Výsledek irského referenda je znám od včerejšího večera a i když si to eurohujeři nechtějí připustit, výsledkem je dobrá zpráva, Euroústava 2 je po irském referendu mrtvá. Plán sociálních inženýrů byl poslán k ledu a doufejme, že tam zůstane hodně dlouho.

Touha vyrovnat se Spojeným státům přerostla v obludnou snahu po moci nad všemi členskými státy a diktátem, co členské státy mohou či nemohou. Tedy spíše co musí či nesmí. Přijetí Lisabonské smlouvy by znamenalo konec národních států a jejich nahrazení neosobním patvarem prototypu bruselského byrokrata, který by měl prakticky neomezenou moc.

Pokud by Lisabonská smlouva byla schválena, členské státy by přišly o možnost dělat vlastní politiku, o možnost rozhodovat o svém vlastním státě, zkrátka by přišly o veškerou státní suverenitu. Parlamenty a vlády členských států by se staly nesvéprávnými orgány, tupými vykonavateli bruselských nařízení.

Přirovnání takto vzniklého státu Evropská unie k USA přitom kulhá na všechny stonožčiny nohy. Už jen z toho prostého důvodu, že USA vznikly po velice krátké historii, kdy navíc zakládající státy čelily vojenskému sřetu. Evropské státy mají tisíciletou historii a nemusely snad kromě války s Turkem nikdy bojovat proti silnějšímu nepříteli zvenčí.

Představa, že všechny obyvatele Evropy lze sešněrovat do unifikované formy je právě z výše uvedené dlouholeté historie čirý nesmysl. Navíc přichází-li toto šněrování zvrchu jako diktát. Evropské národy mají svou svébytnost, každý stát si za tak dlouhou historii vytvořil svou politiku, své vlastní zájmy. A teď by se měly státy všeho vzdát a nechat se vést jako stádo ovcí?

Kam vede bruselský diktát je zcela patrné. Státní ekonomiky jsou ve svěrací kazajce různých příkazů doporučení, kvót a dotací. To vše silně křiví vývoj jednotlivých států a také proto EU oznámila, že letos místo očekávaného zvýšení tempa růstu evropské ekonomiky se křivka vydala opačným směrem k nule. To vše za situace, kdy noví členové EU mají růst ekonomik nad 5% ročně a zvyšují tak celkovou evropskou ekonomiku.

EU nastavila systém tak, že státy nemohou se svým zbožím obchodovat svobodně. Proto jsme také svědky toho, že se mléko vylévá do polí, že se obilí spaluje a že se Evropa krásně zažlutila prodělkovými a životnímu prostředí škodícími biopalivy. A v této situaci by Lisabonská smlouva prakticky převedla rozhodování o národních hospodářstvích do pravomoce eurobyrokratů.

Pokud by byla Lisabonská smlouva schválena, pak by si Brusel mohl vzít kteroukoli kompetenci národního státu bez jeho předběžného souhlasu a bez schválení národním parlamentem. Jen naprostý hlupák může tento postup přijímat jako klad.

Eurosocialisté moc dobře věděli, že byla-li by Lisabonská smlouva dána ke schválení v plebiscitech, tak nemají šanci tento paskvil prosadit. Poučili se z osudu Euroústavy ve Francii a Nizozemí. Proto také "doporučili" přijmout tento "kapitulační pamflet" pouze prostřednictvím parlamentů.

Po irském NE se eurosocialisté probudili s kocovinou. Už teď ale někteří představitelé říkají, že by Irsko mělo "dostat druhou šanci", rozuměj Irsko bude čelit silnému nátlaku, aby mohla být Euroústava 2 radostně přijata a Velký bratr veleben.

Další představitelé EU zase tvrdí, že se nic nestalo a že ratifikace musí pokračovat. Už jen tento postoj by měl varovat, že Lisabonská smlouva je něčím, co se prosazuje silou. Lisabonská smlouva na to, aby vstoupila v platnost musí být přijata všemi členskými státy. Jediné ne znamená konec. Pokračovat v ratifikaci mrtvého dokumentu je zbytečné vyhazování peněz.

Tato situace mi připomíná starý vtip, ve kterém jedou naši čtyři bývalí komunističtí prezidenti autem, a to se porouchá. Jeden chce zavolat odborníka, druhý chce hrát karty, třetí vykřikuje o sabotáži, až nakonec Husák navrhne, aby nastoupili zpět do auta, zatáhli záclonky a předstírali, že se jede dál, jako by se nic nestalo.

Je dobře, že Irové Euroústavu 2 odmítli. Evropa má příliš dlouhou historii na to, aby jednotlivé státy zanikly. Budoucnost vidím v návratu EU o takových patnáct let zpět. EU jako spolek spolupracujících svébytných a suverénních států s volným pohybem osob, pracovních sil a kapitálu bez zásahů shůry, kdy si eurobyrokraté myslí, že sežrali veškerou moudrost světa.

Nyní jsou eurosocialisté v šoku. Stáhli vlajku na půl žerdi, protože jejich plán na ovládnutí Evropy se jim sesypal jako domeček z karet. Nicméně oni se rychle otřepají a brzy zase přijdou s nějakým dalším skvělým projektem, jak začít diktovat. Jen se obávám, aby z Bruselu nepřišla Euroústava 3 jako závazné doporučení, kterým se musí všechny členské státy řídit. Eurosocialisté jsou toho schopni.

Až mi budou diskutující nadávat, že v tomto případě schvaluji vyjádření referendem a jsem proti referendu v případě radaru, pak by měli vědět, že jde o dvě naprosto odlišné situace. Zatímco v případě Euroústavy 2 jde o kapitulaci a zánik našeho státu ve prospěch bruselských socialistů a byrokratů, tak v případě radaru jde o národní bezpečnost chránící životy a obranu euroatlantických životních hodnot. Obé nelze směšovat dohromady a bezpečnost bude vždy jen v rukách zodpovědných osob majících přístup k tajným informacím.

Závěrem zbývá dodat jen jedinou větu. Irové, děkujeme, tentokrát jste právě vy zachránili Evropu.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz