Pod rouškou tmy k nám před čtyřiceti lety vpadla vojska Varšavské smlouvy, aby potlačila zde "probíhající kontrarevoluci". Ona slavná "kontrarevoluce" spočívala v tom, že komunistické vedení našeho státu popustilo obyvatelstvu uzdu. Druhým důvodem byl chystaný útok na Západní Evropu a naše území mělo sloužit jako "nástupní plocha" a obětované území pro odvetný útok.

Kreml se nijak nežinýroval. Státy v bývalém komunistickém bloku považoval za své gubernie a svá území, kde se bez jeho souhlasu nesmělo nic dělat samostatně. Veškerá důležitá rozhodnutí musela být v těchto státech nejprve schválena právě Kremlem. Přitom vládci v těchto satelitech byli v postavení jakýchsi "místodržících", kteří byli vůči Kremlu ve stejném postavení jako řadový lid vůči svým vládcům v jejich zemích.

Sovětská okupace, která utnula Pražské jaro je vnímána jako národní tragédie. Jistě je v tom ohromný kus pravdy, o tom žádná. Napadnout bezdůvodně sousední stát a vojensky ho okupovat je určitě pro porobený národ tragédií. Zrovna tak skutečnost, že si Sověti na našem území dělali co chtěli, zbudovali zde desítky základen na kterých operovalo na 150 tisíc sovětských vojáků. Sověti ani neváhali umístit na našem území rakety s jadernou náloží, aniž by o tom koho informovali.

V této souvislosti je přirovnávání žádosti o umístění amerického radaru s obsluhou 200 lidí se sovětskou invazí a nazývání radarové základny okupací naprosto nepochopitelné, hloupé a nesmyslné. Pokud by se mělo srovnávat, tak daleko více je sovětské okupaci podobný vpád ruských vojsk na území Gruzie. Podle našich komunistů byla sovětská okupace v šedesátém osmém v naprostém pořádku. Komunisté se holt nikdy nezmění.

Ano, Sověti unesli naši vládu do Ruska a donutili ji podepsat souhlas. Daleko více ale dlouhá léta byl pro naše obyvatele zajímavější jiný dopis, který se na veřejnost nikdy dostat neměl a který se objevil až několik let po "plyšáku". Jde o onen slavný zvací dopis, kterým někteří komunističtí pohlaváři vyzvali Moskvu k zásahu.

Zvací dopisAlois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a Vasil Biľak jsou pod tímto dopisem podepsáni.

Těchto pět komunistických papalášů se dopustilo i podle tehdejších zákonů vlastizrady a měli být za ni souzeni a odsouzeni.

Vždyť co jiného než vlastizrada je žádost jinému státu o zásah proti státu vlastnímu? Tito zrádci národa svému trestu unikli nejen za minulého režimu, ale i po revoluci. Faktem je, že bychom si stejně na těchto starcích, z nichž ještě někteří žijí, stejně moc nevzali. Přesto by ale bylo víc než správné, kdyby bývali tito, v tomto případě se mi to slovo až příčí, lidé stanuli před soudem a byli veřejně označeni za zrádce.

Nicméně i přes zjevnou skutečnost, že 21. srpen 1968 byl velmi neblahým datem je na místě se ptát, zda byl skutečnou národní tragédií. Vždyť tehdy šlo o boj mezi dvěma skupinami komunistů, přičemž ani jedna z nich se nechtěla vzdát vedoucí úlohy strany a ani jedna skupina by neznamenala skutečnou svobodu. Ta přišla až o dvacet let později.

Myslím, že i v případě pokračování Pražského jara by naše země v dohledné době nedošla nějaké výrazné demokratizace. Stále by vše řídili komunisté a míra svobody by se určovala rozhodnutím stranických orgánů a špiček. Naprosto nepochybuji o tom, že proces Pražského jara byl obyvatelstvem vnímán příznivě.

Já to nemohu přesně posoudit, protože v té době jsem byl ještě malý chlapec, kterého daleko víc zajímaly hračky a na okupační vojska v srpnu 1968 se nepamatuji. Vím ale hodně z vyprávění mých rodičů, například když můj otec a má sestra, kteří byli na procházce museli utíkat, protože se po Nuselských schodech dolů valil ruský tank.

Skutečná národní tragédie se odehrála o dvacet a půl roku dříve. Komunistický puč, který zemi uvrhl na čtyřicet let do jha právě Sovětskému svazu je příčinou sovětské okupace v roce 1968. V Únoru 1948 je zapotřebí hledat příčinu toho, co se v následujících čtyřiceti letech událo, tam je zapotřebí hledat viníky zmařených i "jen" zničených životů velké části národa kromě "vyvolené kasty" přisluhovačů ať už na nejnižších stupíncích vládní moci v podobě zapálených komunistů či lidských zmetků ve službách všemocné STB.

Přesto bychom neměli na 21. srpen zapomínat. Navždy bude zapsáno jako datum, které tento národ poznamenalo. Ať už datum 21. srpna nebo číslice 68 nás budou provázet ještě dlouho. 21. srpen znamenal pro nás neblahé datum v podobě sovětské okupace, ale i jako datum narození jednoho z poslanců s napoleonským komlexem, který se chlubí tím, že "on to má". Číslici 68 si dal na svá záda náš nejúspěšnější hokejista všech dob Jaromír Jágr jako připomínku sovětské okupace.

Pro naši oštěpařku Barboru Špotákovou bude 21. srpen znamenat naopak pocit štěstí. Je to jen pár desítek minut, kdy svým posledním hodem překonala ruskou závodnici a evropským a českým rekordem vybojovala zlatou olympijskou medaili. To je sousto pro bulvár, který může ihned psát titulky o pomstě za sovětskou okupaci.

21. srpen můžeme považovat za datum další národní poroby, tentokrát od těch, kteří nás podruhé "osvobozovali". Za opravdovou národní tragédii bych ale považoval datum úplně jiné. To, které výše zmíněný poslanec tak krásně oslavoval deset let po sovětské okupaci v tisku.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz