Kromě toho, že paní senátorka, jak je už u zástupců ČSSD takřka zvykem, zneužila osobní blog k politické agitce (opět mluví jménem své strany, nikoli za sebe) a vše si představuje jako Hurvínek válku. Zatímco jindy volají představitelé ČSSD po referendu pomalu ke každé pitomosti, v tomto případě se zjevně referenda bojí.

A bojí se ho pravděpodobně i ODS. Když jsme vstupovali do EU, konalo se k této otázce referendum a většina obyvatelstva se vyjádřila pro vstup. To, že jsme se stali, stále ještě druhořadými, členy EU ale zároveň neznamená, že musíme za každou cenu přijmout vše, s čím EU přijde.

Představoval jsem si, že se ČR, jako plnohodnotný člen, bude moci rozhodnout co chce a co nechce přijmout. EU je stále spolkem samostatných a suverénních států. Místo toho se jednotlivé státy čím dál tím víc dostávají do postavení pouhého nižšího územního celku, který nemá žádný vliv na rozhodnutí vyšší instance.

Pochybné je i rozhodování europarlamentu. Počet jednotlivých poslanců je dán lidnatostí té které země. Česká republika má zastoupení pouze ve 24 hlasech z celkového počtu téměř 800 poslanců. Ideální by byl stejný počet poslanců za každou zemi (například tři). Ideální stav je jedna země, jeden hlas. EU stále hovoří o tom, že si jsou členské státy rovny, ale kde se to hodí, lidnatější a tím pádem mocnější státy si prosadí svou (viz Německo a Francie).

Lisabonská smlouva je de facto "Euroústavou 2". Nedošlo k žádným významným změnám, pouze se dokument přejmenoval. Aby nevznikly potíže, neexistují žádné oficiální národní překlady. EU v tomto bodě zcela flagrantně porušuje svá pravidla, protože je stanoveno, že úředním jazykem EU jsou všechny úřední jazyky členských států. Čeština tedy mezi ně patří.

Zcela nechápu hysterii ČSSD, když senátoři za ODS chtějí dát přezkoumat Lisabonskou smlouvu Ústavnímu soudu, zda není v rozporu s Ústavou ČR. Chce-li naše republika schválit dokument, který může mít zásadní vliv na svébytnost a suverénnost státu, pak je tento krok více než logický.

Také by se mohlo stát, že by byla smlouva našimi zástupci ratifikována, ale posléze by se ukázalo, že protiústavně, tudíž by byla ratifikace neplatná. Chápu tlak ze strany Bruselu. Tak moc chtějí nadiktovat Spojené státy Evropské, dohnat a předehnat USA, až se vůbec nebere v potaz, jaká je vlastně vůle jednotlivých občanů.

Ve svém předchozím článku jsem zveřejnil porovnání Francouzi a Nizozemci zavrhnuté Euroústavy a nynější Lisabonské smlouvy (viz zde). Vzhledem k tomu, že se prakticky nic nezměnilo, nemohu jako občan České republiky, kterážto je členem Evropské unie s takovým dokumentem a okleštěním svrchovanosti a suverénnosti svého státu souhlasit.

Jsem hrdý na to, že žiji v zemi, která ač malá, dala světu takové velikány jako Komenský, Smetana, Dvořák, Destinová, Čapek, Heyrovský či Seifert. V mohutném zástupu za těmito vskutku národními pilíři hrdosti stojí velký zástup sportovců, kteří naši zem proslavili možná ještě víc než výše uvedená dáma a pánové.

Proto také chci, aby o problematice v českých zemích rozhodovali lidé, kteří jsou s touto zemí spjati, kteří o naší zemi (ač se o politicích můžeme dohadovat, jak moc jsou odtrženi od reality) vědí podstatně víc než nějaký bruselský úředník, který akorát prolétal nad Prahou při své cestě na dovolenou.

Paní senátorka Gajdůšková považuje neschválení Lisabonské smlouvy za důvod k demisi vlády. Nevzpomínám si, že by francoužští a nizozemští politici po neúspěšném referendu k Euroústavě dávali hlavu na špalek. Spíše je cítit snaha zase najít nějaký bod, na kterém by bylo možno vyvolat hlasování o nedůvěře vládě.

Pro mne by bylo hození Lisabonské smlouvy důvodem k radosti. Znamenalo by to, že nemusíme slepě přebírat vše, co nám stále více socialistická EU předhazuje. Být členem nějakého spolku znamená, že mohu také hlasovat proti.

Chápu, že se bývalé soudružce Gajdůškové Euroústava tak moc líbila. Nebyla ničím jiným než diktátem členským státům, tedy něco, co paní senátorka určitě dobře zná. Já si narozdíl od paní senátorky myslím, že by Lisabonská smlouva neměla být přijata a mělo by se o ní rozhodovat v referendu.

Nejde o otázku národní bezpečnosti, ale o závažné rozhodnutí, zda zůstane Česká republika suverénním státem. Jak jsem byl všemi deseti pro vstup do EU, tak k Lisabonské smlouvě zastávám stejný postoj, jen s opačným znaménkem.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz