Mýtus anarchistické „svobody“
V nedávné době vyšlo na ePortálu pár příspěvků dotýkajících se anarchistického hnutí. Rád bych proto také přispěl svým pohledem. Pár lidí z anarchistického prostředí znám a můžu říci, že jsem si vždy kladl otázku, proč je anarchismus pro tolik mladých lidí tak přitažlivý…
Z mého pohledu je to především tím, že idea anarchismu je pro mnohé mladé lidi, díky svému revolučnímu nádechu, spíše velmi atraktivním životním postojem, nežli ideologií. A to především z toho důvodu, že historie, kořeny a ideologie anarchismu jsou až příliš metodologicky spjaty s podobně revolučními, ale též bohužel o poznání historicky „úspěšnějšími“ ideologiemi… Tím nechci věci vůbec zjednodušovat a házet vše do jednoho pytle. Nicméně stejně není sporu o tom, že cesta od pařížské komuny přes „svobodný“ či „libertinský komunismus“ k anarchokomunismu, anarchosocialismu, anarchofeminismu, anarchoekologismu atd. má svojí tak trochu „dialektickou logiku“…
Faktem ale je, že v zrcadle zrůdností vilémovsko-bismarckovského etatismu, fašistického korporativismu, nacismu či stalinského bolševismu zůstává idea „svobodného anarchistického srdíčka“ a generačního vzdoru vůči autoritám pro mnohé velice chytlavá… To by jistě mohlo dosvědčit mnoho „květinových dětí“, jež dnes často obchodují na Wall Streetu a občas si jen tak nostalgicky vzpomenou na „volnou lásku“ na Woodstocku… V této souvislosti je jistě zajímavé zmínit to, že většina této mládeže pochází z elitnějších rodin, nežli například mladí stoupenci xenofóbních a autoritářských myšlenek…
O co je ale ideologie anarchismu „chytlavější“, o to je taky mnohem více schizofrenní a intelektuálně nepoctivá. Ať se to někomu líbí, nebo ne, pro velkou většinu současné „anarcho-perverze“, jež tvoří děsivý mix všech možných „svobodných“ komunistů, socialistů, feministek, ekologistů či jiných odnoží „kvazi-undergroundu“, je idea a pojem svobody jen bezprizorním a utilitaristickým fetišem. Tím se pak ohání každý, kdo chce prostřednictvím té své „svobody“ uskutečňovat i ta nejúchylnější přání, která by se pak klidně mohla transformovat až do podoby nějakých perverzních „práv“ na všechno možné i nemožné…
Jedná se však o neskutečné obsahové a etymologické prznění pojmů jako svoboda, právo a spravedlnost. Navzdory v současnosti populárním tezím o multikulturalismu a postmoderní relativizaci hodnot, může být spravedlnost v lidských vztazích z formálně-logického hlediska pouze jedna. Chápu však, že díky dnešnímu právnímu pozitivismu v našem demokraticky tržně-socialistickém světě, jenž například umožňuje kontinuitu formálního práva se zločinnými režimy, je tento aspekt hůře srozumitelný. Právě zde je na místě lpět na pevných postojích etických kořenů individualismu v následné podobě základních lidských práv a svobod.
Co však dnes představuje ideál „svobody jednotlivce“ v anarchistickém stylu? Doufám, že se někteří „otcové anarchismu“ obracejí v hrobě, když vidí tu dnešní „našláplou“ cestu od kritiky zrůdností fašistického a socialistického etatismu například k animalistickým a naturalistickým orgiím ekologismu a komunacionalismu. Dále fetišizace práce, „proletářů“ a kapitálu je snad ještě důslednější než u bolševických soudruhů či odborářské verbeže. Ohánět se „svobodou“ a zároveň rozbíjet výlohy globálních jídelen právě pro ty „nesvobodné proletáře“… Není proto divu, že útoky na podnikání a kapitalistický individualismus jsou pak už skoro úplně v „revolučně-soudružském stylu“…