Jméno Václava Havla bylo za mého dětství pro mne absolutně neznámé. Do podvědomí se jejo jméno poprvé dostalo až s Chartou 77, kdy se jeho jméno stalo synonymem odporu proti režimu. Možná proto, že má rodina neměla vazby na umělecké kruhy, tak nikdo z nás netušil, o čem je vlastně řeč.

Oficiální místa předložili pouze zprávu, že se vyskytl pamflet špinící republiku a že za tím stojí nějaký Havel. Drtivá většina obyvatelstva nevěděla o koho jde. Při různých příležitostech bylo pak jméno Václava Havla skloňováno pomalu jako legendární jméno Goldsteina.

Václav Havel se tak dostával do podvědomí jako někdo, kdo jde proti režimu a přitom nikdo nevěděl, jak vlastně vypadá. Později vyšlo najevo, že komunisté pana Havla sledovali, byla mu znemožněna jeho práce a párkrát se ocitl ve vězení.

Neoddiskutovatelným faktem ale rovněž zůstává, že Václav Havel se těšil z pomoci, kterou mu poskytoval Západ a na tehdejší poměry si žil podstatně lépe než jiní občané.

O jeho působení v disentu byly napsány stohy. Šlo zejména o poukazování na nedodržování lidských práv a šíření literatury ze Západu. V Chartě 77, která se stala prvním velkým počinem disidentské skupiny, se objevovali tzv. "salónní komunisté", osmašedesátníci, umělci a jejich známí. Tato skupina lidí vytvořila cosi jako téměř uzavřenou kastu. Pro normálního člověka bylo takřka nemožné do této skupiny proniknout, byť by s názory chartistů souhlasil sebevíc.

Vytvořila se tak elitní skupina lidí, která by, pokud by nějakým zázrakem došlo k pádu komunistů, stála v popředí událostí a byla by připravena převzít otěže. Zhrzení osmašedesátníci, vyhození komunisté zjevně tajně doufali v odplatu.

Západ se snažil rozbít komunistický blok, který byl neustálou hrozbou. Plány na dobytí celé Evropy sovětští generálové měli a jen hrozba nukleární války je odrazovala od činu. Václav Havel jako představitel vnitřní opozice byl pro Západ vedle vysílání Svobodé Evropy a Hlasu Ameriky vhodnou osobou, která mohla působit na masy obyvatel.

Obě radiové stanice informovaly nejen o pohledu zvnějšku od emigrantů, ale i o činnosti chartistů. Dle mého názoru je to dobrá myšlenka, protože mnoho lidí se daleko víc ztotožní s představitelem domácí opozice než s emigranty.

Zaspekuluji si. Tohle si komunisté pravděpodobně uvědomovali a vzhledem k pádu, který se neodvratně po uzbrojení Sovětského Svazu blížil, pochopili, že je na čase Václava Havla představit. Byla tedy povolena malá demonstrace na Škroupově náměstí za přítomnosti kamer, takže kromě jména Václava Havla národ poznal i tvář.

Pokračujme ve spekulaci. Komunisté tím vytvořili skutečného vůdce opozice. S rychlým pádem komunistického režimu v okolních státech plánují, jak si uchovat vliv, protože jejich politický konec se blíží mílovými kroky. Po zhruba dvouletých represáliích v podobě rozhánění demonstrací se schyluje k 17.11.1989.

Situace se komunistům vymyká z rukou. Agent Zifčák alias Růžička je jedním z hlavních aktérů pochodu studentů z Vyšehradu na Václavské náměstí. Na rohu Národní třídy a Spálené dochází k tvrdému zásahu, při kterém Zifčák hraje mrtvého studenta. Události nabírají na obrátkách.

Komunistům se situace vymyká z rukou a nastupuje masívní protest. Vůdce opozice ale chybí. Narychlo se vrací do Prahy. Na jednáních mezi opozicí vedené Václavem Havlem a komunisty vzniká nejprve první a pak druhá vláda. Na sklonku roku je Václav Havel demonstrativně a jednohlasně vyděšenými poslanci Národní fronty zvolen za hlavu státu.

Václav Havel se stává prezidentem. Zjevně je zaskočen, nemá absolutně žádné zkušenosti a působí dojmem roztomilého a lidového poplety. Jeho první kroky směřují k poskytnutí ochrany bývalým mocipánům. "Nejsme jako oni" je jeho heslo, které nadšeně celý národ přijímá za své.

Cokoli tehdy Václav Havel řekl, bylo považováno takřka za svaté. Největší vinu na tom, jak se nyní komunisté chovají nese právě on. Kdyby býval tehdy prohlásil, že mají být komunisté postaveni mimo zákon, stalo by se tak téměř obratem. Většina národa si tehdy přála zrušení komunistické strany, ale věřili Václavu Havlovi.

Před dvěma lety zněl dotaz jednoho ze studentů právnické fakulty, kam pan Havel zavítal na návštěvu: "Jaký byl důvod, že jste v roce 1990 nepostavil KSČ mimo zákon? A nelitujete nyní, že se tak nestalo?" A jaká byla odpověď? "Komunistická strana všude v postkomunistických zemích dostala šanci se transformovat. Je pravda, že když té šance nevyužila, možná měl být vyvozen jakýsi důsledek. Ve společnosti ale nebyla vůle k takovému kroku."

Vůle byla. Spíše jde o naplnění obchodu, který byl domluven s komunisty. Klidné předání moci za zaručení bezpečnosti.

Václav Havel při svém prvním jmenování do funkce prezidenta řekl, že chce být prezidentem jen do prvních svobodných voleb. Nakonec strávil v nejvyšší funkci plných třináct let a byl zvolen celkem čtyřikrát.

Když začalo být jasné, že se neudrží federace se Slováky, kteří tehdy chtěli za každou cenu svou samostatnost (Ján Čarnogurský před pěti lety přiznal, že hrozila občanská válka), Václav Havel odstoupil ze své funkce. Odůvodnil to tehdy tím, že nebude stát u zániku společného státu.

Se vznikem samostatného českého státu znovu usedá do prezidentského křesla Václav Havel. V té době už byly patrné rozbroje mezi ním a předsedou vlády Václavem Klausem. Spor se naplno rozhořel po smrti paní Olgy Havlové, která měla na Václava Havla velký vliv. Za necelý rok vstupuje Václav Havel znovu do manželství, tentokráte s herečkou Dagmar Veškrnovou.

Napjatá vnitropolitická situace vede později k proslulému Rudolfinskému projevu. Vláda Václava Klause končí a nastupuje vládnoucí garnitura nepolitické politiky, rekrutované především z oblíbenců pana prezidenta. Václav Havel v té době spíše intrikaří. Má za sebou první vážnější zdavotní problémy. Bývalý agent STB, guvernér ČNB Tošovský se stává premiérem.

Blíží se další prezidentská volba. V parlamentu zasedají extrémisté - sládkovci. Den před prezidentskou volbou je jejich předseda zatčen a kvůli pobytu ve vazbě se nemůže zúčastnit prezidentské volby. Václav Havel se znovu stává prezidentem republiky o jediný hlas.

V té době je Václav Havel už nemocný starý muž. Zdravotní problémy střídají komplikace, a tak je častěji v nemocnici a na ozdravných pobytech než ve svém úřadě. Svět ho stále vnímá pozitivně, nicméně doma ztrácí aureolu svatosti a vyplouvají na povrch jeho negativní vlastnosti.

Dávno pryč je ten člověk, který chodil ve svetru a jezdil po chodbách Hradu na koloběžce. Havel sklonku dvácátého století dává více přednost cestám po zahraničí a získáváním čestných doktorátů před domácí scénou. Naplno se to projevuje při ničivých povodních.

Republika je ohrožena přírodním živlem. Havel se vrací do republiky až po dvou dnech s tím, že se údajně nepodařilo sehnat bližší spoj. Zcela přitom opomíjí, že prakticky okamžitě pro něj mohl letět prezidentský speciál a návrat do republiky by se mohl počítat na hodiny a ne dny.

V roce 2003, po dlouhých třinácti letech končí ve funkci prezidenta vyčerpaný a nemocný člověk, který chtěl být prezidentem jen do prvních svobodných voleb. Jeho zdraví neprospělo komunistické věznění, ale především jeho láska k nikotinu a alkoholu.  Končí tak politická kariéra člověka, který nikdy politikem nebyl a který pravděpodobně ani prezidentem být nechtěl a k tomuto úřadu ho možná vynesla jen shoda náhod.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz