Paradoxně tito nepřizpůsobiví občané nemají ani ponětí, že půvabná dívka s bílou pletí je ve skutečnosti jednou z nich. Že pochází z rozvětvené romské rodiny, která se držela vždy starých cikánských tradicí.

Dokonce když se prý její babička vracívala ze svých kočovných cest po Německu, vždycky jí dovezla nějakou panenku či jiný dárek, který pořídila populárním cikánským způsobem, když ho prostě čorkla, tedy že si zmíněné dětské hračky většinou pořídila ,za pět prstů´.

"Moji rodiče jsou nesmírně hodní, sečtělí a pracovití. Moc toužili po životě gadžů. Protože viděli, že mám to štěstí a jsem jiná, než ostatní cikánské děti, nechali mě přejmenovat a vedli můj život tak, jakobych nebyla Romka..." vzpomíná Renáta a dodává, že to nebylo tím, že by se styděli za svůj původ, ale jen se jim nelíbilo, že mnozí Romové kazí dobré jméno těm ostatním, snažícím se žít řádným životem.

Dostala se až na vysokou školu, kde studovala jako bílá dívka na výtečnou. Potom však přecenila na první pohled nerasistickou a přívětivou atmosféru studentského života a jednou na sebe v naivní představě vše neprozřetelně prozradila. Počítala s tím, že ji její dobří přátelé pochopí a ještě víc podpoří.

"Byl to pro mě šok. Všichni ztuhli a rázem se na mě začali dívat přes prsty. Někteří si dokonce neodpustili jedovaté poznámky, že už je jim teď jasné, proč se ve škole ztrácely osobní věci a kdože za tím vězel..."

Celá vyhrocená situace se Renáty dotýkal víc, než by čekala. Naštěstí měla do promocí jen rok a tak zatnula zuby a vše úspěšně zvládla. Své zklamání z pokrytectví svých studentských kolegů však v sobě nosí podnes.

Vybalila se mi i moje podobná osobní zkušenost s naší studentskou mládeží. Několik roků jsem psal knížku Přežili šest válek o moravských Židech, kteří jako děti přežili holocaust a vystěhovali se do Izraele, kde už žijí skoro šedesát roků.

Byl jsem za tímto učelem několikrát v židovském státě a když se vydavatelství Librex rozhodlo, že rukopis vydá, dostal ho na starost odborný redaktor, současně profesor Ostravské univerzity. Aby si práci zracionalisoval, rozmnožil rukopis devatenáctkrát a kopie rozdal svým studentů, aby si je přečetli a vyjádřili se k nim.

Nevěřil však svým očím, ostatně ani já, když si tato posouzení přečetl. Sedmnáct začínajících intelektuálů prohlásilo, že obsah knížky nemá hodnotu ani ceny popsaného papíru, že už je nudí a unavuje, jak Židé neustále škemrají o soucit světa za to, co se stalo před více než šedesáti roky.

Pouze dva studenti poctivě napsali, že jsou proti tlusté čáře za minulostí a že mít napořád v paměti holocaust a jeho oběti by mělo být svatou povinností nás všech.

A to jsem psal o sedmi výjimečných Židech; Namátkou - Hana Ringová z Českého Těšína přežila plynové komory v Osvětimi zásluhou Schindlerova seznamu, na který se dostala jako jedna z osmi stovek dělnic v jeho továrně. V závěrečné sekvenci Spielbergrova stejnojmenného velkofilmu pak hrála spolu se všemi osobami ze seznamu, které do těch dnů přežili.

Kurt Lanzer z Ostravy byl v první paradesantní brigádě izraelské armády, Chanan Ron pracoval dvacet roků u Mossadu a Yehuda Bacon vystudoval Akademii výtvarných umění v Jeruzalémě a stal se z něho jeden z nejvýznamnějších malířů židovského státu. Dokonce osobně svědčil během věhlasného procesu proti Adolfu Eichmannovi...

Tolik tedy o dvou minoritách. Možná oba příběhy spolu nesouvisí. Jen však do té chvíle, než si uvědomíme, že Židé, Jehovovi svědci a Romové byli nacisty nejvíc vyvražďované méněcenné rasy druhé kategorie...

Vlastně ty minority jsou tři. Ještě studenti. Těch sedmnáct. Věřím, asi naivně, že více jich už s těmito zcestnými názory není.

A kam je zařadit? Mezi rasisty, antisemity, xenofobií nakažené nácky...? Možná z každého trochu..