišoval od oficiální politiky, byl pronásledován a byla snaha jej umlčet. Perzekucemi v zaměstnání, perzekucemi v rodině, vězením, mučením a lekcdy i umlácením. Něco podobného, i když na zatím v podstatně mírnější formě lze vypozorovat i v dnešní EU.

V době, kdy náš stát podával přihlášku, byla EU úplně jiná než dnes. Poté, co jsme byli přijati, očekával jsem, že bude s naší zemí zacházeno jako rovný s rovným a že i naše země, přestože malá, bude moci ovlivňovat směřování celého spolku. Postupem času se ukazuje, že v EU jsou státy, které jsou si rovnější a že malé státy mají právo "držet hubu a krok".

Snaha umlčet názory českého prezidenta by měly být varováním, že EU není až tak demokratická, jak se tváří. Iry odmítnutá Lisabonská smlouva (rozuměj Euroústava 2 s přemalovaným obalem) zavádí v EU nadvládu silných států, zejména Německa a Francie. K tomu, aby v EU neprošlo nic, co si tyto státy nepřejí stačí, aby tyto dva státy získaly na svou stranu další jeden lidnatý stát, například Itálii a jeden jakýkoli další ocásek, třeba nejmenšího státu v EU. Tím bude naplněna blokovací kvóta, přes kterou žádný vlak nepojede.

EU míří k totalitě bruselských úředníků a silných států. O tom zcela zjevně vypovídá snaha donutit irsko k opakování referenda a přijetí jednou odmítnuté Lisabonské smlouvy. Brusel, stejně jako u nás dříve komunisté, lže lidu. Prý bude posílena úloha národních parlamentů. Krásný nesmysl, když si Brusel Lisabonskou smlouvou vyhrazuje právo převzít jakoukoli kompetenci národních států, aniž by to musely členské státy napřed schválit.

Národní suverenity členských států budou sýilně okleštěny. Vždyť na Brusel přejdou kompetence v oblasti sociální politiky, v koordinaci ekonomiky, v politice zaměstnanosti, v oblasti obchodu a investiční politiky, Brusel získá pravomoce v oblasti občanského a trestního práva, v oblasti veřejného zdravotnictví. Lisabonská smlouva odebere členským státům právo veta v kontrole Evropské centrální banky, v oblasti legální migrace, dopravní politiky, energetiky a v otázkách rozpočtů.

Jinými slovy, podaří-li se EU plán na získání moci nad členskými státy, tak k nynějšímu ovlivňování (trestání) států formou dotací, kvót, nařízení a doporučení, zůstane národním parlamentům a členským státům právo rozhodnout, zda přijmou bruselský diktát v pondělí nebo v úterý.

Na příkladu Václava Klause můžeme vypozorovat, že dnešní EU považuje stejně jako totalitní komunsitické režimy jiné než oficiální názory za škodlivé a za hodné umlčení, aby nikdo nezpochybňoval radostnou cestu ke světlým zítřkům. Irsko je podle evropských mocipánů nutno donutit Lisabonskou smlouvu přijmout, i kdyby se referendum mělo opakovat třeba desetkrát.

Bylo by rozhodně dobré, pokud by se EU vrátila ke svému původnímu účelu. Kd přátelské spolupráci samostatných a svrchovaných států. Uměle tvořený stát EU povede za čas jen k projevům nesouhlasu, utužování režimu a totalitním praktikám. Ty se dostávají na povrch již dnes a bylo by jen dobré zabránit takovému vývoji, který by nás přenesl z jedné totality do totality druhé.