Při pohledu na věk některých novinářů, kteří v době sametové revoluce byly zrovna odstaveni od mateřského mléka a přešli na sunar, chápu jejich zjednodušený pohled, u některých matadorů , starších osob, chápu jejich deformaci a snahu zalíbit se mocným, protože právě oni se této servilitě mnohdy v dobách totality naučili.

Nedávno, když sociální demokrati vzpomínali 130 let od svého založení (!) si pozvali filozofa Erazima Koháka, který pronesl úvahu, která vskutku evokovala k zamyšlení. Znalost našich dějin, novodobých tradic a činnosti předválečné sociální demokracie není silnou stránkou současné generace. Také proč. Vnímají jakési šedorudé temno v letech před rokem 1989 , jak o něm vyprávějí rodiče či jak je, v žalostné či groteskní podobě pravdivé a kruté reflexe vídají v oblíbených filmech jako jsou Pelíšky a podobně. Vnímají, že komunizmus je něco, co, kromě starší generace, nikdo moc nechce a inklinují k politice dravého pohybu k úspěchu, mnohdy bez ohlížení a rozhlížení, jsi-li schopný, prosadíš se. Strana, která s komunismem bojuje je , podle nich, především ODS, sociální demokraté jsou takoví polorudí, prostě socialisté. No fuj!

Právě filosof Kohák toto vzpomínal. Co si může dnešní generace vybavit, když někdo řekne „socialismus" ? Výjezdní doložku, frontu na banány, dovolenou na Balatonu či v Bulharsku, rušené vysílání zahraničního rozhlasu a skandovaný potlesk stranických sjezdů. „To přece nechceme", tvrdí. To byli ti soudruzi, to je socializmus. Že i ta slova byla znásilněna a ukradena, že byl jejich význam posunut, tím se nikdo nezabývá. Sociální demokraté se našly oslovení „příteli" a dost.

Současné mladé generaci se ani nedivím. Nezažili život v ohlávce, s klapkami na očích, plný ideologie a masové monotématické masáže o skvělém zítřku a zlých západních mocnostech, které nás chtějí ničit. Neuvědomují si, že moderní západní Evropu budovali, zejména v Německu, ale i jinde, sociální demokraté, tedy socialisté, kteří si dodnes říkají soudruzi. Že ti nejenže nechtěli s komunizmem nic mít , ale byli jeho úhlavními nepřáteli. Nepochopí mého Norského přítele, sociálního demokrata, který po druhé skleničce začal pobrukovat dělnické písně či internacionálu. Nechápe odlišnost sociálnědemokratického vidění světa a komunistické vize diktatury proletariátu s právem, které bylo „projev vůle dělnické třídy povýšené na zákon", jak nás na právnické fakultě učili. Nevědí, kolik sociálních demokratů bylo odsouzeno po roce 1948, někteří i popraveni, jak vlastně brutálně sociální demokracii pohltili do jedné všestrany.

Zkrátka oslovení „soudruh", pojem „socializmus" a další, to jsou pojmy podle mnoha lidí „profláknuté" a víceméně hanlivé. Nu dobrá, ale kdy se profláknou slova jako solidarita, přátelství, právo, pořádek, spravedlnost ? Kde je hranice našeho rozumu abychom odlišili skutečně škodlivé a nebezpečné od bláhových obav členů novostran vzniklých právě na kritice (bezmezné) totality, aniž by se svým ideologickým pojetím současného světa v mnohém (jistě ne ve všem) předchozí státostraně blížili ?

Zaslechl jsem jednou pěknou definici, v čem se historicky liší komunisté a sociální demokraté.

Uveďme to na fiktivním příběhu.

Je zima, lidé mrznou, kabáty jsou drahé a ne každý si jej může koupit. Proto se jedná o tom, že sociálně slabším a starším lidem pomůžeme kabát získat z veřejných zdrojů.

Na potřebě pomoci se shodne komunista i sociální demokrat. Ale lišit se budou v realizaci.

Sociální demokrat schválí dotace na kabát, každý kdo prokáže, že má nízké příjmy si jej může koupit a bude mu proplacen.

Komunisté vydají nařízení, že od 1.listopadu, do 31.března budou všichni chodit v kabátech. Pro tento účel zvolí jeden střih, jeden druh a všem jej přidělí. Budou je nosit povinně, je to v jejich zájmu. A ten, kdo by se v této době odvážil kabát nenosit, bude potrestán.

(Napadlo mě, na okraj, že současný liberál by řekl, že se můžete na kabát připojistit, šetřit od mládí a zavedl by na něj poplatky za vstup do obchodu.)

Jak vidět, když oba dělají totéž, není to vždy totéž. Lidé a novináři by měli přemýšlet, než začnou vyčítat Jiřímu Paroubkovi použití pojmu „genosse" v projevu k německé sociální demokracii, což znamená „soudruh" Je to laciné a nespravedlivé, jak vůči jemu jako osobě, tak vůči sociální demokracii .

Napsal Ivan Přikryl pro http://www.blog.idnes.cz