Topolánkovi se nedá upřít schopnost vyjednávat. Bohužel, mnohdy dokáže vyjednat jen za cenu velkého ústupku. Přesně to udělal, aby vznikla vláda a tu se nyní s pomocí vteřinového lepidla v pohotovostní poloze snaží udržet celou.

Každá vláda prochází po dvou letech menší či větší krizí. Může za to nastavený systém, který prakticky znemožňuje vytvoření silné vlády Od roku 1996 se vlády musí spoléhat na křehkou většinu nebo tolerovanou menšinu. Nezřídka tak dochází k tomu, že vláda stojí a padá s počtem přeběhlíků z druhého tábora.

Vítězové voleb se nachází ve stavu permanentního vydírání od svých malých koaličních partnerů a nemohou tak z větší části realizovat svůj vlastní program. Vezměme to od roku 1996. Tehdy vydírala KDU-ČSL takovým způsobem, až se nakonec vláda rozpadla. V roce 1998 opět lidovci a nově vzniklá US rovněž vydírali, ale přítrž jejich vyděračství učinila tak zvaná opoziční smlouva.

Rok 2002 a na scéně znovu lidovci a US-DEU. Premiér Špidla zaujal proti menším stranám ostrý postoj a dokonce chtěl rozhodovat o tom, kdo by měl od koaličních partnerů složit poslanecký mandát. Vedl s menšími stranami zákopovou válku, která skončila socialistickým neúspěchem v Eurovolbách a nahrazením Špidly zimním princem Grossem, který se s ostudou musel urychleně pakovat z premiérské sesle.

Lidovci a unionisté krátce poté opět narazili. To když se nový premiér Paroubek spojil s komunisty a koaliční hlasy nepotřeboval. Lidovci cítili před dalšími volbami šanci jinde a začali spolupraovat s ODS. Unionisté bídně a v křečích zahynuli.

Je dva roky po volbách a opět můžeme sledovat vydírání menších stran, lidovců a zelených. V současné době ale můžeme sledovat vnitřní pnutí u všech parlamentních stran vyjma komunistů - ti byli vždy jednotní, ač jeden den oslavovali Gottwalda a druhý den ho zatracovali, hlavně, že pořád jdou vstříc světlým zítřkům.

U lidovců jde stále o mocenský boj uvnitř strany. Pod pokličkou proti sobě bojují dvě křídla, která se snaží získat moc nad stranou. Mezi tím se jako nudle v bandasce plácá značné množství straníků, kteří nevědí na kterou stranu se přidat, aby to pro ně znamenalo lepší volbu a přitom potají doufají, že by mohli právě oni být tím třetím, co se směje, když dva se perou.

Zelení jsou nesourodý slepenec několika zájmových skupin, které neustále vedou, podobně jako lidovci, boj o vnitrostranickou moc. Proti pragmatickému Bursíkovi stojí Kuchtová a ambiciózní zelený "ultras" Stropnický. Zelené spojila hlavně touha dostat se do parlamentu a po úspěšném tažení teď propukají vnitřní boje naplno.

Obě malé koaliční strany přitom svádí boj s ODS o větší místo na slunci, než jim dopřály volební výsledky. Zejména u Zelených je to do očí bijící. Strana, která tak tak proklouzla do parlamentu se šesti poslanci má čtyři ministry, desítky parlamentních funkcí a nově chtěla ještě křeslo místopředsedy sněmovny. Z toho nakonec sešlo, ale je vidět, že se Zelení velmi rychle adaptovali a snaží se urvat co největší počet různých výhodiček a funkcí.

Socialisté jsou rovněž rozděleni na dvě skupiny, jejichž počet je nestálý v závislosti na rozdělujícím tématu. Hlavní dvě skupiny bych pojmenoval paroubkovci a zemanovci, které svádí boj o stranickou moc. Tyto dvě skupiny ale mají jiné složení například v otázce spolupráce s komunisty. Totéž se děje i u jiných zásadních otázek.

ODS má rovněž po dlouhé době otevřenou vnitrostranickou opozici. Ne, že by snad nikdy nikdo neměl jiný názor než vedení strany, ale narozdíl od ČSSD, kde se takový přístup považuje za zradu a trestá se vyloučením, ODS diskutuje.

Vlastimil Tlustý, který pozvedl prapor boje proti současnému vedení může být hnán touhou po pomstě za vyšachování z postu ministra financí. Faktem ale je, že současná reforma financí není dílem ODS, ale lidovců.

Tlustý má pravdu v tom, že ODS rezignovala na svůj program, s kterým vyhrála volby a obětovala jej na oltář vzniku křehké vlády. Ne vše je pochopitelně zaviněno vládní reformou, musí se brát v potaz celosvětové zdražení potravin a nekončící růst ceny ropy, která pak zdražuje úplně vše.

Koalice je v nastaveném systému nutná. Když se snažili Zeman s Klausem tento systém změnit tak, aby vítěz měl větší šanci prosadit svůj program, zasáhl tehdy Havel a Ústavní soud změnu systému odpískal. Topolánek je tedy nucen vyjednávat každou maličkost, což rozhodně neprospívá představám a obrazu nejsilnější vládní strany.

Mirek Topolánek ustoupil takřka ve všem a to, co je v současné době prohlasováno, je na hony vzdáleno původním představám ODS. Premiér se tak nemůže divit, že preference ODS klesly. Velkou měrou k tomu přispěl i on svým vystupováním.

Pro pravicového voliče není důležitá osoba předsedy strany, ale ideje, myšlenky a systém, který pravicová strana reprezentuje. Co si mohl Topolánek dovolit jako předseda strany ale už není přijatelné, pokud je premiérem země.

Jeho další zběsilá jízda na fotbalový zápas je jen dokladem Topolánkova nepochopení, že ve funkci premiéra je daleko více pod drobnohledem a každý jeho krok je posuzován veřejností. Nepochopil, že společnost je daleko přísnější na pravicové strany. To, co se u socialistů přejde mávnutím rukou, je u ODS posuzováno daleko přísněji.

Proto je nutné, aby veškeré jednání a vyjednávání premiéra bylo naprosto transparentní a aby nedával tak okatě najevo pohrdání občany. Tady už nejde o osobu předsedy pravicové strany, ale o pravicovou stranu, která je posuzována na základě chování svého premiéra.

Topolánek je zdatný vyjednávač a hrubě se mýli ti, kteří mu přisuzují nízkou inteligenci. Určitě se mu podaří situaci uklidnit a dovést koalici k volbám. Měl by ale popřemýšlet nad tím, jak dosáhnout návratu strany k opuštěnému programu a nad tím, jak ho vnímá veřejnost. Zvládne-li to, pak budou i socialisté přinuceni přistoupit na stejná pravidla hry. Ale jsou to soacialisté, takže se nad jejich vystupováním opět jen mávne rukou.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz